SOCIALOBCHOD
4.7.2020
Kategorie: Společnost

Nedemokratická demokracie (4)

Sdílejte článek:

PETR ZÁVLADSKÝ

ZAVLADSKYChcete-li provozovat společnost řízenou shora, je centralismus nezbytným nástrojem, nástrojem důsledné kontroly společnosti a legislativní a represivní korektury nežádoucích jevů. Centrum je nejmocnější jednotkou a pouze milostivě deleguje vybrané pravomoci na nižší celky, pokud tím neohrozí svou moc.
Přirozená konstrukce společnosti je taková, že se věci rozhodují v místě, kde se dějí. A pouze ty části, které jsou buď zájmem společným, anebo se je nevyplatí řešit individuálně, jsou delegovány na vyšší úrovně. Obrácený postup pak nese všechny znaky diktatury, byť s parciálními atributy demokracie. Tak se chová i centralizovaná moc, a jde-li ruku v ruce s ní ještě dvousměrné rozpočtové určení daní (RUD), pak jde téměř jistě o společnost kastovní, rozdělenou na mocné a ovládané. To, že se mocní občas vystřídají, nic nemění na pozici ovládaných.

Jedním z nejúčinnějších nástrojů ovládání jsou peníze, nejen ve smyslu řízení jejich množství v oběhu a jejich ceny ústředním orgánem, ale i jejich výběr prostřednictvím daňového systému a následné redistribuce zpět na podřízené celky. Jedním z dalších předpokladů je, aby občan neměl dostatek informací ke kontrole, co se s vybranými prostředky děje. V propagandě se použije několik otřepaných frází o tom, že stát investuje do infrastruktury, zdravotnictví, školek anebo jinam, přičemž nezanedbatelná část peněz je ve skutečnosti použita ke korupci vybraných segmentů společnosti, různých sociálních skupin, státních zaměstnanců, či různých propagandistických neziskovek.

Kolekce těchto nevyžádaných služeb, které stát z vykořistěných daní údajně poskytuje, z daní které si prostřednictvím svých zákonů opravňuje vybírat, je stále větší a větší. Situace je ve skutečnosti ještě tristnější, protože se nehospodaří s reálně vybranými penězi, ale pouze s předpokladem, že se vyberou. Jinými slovy: porcuje se prase, které ještě běhá po lese. A když ani to nestačí, hospodaří stát setrvale s rozpočtovým schodkem a zadlužuje neúnosným způsobem současné i budoucí generace.

Ideálním operačním nástrojem je dvousměrné rozpočtové určení daní, laicky a zjednodušeně řečeno: všechny vybrané prostředky jsou odvedeny do centra a centrum je potom rozděluje složitým a hlavně nepřehledným byrokratickým mechanismem zpět. Jejich redistribuce je snadno ovlivnitelná různými nátlakovými skupinami, které si tak zajišťují dostatečnou porci pro své vlastní zájmy. Jaký je důsledek, je zřejmé: kdo je neposlušný, dostane málo, na poslušné a spřátelené zbude více. Rozděl a panuj…

I když si stáhnete státní závěrečný účet a budete jej hodiny a hodiny analyzovat, nikdy nezjistíte, jak efektivně stát vybrané prostředky vynaložil. (Natož to, že poslal ¼ miliardy nějakým černochům v Africe, či ½ miliardy dal superbohaté zahraniční firmě.)

spektrum.jpg (26,742 kiB)

Pragocentrismus

S pocitem hlubokého studu je třeba si připomenout, že „za císaře pána“ požívaly obce a vyšší samosprávné celky více autonomie, než po zřízení samostatné Československé republiky. Nově vzniklá republika byla založena na principu centrismu, který pozdější komunistický režim pouze umocnil na entou, na princip centrálního řízení. [1]

Do jisté míry lze chápat, že v 90. letech byla primární úlohou ekonomická stránka transformace a na správní reformu už nezbyl čas ani síly. Nebyl na ni kladen takový důraz, který byl zapotřebí, stejně, jako na právo a soudnictví. V pozdějších letech, s nástupem levicových vlád, už samozřejmě k žádné reformě dojít nemohlo, protože centrismus je placentou všech socialistických konceptů.

Přičemž hlavním problémem je právě ta centralizace a pragocentrismus je jen jejím důsledkem. Tudíž nepomůže přestěhovat kupř. Ministerstvo průmyslu a obchodu třeba do Ostravy (i když v tom by se už alespoň nějaká logika dala najít), protože tím nedojde k omezení centrálního rozhodování, pouze se omezí to „prago“. Meritum věci je ale někde úplně jinde. Potřebujeme v tržním hospodářství skutečně Ministerstvo průmyslu a obchodu??? Když obchod je plně soukromý a průmysl je taktéž privátní? Kolik vlastní stát průmyslových a obchodních firem? A to se ani neodvažuji položit otázku, zda má vůbec stát kdykoliv vlastnit jakoukoliv firmu a pokoušet se (bezpochyby nekale) podnikat!

