evropanoc
11.10.2018
Kategorie: Politika

Němci brzdí sjednocení Evropy

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (14 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
Sdílejte článek:

PETR ROBEJŠEK

V Německu si právě připomněli výročí sjednocení. Třetí říjen je určitě důvodem k oslavám v Německu, ale již méně v Evropě. Zcela jistě ne mezi těmi, kteří věří ve smysl a úspěch evropské integrace. Sjednocené Německo je totiž překážkou na cestě ke sjednocené Evropě.

 

Německé ctnosti

Němci mají tři dobré vlastnosti, které škodí evropské integraci; pracovitost, skromnost a trpělivost.

Ani diktatura, ani demokracie, ani vláda konzervativců, socialistů, zelených nebo všech dohromady; nic jim nezabrání pilně pracovat. A jejich skromnost se projevuje v tom, že pracují i za stagnující nebo dokonce klesající reálnou mzdu a strpí rostoucí příjmovou nerovnost. Z pracovitosti a skromnosti obyčejných lidí těží jak podnikatelé, tak vláda. Podnikatelé mají obrovské zisky a vláda se může chlubit vyrovnaným státním rozpočtem.

Slavný německý básník Friedrich Hölderlin řekl o Němcích, že „moc hloubají a málo jednají“. Skutečně. Nejškodlivější dobrá vlastnost Němců je trpělivost, se kterou snášejí své vládce. U českých kavárenských stolků sice slyšíme chválu stability německé demokracie. Je však otázka, jak demokratická a zemi prospěšná je vláda v dynastických cyklech. Šestnáct let Helmut Kohl a třináctý rok Angely Merkelové.

Snad i ten nejnaivnější intelektuál přece chápe, že i nejlepší vůdce časem ztratí sebekritičnost a dělá chyby. Následky těchto chyb jsou tím závažnější, čím déle vládne a v čím větší a hospodářsky rozvinutější zemi. V případě Německa se chyby vládnoucích umocňují tím, že mají k dispozici hospodářskou sílu a politickou moc země plné pilných, skromných a pokorných lidí, kteří si nechají líbit plýtvání svých daní a potlačování své kultury.

Proti Berlínu nejde nic

O mírumilovnosti Německa není sebemenších pochyb – také proto přenechávali němečtí kancléři dlouhá desetiletí politickou moc v Evropě francouzskému spojenci. Od druhé světové války byla evropská integrace hlavním cílem německé zahraniční politiky. „Naše zahraniční politika je o to národnější, oč evropštější je,“ zdůrazňoval někdejší německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher.

Ale země velikosti a hospodářské síly Německa působí, ať chce nebo ne, jako regionální velmoc. Každý německý kancléř je zároveň i evropský regent a to co rozhodne, ovlivní celý kontinent. My jsme to nejvíce pocítili při tzv. “Energiewende”; nepromyšleném odklonu od jádra. Poláci dodnes neskousli to, že Berlín nechce plyn z Ruska transportovat přes jejich území, ale přímo do Německa. Všichni Evropané trpí tím, že Helmut Kohl připustil vznik eura a že Angela Merkelová vydržuje státy, které na tak silnou měnu nestačí. A i to, že jí trvalo tři roky, než změnila svou chybnou migrační politiku, nevratně ovlivnilo celý kontinent.

To je jen pár příkladů rozhodnutí, která vedou k rozdělování a ne ke sjednocování Evropy. Prosadit by je nemohlo ani Holandsko, Rakousko, ani Francie. Ale proti nesmyslu, který rozhodnou v Berlíně, není záchrany.

Evropské Německo nebo německá Evropa

Z těchto důvodů byla a je skutečným cílem evropské integrace snaha oslabit Německo a zapřáhnout jeho sílu ve prospěch celého kontinentu. To byl také hlavní důvod, proč si Evropané pod vedením Francie vynutili vznik společné měny. Euro byl pokus, jak snížit německou hospodářskou převahu. Ale nesnesitelně pilní, skromní a trpěliví Němci udělali všem čáru přes rozpočet.

Německo je jedna z mála zemí, které vydělávají vývozem zboží více, než zaplatí za dovozy. Tento přebytek znamená i to, že domácí poptávka po půjčkách je uspokojena a to, co přebývá, si půjčují jiné země. Jinými slovy Německo financuje státy, které utrácejí více, než vydělávají. Nezadržitelný vývoz německého zboží a kapitálu je symbolem hospodářské nadvlády Německa nad Evropou. Ale v posledních letech jej některé evropské země vnímají skoro jako nepřátelský akt.

Po desetiletích poevropšťování Německa tedy existuje přesně ta mocenská situace, kterou mělo evropské sjednocení jednou provždy vyloučit. Německo dnes ekonomicky vládne Evropě. A symbolem této nadvlády je to samé euro, které mělo německou hospodářskou dominanci v Evropě oslabit. Šestnáct let po jeho zavedení se hospodářské rozdíly mezi členy eurozóny nezmírnily, nýbrž jen dále zostřily. Takhle vypadá sjednocování Evropy?

„Když padne euro, padne Evropa“

Když Angela Merkelová doma zdůvodňovala svou chybnou politiku zachraňování Řecka, razila populistické heslo: „Když padne euro, padne Evropa“. Tehdejší floskule dnes dostává reálný význam. A pro Německo z toho plyne, že k záchraně eurozóny bude muset některým členům platit za to, že v ní zůstanou. Italská vláda s tím napevno počítá a francouzský prezident také. Spojenci chtějí Německo definitivně přikovat do role finančníka. Ale představa Berlína o sjednocení pomocí eura počítá se spořením a bolestnými reformami.

