Německo v objetí Zelených

Nedávno jsem si byl koupit kávu. Nabízíme nový druh z Ugandy, upozornila mě prodavačka. A co mi o ní povíte, říkám já. Je to bioprodukt a přísně podle ekologických předpisů, řekla. Dobře, ale mě zajímá jak chutná, ptám se. No, není ani moc silná, ani moc slabá. Kávu jsem si nekoupil, ale ta příhoda vypovídá hodně o degeneraci německé společnosti. 

V této pozoruhodné zemi se dnes snoubí známá zásadovost, “když už tak už”, silně romantický vztah k přírodě a vrchností pečlivě udržované špatné svědomí občanů. To jsou obecné předpoklady pro politický vzestup strany Zelených. 

Počtem poslanců jsou Zelení nejmenší opoziční strana, ale mediálně s přehledem ta nejúspěšnější. Jejich pozici posilují novináři, z nichž většina vůbec neskrývá sympatie, které pro ně mají. V Německu jsou novináři skupina převážně špatně placených, o svých schopnostech až příliš přesvědčených a svoji společenskou funkci svévolně vykládajících jedinců. Výsledkem je to, že se chovají jako političtí aktivisté, kteří společnost neinformují nýbrž vnucují jí jejich vlastní pořadí důležitosti témat a ztěžují tak život skomírající velké koalici CDU/CSU a SPD. 

Vládu momentálně hodně nervuje také dětinská část německé mládeže a její internetové idoly, youtubeři. Až na vyjímky na jihu země, byla německá mládež v posledních dvaceti letech vychovávána pod heslem autonomního učení. To znamená, že žáci sami určují, co se chtějí učit a nepocítí za své “výsledky” prakticky žádné následky; známky jsou buď měkké nebo vůbec nejsou. Tak vyrostla generace těch, kteří umí kritizovat, požadovat, ale nejsou schopni a ochotni domyšlet a nést důsledky. Jurodivá Gréta všechny tyto vlastnosti (v jejím případě, jako součást diagnózy) ztělesňuje podobně jako youtubeři. Ti jsou však na rozdíl od ní alespoň v jednom ohledu nepochybně velmi racionální. Hodně jim záleží na počtu jejich followerů. Z názorových mód proto dělají davové psychózy a vydělávají na počtu abonentů. Politickým důsledkem je to, že jejich fanoušci chtějí od etablovaných stran to, co je “pokrokové a správné” a právě proto neproveditelné. A to chtějí samozřejmě ihned. 

Tak kupříkladu “dekarbonizace” výroby energie v Německu, kvůli které část mládeže neohroženě chodí za školu (o víkendu se přece nedemonstruje) by podle výpočtů Německé akademie věd znamenala, že by na celém území musel stát každých patnátset metrů větrník, který by byl vyšší než 157 metrů vysoký Kolínský dóm. 

Nekonečné odcházení Angely M.

Zejména v politice platí, že se chyby přiznají ihned anebo nikdy. Merkelová se čtrnáct let řídila podle druhé části tohoto pravidla. Ale nakonec ji za ta léta následky systematického váhání, znásobené řádou zásadně chybných rozhodnutí přece jen dohnaly. Ale jako všechno zpomaluje Merkelová i své odcházení a tím jenom zhoršuje situaci Německa a etablovaných stran. 

Kancléřka prosadila svou naklonovanou nástupkyni Kramp-Karrenbauerovou, a zabrzdila tak nutnou programatickou změnu CDU. Ta sice stejně příjde, ale více než pozdě. Co takové zpoždění může znamenat ukazuje v posledních letech SPD. 

Stejně jako drtivá většina levicových stran v Evropě se i německá sociální demokracie příliš dlouho věnovala převážně tématům salonní levice, jako je ochrana exotických menšin, gender, promigrační politika, EUforie a politická korektnost. V hospodářské politice ale sdílela SPD s tzv. konzervativními stranami zálibu v neoliberalismu, tedy víru v samospasitelnost trhu. 

Klasická levicová témata začala SPD oprašovat až pod dojmem zhoršujících se volebních výsledků. To již bylo pozdě. Druhý důvod pro neúspěch této strany byla nešťastná ruka při volbě jejich předsedů. Dokladem je i právě odstoupivší Andrea Nahlesová, která svým dryáčnickým vystupováním nezískala sympatie ani uvnitř, a tím spíše ani mimo svou stranu.

Nástupce Nahlesové se může poučit od dánských sociálních demokratů. Ti před týdnem vyhráli volby díky tomu, že jejich nová předsedkyně Mette Frederiksenová mluví o migrantech podobně jako italský ministr vnitra Salvini. A kdyby tedy SPD zkombinovala kritičtější postoj vůči migraci a k EU s úsilím o zachování sociálních jistot pro chudnoucí část německého obyvatelstva, o své přežití by si nemusela dělat žádné starosti. Ale to je v Německu pořád ještě nepředstavitelné. Hříchy pradědů zřejmě nelze odčinit ani sedmdesátpět let po skončení války. 

Kdo bude vládnout?

Až na pouhým okem téměř neviditelné vyjímky určuje chování každého politika vždy a bez ohledu na následky pro společnost snaha získat a udržet moc. 

Vztah voličů a vládců se v demokracii komplikuje tím, že ti první chtějí jinou politiku než tu, která vyhovuje těm druhým. V dnešním Německu to znamená, že vládnoucí CDU/CSU a SPD udělají všechno proto, aby se vyhnuly předčasným volbám. Když však SPD dostane v podzimních zemských volbách v bývalé NDR další nakládačku, tak její členové donutí své mocí posedlé vůdce sundat zlatý chomout velké koalice.

Když k tomu dojde, tak se ale můžeme spolehnout na to, že kancléřka Merkelová udělá všechno pro to, aby dál zůstala u moci do konce volebního období, třeba jen s menšinovou vládou. Pro to přece musíme mít porozumění. Vládla jen necelých čtrnáct let.