benes_jan
19.3.2018
Kategorie: Historie

Neobyčejná setkávání s Janem Benešem

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (11 votes, average: 4,09 out of 5)
Loading...
Sdílejte článek:

VLADIMÍR KŘÍŽ

V roce 2007 mi přišla do San Franciska v Kalifornii šokující zpráva, které jsem nemohl uvěřit – v Praze zemřel sebevraždou spisovatel Jan Beneš. Autor mnoha pěkných a čtivých knížek, odpůrce komunistické totality a kritik veškeré hlouposti a tuposti – tedy věčný ,,potížista”, jak sám s hrdostí vždy přiznával veřejně i ve svých knihách.

Jana Beneše jsem znal už z domova, kde jsem kdysi , ještě dávno před emigrací do USA, četl jeho knížku ,,Do vrabců jako když střelí”,vydanou poprvé v roce 1963. Vydalo ji nakladatelství Naše vojsko a byly to moc pěkné povídky,ve kterých autor zpracoval zážitky své a svých přátel ze služby v tehdejší čs.armádě.

Po příchodu do Ameriky v polovině 80.let jsme kromě hledání bytu a zaměstnání začali navštěvovat také české bohoslužby a akce místního Sokola. A při jedné takové příležitosti se nám poštěstilo setkat se s velmi zajímavou starší dámou, která přišla do Spojených států za velmi dramatických okolností. Byla to paní Hodačová,která se svého času pokusila se svým manželem uprchnout z komunistického Československa přes ,,železnou oponu “, což podrobně popisuje ve své knize někdejší rozvědčík Frolík nebo také známý novinář Jožka Pejskar. Podle jejich líčení se manželovi podařilo prchnout , ovšem ženu zadrželi a pan Hodač, který se stal po pár letech učitelem češtiny na americké armádní škole v Monterey, to řešil nakonec po svém. S vědomím americké rozvědky se dal ,,zverbovat” českými rozvědčíky s podmínkou, že za ním do USA bude moci odjet jeho žena. V době našeho setkání pan Hodač už nežil. Když paní Hodačová zjistila, že v exilu píši a publikuji české knihy, prozradila mi, že je poblíž spisovatel, se kterým bych se možná rád seznámil – Jan Beneš, kterému dala mou adresu i telefon. A tak jsme si zavolali, a protože Jan Beneš neměl rád nějaká otálení, byli jsme velmi rychle s manželkou pozváni na návštěvu do jeho domu v městě Pacific Grove nedaleko Monterey.

Nebylo to zase tak daleko od San Franciska a tak jsme se tam brzy vypravili. Benešův dům se nacházel v pěkného lesnatém kaňonu a jeho majitele jsme našli nedaleko v lese na procházce se dvěma velkými psy. Halasně nás přivítal a vyprávěl nám o tom, jak stavěl z velké části podle vlastních plánů a svýma rukama dům, kam nás poté zavedl a usadil k velkému krbu. A pak už jsme si povídali o zážitcích a potyčkách s potentáty a tajnou policií doma i o našem dramatickém odchodu z ,,komunistického ráje”. Nad krbem visela jakási starodávná menší šavle. Jan Beneš si všiml mého zájmu .,,Tohle je kozácký kinžál, válečná kořist mého otce.” Řekl s hrdostí v hlase.

A pak začal vyprávět o tom, jak jeho otec, který bojoval v československých legiích v Rusku , dobýval s kamarády jakési město, obsazené vojáky ,,rudých”. A když už bylo skoro po boji, procházel jeho tatínek přes náměstí a náhle po něm z kostelní věže kdosi střelil. Otec zpozoroval na věži kozáky, který se chystal k dalšímu výstřelu. Vytrhl tedy rychle od pasu nagan, zamířil a vypálil.  “Z věže nejdříve spadl kinžál a pak bolševik”, smál se Beneš. Takže ten kinžál vidíte tady nad krbem”.

K Benešovům jsme pak jezdili častěji, kdykoli to bylo možné. Jan Beneš nám vyprávěl o svých zážitcích z československých vězení, neskrýval svůj obdiv k svobodě v období první československé republiky, prezidentu Masarykovi a českým legionářům.

A když jsem projevil zájem o jeho knihy, které napsal a vydal v exilu, požádal mne o výměnu za ty mé, že je také chce mít a rád si je přečte.

Poznal jsem, že pan Beneš si tvrdě a nekompromisně stojí vždy za svým názorem i tady v Americe, že zůstal stejným trnem v oku hlupákům a hrabivcům tak, jako doma. Vyprávěl mi o tom,jak dal dohromady občany a soudil se s městským starostou, který se dal nějak uplatit a chtěl povolit v historickém centru města postavení nevkusného mrakodrapu. A jak jsem poznal z jeho knížek, byl velmi kritický i ke všelikým podobným a lidskému rozumu se vymykajícím jevům i tady v Americe. Dělal si z nich pořádnou legraci – například v knize ,,Zelenou nahoru”, kde líčí zážitky Čecha, který pracuje jako zahradníkem na golfovém hřišti a jemuž americký správce nezapomíná několikrát připomenout, že bloky hotového trávníku má zasadit zelenou nahoru.

Beneš ale byl velmi spravedlivý a tvrdě hájí to, co na Americe obdivuje. Svobodu, spravedlnost, možnost nošení zbraní a nakonec i policii a justici, jak je poznal sám při mnoha cestách po USA. Čili nic není jen černé a bílé, musí se to na vlastní kůži poznat a zvážit. A pak soudit nebo nechat tak. Což je asi nejlepší.

