Nejlepší je taková vláda, která vládne nejméně

Těmito větami začal kdysi Henry David Thoreau svůj legendární esej „Občanská neposlušnost“ a mne při tom napadá, že projevy zdivočelého kontinentálního juspozitivismu, které vedou k legislativní smršti a k tomu, že obrazně musíme mít i zákon na to, jak vypustit větry, jsou větší chorobou naší evropské civilizace než nějaká virová nákaza. Je mně mnohem bližší anglosaský přístup k právu a zároveň ke svobodě individua, no a výrazný rozdíl mezi oběma právními kulturami, tedy juspozitivismem a jusnaturalismem, je podle mne i jedním z hlavních důvodů, proč bylo přijetí Velké Británie do Evropské unie velkou strategickou chybou.

Ta byla naštěstí shodou nejrůznějších okolností konečně napravena a smluvní vztahy mezi kontinentem a ostrovy se opět dostaly do přirozeného stavu věcí. Z tohoto pohledu nechápu, proč onen nový pandemický zákon svým hlasováním podpořila i naše údajná prý pravice, když dosavadní institut nouzového stavu a možnost dohledu nad jeho ústavním fungováním poslanci ve Sněmovně byly podle mne naprosto dostačující. Vlastně je mně to jasné, na evropském kontinentu prostě musíme mít na všechno nějakou právní normu, jsme totiž asi přesvědčeni o tom, že by jinak nic nefungovalo a občan by byl naprosto ztracen. Anglosaský svět má zase jiné nedostatky a to, co se na Evropu valí z jeho gendrově a cancel culture revolučních univerzit, také není zrovna to pravé, co bych si přál vidět kolem sebe.

Co je dovoleno Iovovi, není dovoleno volovi, praví známý bonmot, no a já mám již nějakou dobu pocit, že se velmi přesně vztahuje na konání naší vlády a různých vysokých státních úředníků a politiků. Něco nařídit a zakázat ostatním je velmi jednoduché, horší však je, když se tomu musí podřídit i onen hlasatel společenského dobra. Šťouravé hyeny novinářské si navíc nedají pokoj a v honu za mrzký peníz a pomíjející slávu každé kázání vody a pití vína rychle vyčmuchají a zveřejní, aby se občan mohl naštvat ještě více a uvědomil si, jak si z něho „vrchnost“ dělá legraci. A že takových příhod bylo.

Zatímco policie beranidlem vniká na párty, kam si mladí přišli zatančit, a rozhání sáňkující děti na Petříně, různí papaláši si chodí na soukromé oslavy, na fotbal do VIP zóny, paří v „zavřených“ restauracích jakoby nic a přestože všem doporučují, aby zůstali o dovolené doma, odjedou si s manželkou někam k moři. Abych se přiznal, mám toho všeho již opravdu dost a je smutné, že se v názoru na celou tu maškarádu u nás shodnu jen s národovci typu SPD a Trikolóry, které prostě z jiných důvodů nijak nemusím. Tak jsem alespoň oprášil basu s kytarou a nahrál jsem v kuchyni na počítač krátký protestsong, ve kterém jsem to všechno shrnul. V podcast éře jsem tak vytvořil jakýsi songcast, jdu s dobou.

Začíná se u nás objevovat názor, že by pomohl tvrdý lockdown na několik týdnů, i známý věštec a apokalyptik Jaroslav Flegr o tom nedávno hovořil na CNN. Nicméně třeba ve Francii byl tvrdý lockdown takřka deset týdnů, celá ekonomika se zastavila, všechno bylo zavřené kromě obchodů s jídlem, občané byli přinuceni zůstat v domácím vězení, které mohli opustit jednou denně na hodinu v okruhu jednoho kilometru kolem domu a na nezbytně nutné nákupy potravin s vyplněnou bumážkou (adresa, jméno, příjmení, datum narození, datum a přesný čas opuštění bytu, důvod opuštění bytu….). No a nic se nezměnilo.

Samozřejmě, že klesl počet nakažených a na měsíc a půl se propagace viru zastavila, jenže pak se to zase rozjelo a ani o rok později není nijak vyhráno. Momentálně je denně přes dvacet tisíc nakažených a zákaz vycházení po šesté hodině večerní. Mám prostě pocit, že si virus navzdory všem vládním snahám a veškerému utahování osobních svobod dělá, co ho právě napadne. Nevím, jak z toho ven, a řekl bych, že jediné, co by možná mohlo pomoci, je opakující se masivní očkování každých několik měsíců po sobě (možná i několikrát za rok) proti novým mutacím viru těch, kteří si to přejí. Nebo nějaký účinný lék, na kterém se odborné kruhy shodnou, tedy lépe řečeno, který bude natolik lukrativní, že se na něm bude dát vydělat obrovský peníz, no a až bude volně dostupný na trhu. Do té doby tak asi leda můžeme čekat na nějaký zázrak a na skutečnost, že se virus najednou sám zničehonic vytratí.

I to se může stát.

• Martin Mařák