Jakákoliv centralizace je přímo vábničkou pro nejrůznější levicové koncepty a podporuje etatismus, tedy zasahování státu do věcí, do kterých by mu zásadně nemělo nic být. Jako žárovka přitahuje noční můry, přitahuje rozhodovací pravomoc politiky vybavené představou, že vědí nejlépe, jak mají věci probíhat a dává jim dostatečné množství moci, aby tyto procesy mohli řídit. A to bez ohledu na to, že byli demokraticky zvoleni.

To jsou právě ti, kteří tak zuřivě touží po moci, a tudíž se do politických funkcí tlačí jakýmkoliv otvorem. To jsou ti, kteří nesnášejí svobodu druhých, protože se chovají z jejich hlediska nepředvídatelně a svévolně. Oni potřebují mít vše zarovnané v excelových tabulkách, vše musí být evidováno a agregováno, oblečeno do stejné uniformy, nic nesmí přečnívat. To jsou praví loupežníci lidské svobody.

Centralizovaná demokracie nakonec vede k tomu, že zasahuje do nejsoukromějších věcí člověka a salámovou metodou (posuny Overtonova okna) ukrajuje jeho svobody kolečko za kolečkem. Postupně unifikuje veškerý život, svazuje jej myriádami regulí a předpisů a hlavně: ničí jakýkoliv konkurenční způsob řešení. Cílem centralizované demokracie je uniformita. Dozorovaná represivní diktatura. Přesně ta tyranie, která je uvedena v původním citátu v záhlaví prvního dílu.

Čím vzdálenější je mocenský útvar, do kterého můžeme demokraticky volit své zástupce, kteří budou rozhodovat místo nás, tím menší kontrolu nad nimi máme. Nejlepším se jeví, jestliže člověk rozhoduje sám o sobě v co nejširším okruhu otázek, protože jen on sám nejlépe ví, jaké jsou lokální parametry, jaké jsou vstupní podmínky, na základě kterých se rozhoduje, i čeho chce dosáhnout. A on sám ponese tíhu důsledku rozhodnutí. To je ta osobní svoboda a odpovědnost za výsledek z ní plynoucí.

Ano, je nutno připustit, že existuje nějaký kontingent oblastí, které si vyžadují řešení společné. Pro příklad: z nějakého důvodu je třeba rozhodnout, jestli na návsi zasadíme lípu anebo dub. Přičemž je dáno, že oba stromy se na náves nevejdou. A jelikož náves je jenom jedna a je společná, pak je patrně nutné nějakým způsobem nechat hlasovat o tom, který ze stromů na ní bude (či zda nebude nejrozumnějším kompromisem náves bez stromu). Protože se jedná o otázku lokální, každý z hlasujících ví, jak náves vypadá, jaké tam jsou podmínky, vyslechne si argumenty sousedů, kteří se kupříkladu pěstěním stromů zabývají a pak vyjeví svou vůli.

Problémem nastane, když se stejné hlasování odehraje až někde v okresním městě, krajském městě, nebo dokonce až v metropoli (nebo nedejbože až v Bruseli). Ti už o té návsi nevědí ani zbla a odpovědnost za své rozhodnutí nebudou mít prakticky žádnou. Čím vzdálenější bude místo, ve kterém se bude rozhodovat, tím méně znalostí budou ti hlasující, či držitelé moci, o tom předmětu mít. Jejich rozhodnutí bude zcela nekvalifikované.

V demokratickém hlasování převládne většinový názor a menšině nezbude nic jiného, než jej akceptovat. Kdo bude přehlasován, neměl by být v noci puzen vzít pilu a sekeru a jít (z jeho hlediska nežádoucí) strom pokácet. Jenže těch situací, které vyžadují pouze jediné řešení, je v běžném životě relativně málo. Je třeba vždy velmi dobře předem uvážit, zda o některé věci vůbec hlasovat a dát průchod pouze jedinému řešení, anebo ponechat věc na spontánním vývoji, který může ukázat, že věc se dá řešit alternativně, aniž by nutila část množiny podřizovat se většině. Řečeno jinými slovy: neuzavírat hlasováním cestu konkurenčním řešením, protože hlasování je v podstatě donucovací akt, vedoucí často k i více, než 49% nespokojenosti.

A právě to je problémem demokracie centralizované (a centralizované moci), kde se velmi často hlasuje takzvaně „o nás bez nás“. Pak už máme jen velmi nepatrný prostor pro to, abychom se takovému hlasování bránili, či je mohli jakýmkoliv způsobem zvrátit. Problémem centralizované demokracie je tedy to, že aplikuje donucovací mechanismus na stále širší oblast problémů, které lokálně mohly být řešeny konkurenční metodou, která by ukázala zřetelně, že jednoho z řešení si lidé považují více (uchytilo se spontánně na více místech) a jiné řešení buď odumřelo pro nezájem či špatnou zkušenost, či neefektivitu samo od sebe. Rozhodně nebylo třeba zglajchšaltovat celou společnost pro jednu koncepci, pro jediné bezkonkurenční řešení. [2] To provádí pouze diktátoři.