Za Janem Benešem jsem pak jezdil častěji a moc rád. Poznal jsem, že je to citlivý člověk, který má přes všecko, čím mu kdy kdo ublížil, rád lidi. A přírodu. S nadšením mi vyprávěl o tom, jak se do Pacific Grove slétají na podzim nádherní motýli Monarchové a kdy tak mám přijet, abych je spatřil.

Po roce 1989, kdy se Beneš odstěhoval do Prahy, jsme si už jen psali. A on se neskrýval se svým rozčarováním nad tím, v jakém stavu našel naši zemi. Snažil se pomáhat. Zorganizoval prý v Americe sbírku zdravotnických potřeb pro postižené a sám ty pomůcky odvezl do Prahy. Byl ovšem velmi rozčarován tím, že se nedočkal žádného zájmu o převzetí těch věcí zdarma – nemluvě vůbec o nějakém vděku, který vůbec nechtěl a nečekal.

Znovu tak jako za totality narážel doma na hloupost, odmítavost a nepochopení. Občas se mi o tom v mailech zmínil a já si nakonec umínil, že ho navštívím a zase si s ním popovídáme jako tenkrát v Monterey. Už jsem to nestačil uskutečnit. Nemohl jsem ovšem uvěřit a dodnes tomu nemohu zcela věřit, že odešel dobrovolně ze světa. Jan Beneš byl z rodu těch věčných bojovníků, kteří se dobrovolně nevzdávají. A tak alespoň listuji k jeho knihami ,, Americký pitaval” nebo ,,Americká causerie”, které vydal v devadesátých letech v Praze a snažím se v nich najít to, co nemohu pochopit. Vím jen, že nám tady možná právě teď a v této době jejich autor asi nejvíc chybí.

Vladimír Kříž, spisovatel a publicista

Jan Beneš: 

Jeho otec Bohuslav Beneš byl architekt a Masarykův legionář, důstojník z povolání ČSA, matčin otec, Wenzel Kraft, byl popraven v Berlíně 11. září 1943. Jan Beneš měl jednoho sourozence. Byl jedenkrát ženat, otec dvou dětí. V mládí byl v Sokole a Junáku (ale „nikdy Pionýr, ani ČSM“ jak uvádí).

Vystudoval UMPRUM v Praze (1951–1955), pracoval jako výtvarník (1955–1956), ve výkonu trestu jako horník (1958–1960). Po propuštění výtvarník u Ústředního loutkového divadla Praha (1960–1962), ale propuštěn „pro nedovolenou uměleckou činnost“ (po udělení Ceny MNO). V dalším výkonu trestu ve věznici Plzeň-Bory jako brusič skla (1966–1968).

Přednášel večerní kursy dějin umění na Palackého univerzitě v Olomouci (1960–1961) a scénografie na DAMU (1961–1962). Dálkově studoval Právnickou fakultu UK v Praze (1965–1966).

Za komunistické diktatury byl dvakrát vězněn – 1958–1960 (jak uvádí „za podvracení bojové morálky mužstva, nedovolené ozbrojování, krádež vojenských podvlékaček“) a 1967–1968 (za podvracení republiky – spolupráci s Pavlem Tigridem a pokus o podvod) odsouzen na pět let, propuštěn milostí prezidenta Novotného).

V roce 1969 emigroval do USA, kde pracoval jako dělník, opravář a údržbář (1970–1972).

Poté Research Fellow, Ústav pro mezinárodní vztahy, Harvard University, Cambridge ve státě Massachusetts (1972–1974). Zaměstnanec ministerstva obrany USA, Defense Language Institute a přednášková činnost na různých vysokých školách v USA, Anglii, Německu a Rakousku (1974–1993). Vystudoval také pedagogiku na Chapman College v Kalifornii (1979–1981).

Po listopadu 1989 se vrátil do Československa. Jeho knihy byly známé spíše v cizině, neboť za normalizace v ČSSR nemohly vycházet, od jeho návratu začaly vycházet i v ČR.

Psal také pro Svobodný zítřek (1990–1992), Metropolitan (1991–1994) a Český deník (1991–1996) Necenzurované noviny (1991–1995). Dále byl členem tvůrčího kolektivu českého exilového časopisu Nový Polygon, vycházejícího jednou za dva měsíce v nakladatelství PRIMUS, Praha. Jan Beneš tam psal své sloupky k aktuálnímu dění v České republice – téměř až do své smrti.

Byl členem Svazu spisovatelů a Obce spisovatelů (1962–1967, kdy vyloučen, kandidátství/členství obnoveno 1968/89–97, kdy vystoupil). Byl členem PEN Clubu, New York Center (od 1974) a Pražské centrum (od 1997), The Commanders Club (od 1994, Sdružení veteránů US ozbrojených sil), National Rifle Association USA (od 1979, Americká národní střelecká asociace).

V roce 2005 byl odsouzen za údajné výtržnictví a násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci na 4 měsíce podmíněně; rozsudek byl v plném rozsahu zrušen krajským soudem v roce 2006. Angažoval se v procesech s Vladimírem Hučínem.

Dne 1. června 2007 spáchal sebevraždu.

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2018: *****

Rudolf Roedling 1000,- Kč, Jan Klíma 100,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Ladislav Adamec 500,- Kč, Milan Černý 500,- Kč, Helena Novotná 200,- Kč, Václav Tykvart 200,- Kč, Oldřich Smejkal 1000,- Kč, Jakub Malinovský 111,11 Kč, Lukáš Vašíček 200,- Kč, Miroslav Meder 300,- Kč, Přemysl Hrůza 1000,- Kč

Celkem za měsíc: 5 611,11 Kč
Vybráno 16.03%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
loading...
politicon-banner
7 komentářů

Napsat komentář: Jonas Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.