Tragičnost německé role v procesu sjednocování Evropy je v tom, že všichni chtějí německé peníze, ale nikdo nechce německé rady. A Berlín není dost mocný na to, aby si mohl vynutit reformy v členských zemích, ale ani dost bohatý na to, aby mohl eurozónu trvale financovat. Každá budoucí berlínská vláda se musí o trochu více bát toho, že němečtí občané odmítnou roli věčného sponzora jižní Evropy.

Bismarckova kletba

A teď přijde rozuzlení. Z minulosti k nám zaznívá ozvěna slov moudrého knížete von Bismarcka. „Německo je příliš silné na to, aby bylo jenom jedním z evropských států, a příliš slabé na to, aby Evropě vládlo.“ O desítky let později to Henry Kissinger zopakoval: „Německo je příliš malé pro svět a příliš velké pro Evropu.“

Německo dnes sice ekonomicky vládne Evropě, ale nemůže hrát roli hegemona. Ale přesně to by bylo potřeba pro pokračování a dovršení sjednocení kontinentu. EU by potřebovala stejně jednostrannou mocenskou situaci, jaká je v NATO. Když se ptáme po tom, co drží NATO pohromadě, a odmyslíme si prázdné řečnění o společných hodnotách, tak je odpověď jednoduchá. Světový vojenský hegemon slibuje ochranu a očekává za to poslušnost.

Ale EU nemá jenom jeden cíl, jako je bezpečnost pro NATO. EU chce být sjednocena hospodářsky a politicky, stát se federací národů podobnou Spojeným státům. Ale na to, aby tento proces řídilo a financovalo, Německo nestačí.

Historik Robert Kagan říká: „Mezinárodní pořádek nespočívá na ideách a institucích. Je utvářen konfiguracemi moci.“ Jinými slovy to znamená: Evropa má nepřehledné množství organizací a zákonů, které vytvářejí dojem sjednocování kontinentu. Ale ke skutečnému sjednocení nestačí ani oposlouchané a často ošuntělé ideály, ani jakoby-vláda anebo skoro-prezident. Chybí hlavní hybatel, chybí s konečnou platností rozhodující politická moc. Tou Německo být nemůže, a proto dění v Evropě spolu s ním ovládají dnes jako vždycky Velká Británie, Francie a Rusko.

Jejich vztahy se v posledním desetiletích značně zkomplikovaly. Tradiční odstup Velké Británie vůči kontinentu vyústil v její odchod z uzurpátorské EU. A proto se těžiště Unie ještě více posouvá do středu kontinentu. Zároveň se však trvale slábnoucí Francie snaží vyrovnat nadvládu Berlína tím, že se chová jako vůdce a advokát jižní Evropy. Rusko čeká na svou příležitost a Trumpova Amerika již nejedná jako dobromyslný a velkorysý přítel, nýbrž dává přednost svým zájmům. V cestě nadnárodního sjednocení navíc stále zřetelněji stojí nepopiratelná renesance národního státu. Pomalu, ale jiste se to projevuje dokonce i v Německu.

Německo na konci evropské integrace

Je skutečně tragické, že právě ta nejevropštěji myslící země je překážkou evropské integrace. Ale proces evropského sjednocení bohužel nedokázal vyřešit otázku soužití menších a slabších zemí s příliš silným Německem.

Německo je pro svou výkonnost a velikost neslučitelné s nadnárodním spolkem, ve kterém mají mít všichni jen jeden hlas. A i když skoro každý člen chce německé peníze, tak nikdo na kontinentu nechce zaplatit jejich cenu; totiž německou Evropu. A Německo samo není dost mocné na to, aby mohlo vynutit reformy v zaostávajících státech jižní Evropy, ale ani dost bohaté na to, aby je mohlo trvale nezištně financovat.

Dnešní Evropa není sjednocená, ale osiřelá. Chybí jí nepochybný cíl a hlavně ten, kdo ji k němu povede. A tak nezbude než si přiznat nepohodlnou pravdu. Plán evropského sjednocení byl od samého začátku neuskutečnitelný projev marného vzdoru proti geopolitickým faktům.

Trojdílná Evropa? 

A proto je třeba, místo iluzí o vyvrcholení sjednocení ve Spojených státech evropských, přemýšlet o rovnováze v pounijní éře.

Myslitelný je vznik tři mocenských center, která by spojoval jak zájem zachovat maximum volné obchodní výměny, tak i členství v bezpečnostním spolku NATO a konečně snaha oslabit ruský vliv.

Rýsuje se jednak severní seskupení okolo atomové mocnosti Velké Británie. Francie, jako druhá atomová mocnost by mohla představovat gravitační bod pro středomořské státy. A Německo by stálo v centru seskupení států ve středu a částečně i na jihovýchodě kontinentu.

V této trojdílné Evropě by nešlo o členství v nějakých soustátích, nýbrž o volnější seskupení okolo tří ekonomicko-politických gravitačních bodů. Vzhledem k tomu, že by tato seskupení byla ekonomicky sourodější a celkově mocensko-politicky čitelnější, tak by jejich členové vystačili s dvoustrannými dohodami.

Že je to iluze? Možná, ale určitě ne větší než sjednocená Evropa.

 

Autor: Petr Robejšek

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2018: *****

Rudolf Roedling 1000,- Kč, Jan Klíma 100,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Ladislav Adamec 500,- Kč, Milan Černý 500,- Kč, Helena Novotná 200,- Kč, Václav Tykvart 200,- Kč, Oldřich Smejkal 1000,- Kč, Jakub Malinovský 111,11 Kč, Lukáš Vašíček 200,- Kč, Miroslav Meder 300,- Kč

Celkem za měsíc: 4 611,11 Kč
Vybráno 13.17%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
loading...
politicon-banner
13 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.