islamis
4.6.2019
Kategorie: Multikulturní soužití

Nástup islamizace a islámský terorismus

Loading...
Sdílejte článek:

FRANTIŠEK KRINCVAJ

Hned na začátku je třeba si uvědomit, že násilné prosazování islámu patří do množiny všech možných přípustných forem jeho šíření. O islámském terorismu začal hovořit až neislámský svět. V Koránu, hadísách, džihádu, právu šaría i v Muhammadově bibliografii, zvané síra, tam všude objevíme násilí vůči bezvěrcům či jinověrcům. Takže násilné formy islámu nejsou až produktem dnešní doby, jak někteří mylně tvrdí. Pravdou však je, že v období kolonialismu, kdy koloniální mocnosti tvrdým až brutálním způsobem prosazovaly v těchto zemích své zájmy, zplodily i nenávist a násilný odpor na straně místního obyvatelstva. Kolonizátoři využívali technickou i vojenskou převahu jak k ovládání domorodců, tak i k potlačování jakéhokoliv odporu. Přezíravé a nadřazené chování vůči domorodému obyvatelstvu bylo umocněno nesrovnatelně vyšší hospodářskou a společenskou úrovní západních zemí, kterým se podařilo vytvořit světový koloniální systém.

 
U muslimského obyvatelstva v koloniích stoupal odpor proti koloniálním mocnostem pod hesly islámu. To výrazně posílilo roli islámu, neboť pozitivně působil v osvobozeneckém hnutí za nezávislost. V koloniích postupně narůstala nevraživost proti všemu cizímu, proti nemuslimům. Islám tak začal ovlivňovat budoucí společenské a politické dění v arabských a dalších islámských zemích. Nárůst islámu se začal projevovat i ve formě politické ideologie.
 
Islám od svého zrodu byl koncipován jako náboženství každodenního života, které řídí veškeré lidské aktivity od kolébky až do hrobu. Islám dělí lidské činy do pěti skupin: povinné, doporučené, přípustné, nežádoucí a zakázané. V případě povinných a zakázaných činů platí, že za jejich sebemenší opomenutí či nedodržení následuje trest. Naopak dodržování daných ustanovení přinese muslimům odměnu. Výjimkou jsou přípustné činy, které jsou bez odměny i bez trestu. Islámem stanovené zásady a nařízení jsou de facto i de iure neměnné, přestože v drtivé většině vznikly už ve středověku. Proto mnohé v islámu je fosilií středověku. Například islám nerespektuje lidská práva. Ženy nejsou v rovnoprávném postavení s muži, jsou druhořadou bytostí.
 
Politický dokument tzv. Medínská ústava odráží nejenom tehdejší situaci, ale znamená i radikální rozchod s kmenovou minulostí, kterou nahrazuje věrností k ummě, k muslimské společnosti. Text tohoto dokumentu je součástí Muhammadova životopisu od Ibn-Isháqa, který zemřel v roce 767.
 
Pro kriminální zločiny, cizoložství a některé další přestupky jsou jednoznačně stanovené tresty přímo v právu šaría. Systém trestů na školách, v armádě i jinde zahrnuje i fyzické tresty, mnohdy až kruté. Při jednom rozhovoru s kadety o velké přestávce na Střední letecké škole v Tripolisu, jsem v roli učitele projevil lítost nad těmito tvrdými fyzickými tresty. Dostalo se mi rázné odpovědi, že tomu nerozumím, neboť právě tvrdost trestů dělá z chlapců skutečné muže. Jinak řečeno, násilí v islámském světě se nechápe jako u nás a má zcela jinou dimenzi. Není vždy chápáno jen jako trýznění. Ale akceptace násilí, které se stává běžnou součástí života, jakýmsi jeho standardem, ve svém důsledku vždy ovlivňuje i hodnotový systém člověka a úhel pohledu na lidská práva. A nelze se proto divit, že domácí násilí na ženách je dokonce kodifikované islámským právem ve shodě s Koránem. To se negativně projevuje i v obecném přístupu muslimů k nezahaleným ženám, zvláště k nemuslimkám – viz sexuální násilí během silvestrovských oslav v Kolíně nad Rýnem apod.
 
