Nemoci mocných aneb pandemie diagnózy JÁ

Nepřipomíná vám to něco? Mně všechno.

Ega těch mocných, a občas i ega těch, co mocnými být chtějí, tedy „diagnóza JÁ“, je největší tragédií této doby. A nedotýká se jen politiků – touto diagnózou trpí i někteří novináři a redaktoři, když se domnívají, že jedině jejich názor a jen jejich vidění pravdy je to správné, a vše ostatní je zločinem, a o jeho nositeli proto jako o “zločinci” mluví a píší.

Vědí však ti mocní a potencionální mocní, a všichni ti novináři a redaktoři, co si myslí obyčejní lidé? Kde vlastně berou ti nahoře tu odvahu až drzost za ně absolutně o všem rozhodovat nebo jim přikazovat, co si mají myslet a jak mají vidět současné dění? Proč je rozhodování v rukou PR poradců namísto specialistů na dané obory, a proč se nikdo neptá těch, které rozhodování mocných nejvíce zasáhne, tedy nás? A proč je za objektivní zpravodajství vydáváno něco, co často zavání tím tendenčním komunistickým na sto honů? A proč v době, která se holedbá bojem proti jakékoli diskriminaci, je používán dvojí metr na obdobné situace podle politických preferencí redaktorů? A proč vznikají seznamy pohodlných a nepohodlných, jako tomu bylo za bolševiků? A proč se chtějí gumovat mozky už dětem ve školách?

Pravda ale není extremismus, korektnost nesmí zastírat lež, a diskriminace je i to, když se nedůvodně preferuje menšina.

Ano, vracíme se krutě zpět. Do naivních představ o tom, že ti nahoře ví přece vždy nejlépe, jak mají žít ti dole, a že ten diktát je vlastně pro jejich dobro. Co bychom se jich ptali, když máme v rukou MOC, a můžeme jim pohodlně přikazovat. Už dnes znějí v rodinách zase věty – to ale nesmíš nikde říkat!

A podobný přístup lze zaznamenat v řadě médií – my přece víme nejlépe, co vy dole si o kom a o čem máte myslet. Jaké tomu dát přívlastky. Takže vám nebudeme přinášet zpravodajství, abyste si názor udělali sami, ale rovnou vám přetlumočíme, jaký ten názor má být. A to tlumočení je často hysterické až osobní.

Jenže jiný názor v demokracii není zločin. Naopak cenzura v demokracii zločinem je. A co se děje dnes? Respekt k jinému názoru zcela mizí. Kdo má jiný názor než JÁ, je nepřítel, a cenzura a manipulace zpráv je tak běžná věc, až je to třicet let po listopadu neuvěřitelné

Ti novodobí cenzoři se dokonce svých rolí často ujímají sami, a vytvářejí seznamy pohodlných a nepohodlných – napřed názorů, a dnes už i lidí. Pouze sami cenzoři – „hrdinové“ – zůstávají v anonymitě, protože jsou sice „nejchytřejší ze všech“, současně ale neskuteční zbabělci. Podobně jako kdysi příslušníci státní bezpečnosti – ti svá jména také nevystavovali, ale hlídali názorovou poslušnost v anonymitě.

Navíc je tu zajímavý fenomén moderní doby – bojovat za cokoli nebo proti čemukoli se těžce vyplácí, protože se na podobný boj mohou kasírovat tučné dotace a dary, a nemusí se pracovat. Bylo pro mne proto šokem přiznání chvilkařů, že za organizování demonstrací berou platy (jejichž výši raději nikdy nezveřejnili). Nelze se pak divit, že podobné skupiny rostou jak houby po dešti, protože komu by se chtělo do práce, když může být placen za kritiku práce jiných. To raději bude do těch, kteří něčemu rozumí, bušit, protože jejich názory se mu nelíbí, a nejen to – bude svým filtrem hodnotit, co je a co není pravda. Neví sice, zda jsou ony názory dobré či špatné, a zda pravda je opravdu pravda nebo ne, ale to je přece jedno. Hodí ty lidi na seznam, zprávy označí, vygumují, zruší profil… a hotovo. Dotace to jistí. Konáme přece demokratické dobro. Že je to přesně naopak, a že se to blíží praktikám soudruhů před listopadem, o tom se všichni zdráhají mluvit – aby také na těch seznamech nebyli.

Takže nám tu vzniká novodobá politicko-mediální-spolková parta, která si troufá opět privatizovat pravdu a tu naši nám brát, své názory vydávat za názory všech a lidi jiných názorů urážlivě dehonestovat, a za tím účelem bude tato elita klidně cenzurovat, nutit všem své vidění pravdy a s veřejným majetkem si dělat, co si zamane – třeba financovat demonstrace v jiné zemi.

Nám, kteří jsme zažili totalitu, ideologické masáže ve školních učebnicích a otevřené i podprahové manipulace v médiích, blikají proto všechny kontrolky, které v hlavě máme. Protože vidíme, že se ty totalitní manýry vrací. A ještě se jim tleská, protože to je prý ta správná evropská demokracie. Houby. Je to evropská tragédie, která nás může přijít neskutečně draho.

Pokud zavčas nediskvalifikujeme politiky trpící diagnózou JÁ, pokud nezačneme tvrdě ignorovat nemakačenky, kteří se šli rovnou ze školních lavic zaměstnat jako demonstrující a cenzurující spasitelé nás, pracujících hlupáků, a pokud tvrdě nebudeme trvat na objektivních zpravodajstvích ze západu i z východu, běda nám. Jakoby nestačilo, že Evropa je zcela impotentní, pokud jde o ochranu sebe sama před nájezdníky, kteří se sem hrnou, abychom je živili, a u toho sem tam něco podpálí nebo sem tam někoho znásilní, ještě se k tomu všemu přidává nástup tohoto novodobého socialismu, který si i z migrace udělal byznys, a odsuzuje ty, kteří nelegálním příchodům do Evropy brání. Svatá prostoto – ti, co to páchají, musí být na hlavu, nebo v té své bublině, přes kterou nevidí.

V mém rodném městě možná uspěje volební uskupení, které bude mít v programu odstranění onoho ohyzdného tunelu. Ale toho ohyzdného na naší současnosti je mnohem víc. A měli bychom s tím taky konečně začít něco dělat. Dokud můžeme. Až se z neoficiálních seznamů stanou seznamy oficiální, v šuplících redakcí a médií a škol, pak už bude pozdě. Pak už zase jen samizdat.

• Jana Zwyrtek Hamplová