Pro názornost použijme současně aktuální problematiku covid-19, kdy bylo užito zcela agresivně a plošně centrální moci, zcela bez znalosti lokálních podmínek. Přitom tuto problematiku mohli řešit přinejmenším obce podle své vlastní situace, maximálně požádat vyšší celek o součinnost kupříkladu v zásobování, či distribuci ochranných pomůcek. Toto byla přesně aplikace centrálního, silového, plošného, „bezalternativního“ násilí (dlužno podotknout s obrovskými ekonomickými škodami a nulovou odpovědností za jejich dopad).

Anebo jiný příklad: Levice se soustavně snaží zglajchšaltovat dolní příjmovou mez, minimální mzdu. Vychází přitom z nějakého obecného agregátu, aniž by znala lokální podmínky v jednotlivých firmách, na které se ten předpis bude aplikovat. Vůbec neberou v úvahu, že i dvě jinak zcela identické firmy, vzdálené pouze přes ulici, mají jiné vstupní parametry, jiná odbytiště, jinou kapitálovou vybavenost a nakonec i jinou kvalitu zaměstnanců. Tudíž i rozdílný hospodářský výsledek.

Přesto je jim naordinován společný kolektivní rezultát, bez ohledu na to, jestli na něj mají, či nikoliv, zda jim přináší konkurenční výhodu, či nikoliv, zda řeší nezaměstnanost v lokalitě, či nikoliv. A venkoncem ani neberou v úvahu, jestli tím pracovní místa zničí, protože se firma raději vybaví automatizací a tyto málo efektivní zaměstnance propustí.

Velmi dobře to vystihnul jeden kolega komentátor:

„Oni totiž spíš vychází z toho, že to nefunguje podle nich. Vezměme si třeba nějaký prosperující obor bez dotací. Bohatí podnikatelé, nadstandardně placení zaměstnanci, spokojení zákazníci. To prostě nezapadá do jejich představy o světě, proto to neradi vidí, proto se to snaží zničit. Soukromé firmy před krachem, nezaměstnaní dělníci, podvedení zákazníci, tak oni vidí svět, jsou šťastní za každý takový nový příklad, který potvrzuje jejich paradigma. Proto se je snaží implicitně vytvářet.“

Ovládat ostatní a přinutit je k poslušnosti je příliš velkým lákadlem, které se dá jen s notným přemáháním odmítnout.

 

[1]Demokratický centralismus — (z lat. centralis, od řec. kontron = bod uprostřed kruhu) — v politické teorii a ideologii marxismu-leninismu základní princip řízení společnosti, výstavby a činnosti komunistické strany, socialistického státu a společenských organizací, spočívající v kombinaci centrálního řízení a závaznosti rozhodnutí ústředního vedení na jedné straně a tzv. iniciativy pracujících a jejich aktivity na straně druhé.

***

Demokratický centralismus jako nejdůležitější zásada organizace výstavby a činnosti komunistické strany znamená, že:

  1. všechny vedoucí orgány jsou voleny zdola nahoru;
  2. volené orgány skládají účty ze své činnosti organizacím, které je volily, a vyšším orgánům;
  3. menšina se disciplinovaně podřizuje většině;
  4. rozhodnutí a usnesení vyšších orgánů jsou závazná pro orgány nižší.

Za základní dílo pojednávající o principech demokratického centralismu je pokládána Leninova kniha Krok vpřed, dva kroky vzad (1904). V praxi tzv. reálného socialismu byly první dvě zásady demokratického centralismu, vyjadřující demokratickou dimenzi, potlačeny ve prospěch zásad vyjadřujících centrální řízení a kontrolu. Demokratický centralismus je příkladem spojení dvou obsahově neslučitelných pojmů (oxymóron) a v praxi komunistických režimů hrál především roli pozitivního ideologismu.

[2] Kdepak už jsme slyšeli termín „Alternativlos“?

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc srpen 2020: *****

Petr Andres 500,- Kč, Vlastimil Kornas 111,- Kč, František Šmíd 600,- Kč, ing. Jan Dvořák 400,- Kč, Michaela Wurmová 1000,- Kč, Roman Dubravský 500,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Petr Jan 300,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Roman Foff 500,- Kč, Jan Nedvěd 500,- Kč, Doc. RNDr. Richard Čapek 5000,- Kč, Martin Vojtíšek 200,- Kč, Zdeňka Brancuská 500,- Kč, Jiří Sieja 200,- Kč, Josef Chlebovy 300,- Kč, Marek Janičko 250,- Kč, Jiřina Gyárfásová 1000,- Kč, Svatoš s.r.o. 1000,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, Martin Vavrinka 100,- Kč, Helena Novotná 300,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, David Bezděk 250,- Kč, Václav Tykvart 200,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, Pavel Janeček 500,- Kč, Martin Štěpánek 400,- Kč, Květa Sekyrová 200,- Kč, Jan Horáček 500,- Kč, MUDr. Iva Niemcová 100,- Kč, Miloslav Konopiský 200,- Kč, Libor Heidler 200,- Kč

Celkem za měsíc: 17 111,00 Kč
Vybráno 48.88%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 362 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (10 votes, average: 2,80 out of 5)
Loading...
politicon.cz
11 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.