Jejich bezmezná víra v Alláha, který vše řídí, vylučuje v muslimském pojetí života jakékoliv konsekvence či zákonitosti vývoje. S tím souvisí i jejich pohled na události, ve kterých snadno zaměňují důsledek za příčinu. Příkladem tohoto způsobu jejich uvažování je příhoda, která se odehrála v Beni Walidu. Čtyři studenti tamního technického institutu se v automobilu vraceli domů. Při vyjíždění z vedlejší silnice na hlavní nedali přednost přijíždějícímu kamionu. Při střetu došlo k úmrtí jednoho studenta a jen k lehkým zraněním ostatních účastníků nehody. Smrt za smrt. Řidiče kamionu ubili k smrti. Při následném projednávání této tragické události její aktéři uznali, že řidič kamionu měl přednost v jízdě. Avšak zároveň svůj čin obhajovali tvrzením, že za smrt spolužáka může jen a jen řidič kamionu, neboť kdyby tam v daném okamžiku nejel, jejich kamarád by ještě žil. A tudíž jejich chování bylo v souladu s islámským právem.
 
Islámský hodnotový systém je zcela nekompatibilní s naším demokratickým systémem. Islám není jen náboženství, jak se jeho neznalci mylně domnívají, ale jedná se o ucelený totalitní systém, který muslimům stanovuje jak se mají chovat v osobním životě i ve všech jeho ostatních oblastech. Islám není jen abstraktní vírou v Alláha, nýbrž i určitý způsob života, zcela odlišný od toho našeho. A nejedná se jen o předpisy a povinnosti, obsažené v Koránu či sunně, ale i o jiné příkazy a nařízení, o kterých není v obou základních pramenech islámu ani zmínky.
 
V islámských zemích postupně se rozpadajícího kolonialismu, se islám stal oficiálním vládnoucím systémem. V jejich ústavách a zákonech se zakotvila ve větší nebo menší míře věrnost islámskému právu šaría. Začala se ustanovovat ministerstva pro správu náboženských záležitostí vyjadřující jednotu náboženství a politiky. Takto pojaté spojení politiky, vlády a náboženství vedlo k názoru, že ideální formou správy země je teokracie. Egyptská ústava z roku 1956 obsahuje články, které potvrzují význam náboženství a jeho institucionální statut. I alžírská ústava z roku 1963 vyhlásila islám za státní náboženství. Úloha náboženství získala prioritu i v palestinském hnutí odporu.
 
Ale vedle tohoto konzervativního směru se objevil i modernismus.  Představitelé modernismu odmítli tuto ortodoxní interpretaci vládního systému. Ještě radikálněji vystupovali sekularisté, kteří požadovali odluku náboženství od státní moci. Došlo ale i k vzestupu arabského nacionalismu a rasismu. Například ještě dnes se v Senegalu setkáváme s obrovským rasismem proti „bílým.“
 
Nástup industrializace společně s novým vědeckým poznáním podryl v Evropě zděděné náboženské představy. Postupně se zformovaly sekulární národní státy s vládami na bázi zastupitelské demokracie. Proces demokratizace společnosti a pojem národního státu byl a je i dnes islámu zcela cizí, neboť identifikace muslimské společnosti se nezakládá na národnosti ani na politickomocenské formaci, ale na islámské víře. Základním rysem islámu je jednota náboženství, politiky, hospodářství i všech dalších složek společnosti. Přitom islámské principy jsou řídícím prvkem ve všech těchto oblastech.
 
Například každá banka má management složený ze zástupců bankovních úředníků a islámských duchovních, kteří posuzují, zda daná obchodní nebo finanční transakce je v souladu s islámským právem šaría. Finanční systém je založen na principu obchodování, který z hlediska islámského práva vylučuje půjčování na úrok a tomu odpovídají i bankovní produkty. Nejčastější formou je murabaha, kdy banka celý obchod financuje nebo zakoupí zboží. Klient smí s předmětem obchodu disponovat, ale až do zaplacení kupní ceny včetně jakési přirážky zůstává vše v majetku banky nebo je banka po tuto dobu podílníkem na zisku.
 
Islám je jen jeden. Jeho stoupenci mají vnitřní jistotu, že toto náboženství je v řadě poslední a jediné správné, které na rozdíl od všech ostatních, vede ke skutečné Boží spáse. S tím souvisí i představa o islámské světovládě, a to ve shodě s odkazem  Muhammada – Proroka všech proroků. Hovořit o formě umírněného islámu mohou jen neznalci tohoto systému. Umírněný může být jen muslim, který nepraktikuje vše, co po něm islám požaduje. Islám je sice jen jeden, ale není ve výkladu víry zcela jednotný. Islámské bratrovražedné rozštěpení, schizma, na sunnity a šíity se datuje do roku 657, kdy u Siffínu došlo k vyvrcholení sporu mezi chalífem Alím a Muáwijou z klanu Umajja. Údajně sám Muhammad prorocky prohlásil, že se muslimové  rozštěpí do 73 sekt, ale jen jedna bude ta pravá. Jen zapomněl sdělit, která z nich to bude.
 
