Neodsuneš …

Evropský soudní dvůr rozhodl o tom, že azyl lze sice zločincům odebrat, ale ani tito lidé nesmějí být za určitých okolností deportováni. Případ se týká i České republiky.

O dnešním rozhodnutí, které padlo v Lucemburku, jsem se zatím (14. května 2019 v 16:30) v českých médiích nedočetl, zdrojem je mi německý Die Welt (článek). Přitom kauza je s naší zemí spojena velmi úzce.

Základem dnešního rozhodnutí jsou totiž případy tří mužů (PDF):

• Čečence, kterému azyl udělila Česká republika. Ještě před udělením azylu se dopustil trestného činu, za který byl českým soudem odsouzen (!!!). Po udělení azylu se dopustil dalších těžkých trestných činů – podle Weltu šlo o opakované loupeže a vydírání. Za ně dostal devět let natvrdo a Česká republika mu odňala azyl. Nejvyšší správní soud se však raději obrátil na Evropský soudní dvůr s žádostí o vyjasnění právní situace. 
  (Zajímavý případ, že? Ale nevybavuji si, které noviny o něm napsaly. Poznámka MK).
• Muže z Pobřeží slonoviny, který požádal o azyl v Belgii. Ještě v průběhu azylového řízení spáchal několik těžkých trestných činů (podle Weltumezi nimi bylo znásilnění nezletilé) a belgické úřady mu azyl odepřely.
• Muže z Konga, který rovněž žádal o azyl v Belgii. Po udělení azylu kradl a přitom někoho zabil. Dostal trest 25 let vězení a belgické úřady jej označily za všeobecně nebezpečného jedince; následně mu odňaly status uprchlíka. Rovněž Belgie se na Evropský soudní dvůr obrátila se žádostí o vyjasnění situace.

Dnes tedy padl závazný rozsudek. Jeho podstatou je tvrzení, že podle evropských pravidel sice azylantovi jeho uprchlický status vzít lze a tím omezit jeho práva, ale následně má stejně ještě nárok na ochranu podle ženevské konvence o uprchlících a podle evropské listiny základních práv.

Jde například o to, že pokud by mu doma hrozilo špatné zacházení, ponižující tresty, mučení atd., nelze jej deportovat v žádném případě.

“ Das Verhalten des Betroffenen – also auch kriminelles – spiele dabei keine Rolle. „

„Chování dotyčného – tedy i zločinné – přitom nehraje žádnou roli.“

Což, jak znám Čečensko, našemu milému národnímu hostu, který nás obohatil loupením a vydíráním, jistě hrozit bude … takže u nás zůstane, leda by jej snad zlákala nějaká bohatší země na západ od kotlinky. Třeba Belgie, která také asi nebude moci deportovat odsouzeného zabijáka do Konga, kde řádí jiní jeho kolegové – zabijáci.

Jedna z věcí, kterou podle mého názoru budeme muset jako západní svět jednoho dne kolektivně udělat, bude přehodnocení takových mezinárodních závazků, jako je právě Ženevská konvence o uprchlících. Tyto smlouvy vznikly vesměs po druhé světové válce, a to pod drtivým dojmem skutečnosti, že před ní byly mnohé státy ochotny vracet nevinné Židy hromadně zpátky do Německa, v podstatě na smrt, jen proto, že dotyční nedostali vízum. Odtud také idealistický princip zvaný non-refoulement, zákaz vracet běžence někam, kde by jim hrozila újma.

Znám lidi, kteří jsou tak ortodoxní liberálové, že podle jejich názoru jsou tyto principy posvátné a nedotknutelné. I kdybychom měli vedle sebe trpět celé zástupy zločinců, tak oni také mají svá lidská práva. Z čehož pak plyne, že veškeré škody a následky jednoduše musíme nějak snést, jinak si nebudeme moci říkat „civilizovaní lidé“. Diskuse nepřipadá v úvahu, je to morální imperativ. Es ist alternativlos, jak by pravila Angela Merkel.

Hádal jsem se na toto téma už několikrát – vesměs s lidmi, kteří posledních dvacet roků nedostali ani dobře mířenou facku a o reálném násilí mají naprosto teoretické představy. Ztratil jsem kvůli tomu pár přátel. Je to velmi brizantní téma, doprovázené emotivními výkřiky jako „chceš, aby to tu vypadalo jako někde v Afghánistánu?“ (Právě, že ne, ale to je ten paradox, nad kterým někdo odmítá vůbec uvažovat.)

Já totiž tvrdím, že ani poválečné lidskoprávní dohody nejsou žádný svatý Korán, shůry zjevený, neměnný a věčný, podle kterého musíme žít a umírat až do konce vesmíru. Jsou to jen konstrukce lidského práva, které vznikly v nějakých podmínkách. Podmínky se mění, takže máme nárok na to, takové mezinárodní právo přehodnotit, a mezi „přehodnocování“ patří i možnost jej zpřísnit. Naši předkové po válce, ani ve veškerém svém idealismu, nebyli nadáni tak absolutní moudrostí a prozíravostí, aby mohli určit pravidla hry jednou provždy, pro celé zástupy dalších generací, které teprve přijdou a budou žít v jiném světě.

A myslím si, že čím déle tuto revizi, která by měla brát v úvahu i práva obyvatel hostitelských národů na zdraví a život, budeme odkládat, tím větší pravděpodobnost, že k ní ani nedojde a jednoho dne příslušné smlouvy jednoduše přestanou fungovat, protože budoucí vlády, zvolené zástupem naštvaných a vystresovaných voličů, tiše rezignují na jejich vymáhání a nikdo je k tomu zvenčí nedonutí.

Ale mám dojem, že určitý subtyp fanatika není schopen si toto vůbec uvědomit.

Autor: MARIAN.KECHLIBAR