Džihád, který je součástí práva šaría, je povinností každého muslima. Tvrdit, že džihád není součástí islámu je velký omyl. Je naopak natolik významným prvkem, že někteří raní učenci ho chtěli zahrnout k základním povinnostem islámu, k tzv. pilířům islámu, kterých je pět. Proto i dnes je někdy označován za „šestý pilíř.“ Džihád znamená zápas o islám. Rozlišuje se velký a malý džihád. Velký džihád je individuální záležitostí každého muslima a znamená permanentní vnitřní boj proti zlu, který se vede po celý život. Malý džihád je projevem kolektivního zápasu ve prospěch islámu. Jedná se o zákonný boj či válku proti nevěřícím.
 
Porážka Osmanské říše před Vídní roku 1683 a na ni navazující postupná technická a vojenská převaha neislámské Evropy, nastartovala mezi některými vzdělanými muslimy snahu zahájit v islámských zemích reformu, která by navrátila islámu ztracenou sílu. Na islámské scéně se objevil modernismus. Objevili se i sekularisté, kteří požadovali oddělení náboženství od státu s tím, že víra je jen osobní záležitostí. Mnozí muslimové však varovali před bezhlavým přebíráním západního stylu života. Začali se objevovat i další reformátoři a různá reformní hnutí.
 
Muhammad Alí, osmanský místodržící v Egyptě v letech 1805 až 1849, začal realizovat modernizaci správy, hospodářství a armády za pomocí evropských poradců a důstojníků. Egyptská následná vítězná tažení dala reformám za pravdu. Jeho vnuk Ismail pokračoval v ještě rozsáhlejší modernizaci Egypta, nechal vystavět Suezský průplav, reorganizoval školský systém apod. Bohužel nakonec zbankrotoval  a v roce 1882 správu země převzali Britové. Jejich vojenské jednotky v zemi zůstaly až do revoluce „Svobodných důstojníků“ v roce 1952.
 
Ale k nejrozsáhlejší reformě muslimské země došlo v Turecku pod vedením důstojníka Mustafy Kemala, později nazývaného Atatürk (Otec Turků), který vyhnal z Anatolie cizí vojska a ustanovil moderní sekulární stát. Dokonce namísto tureckého osmanského písma (varianta arabštiny) zavedl latinku. Vláda sekularizujících vojenských elit se rozšířila v mnoha muslimských státech.
 
Další velká reforma proběhla v Íránu za vlády autoritativního Rezá Šáh Pahlavího a jeho syna Muhammada Rezá Šáh Pahlavího, který byl svržen v roce 1979 islámskou revolucí. Z Íránu se přes noc stala teokratická islámská republika a jejím vůdcem se stal Chomejní. Írán i dnešní Turecko jsou důkazem toho, že nelze jen tak naroubovat západní demokracii na islámský systém a věřit, že se tak dokáže odstranit jeho nekompatibilita s hodnotami demokratického systému.
 
Reakce na reformní hnutí v islámských zemích však nedala na sebe dlouho čekat. Hlavním argumentem bylo, že nelze do islámu zavádět praktiky, které nejsou zakotvené v Koránu a sunně. Muslimové nechtějí demokracii, chtějí pořádek ve jménu islámu. Začala vznikat hnutí se znaky panislámismu a fundamentalismu, jako například Muslimské bratrstvo založené v roce 1928, která začala požadovat návrat ke kořenům islámu a získala v celém islámském světě podporu. Dochází ke zrodu islamismu, který původně vyjadřoval odpor vůči korupčním sekulárním režimům, jak tomu bylo například v Íránu proti vládě Muhammada Rezy Pahlavího. Znovu se klade  důraz na návrat k čistému islámu, spolu s odmítáním všeho, co není v Koránu a sunně. Obecně lze říci, že tento trend se po 2. světové válce prosadil v řadě islámských zemích a stal se inspirativním zdrojem pro různá radikální opoziční hnutí. Tomuto směru se v Evropě začalo říkat islamismus. Tímto pojmem se zastřešují politické ideologie založené na islámu. Ruku v ruce s návratem k čistému islámu se zdůrazňuje i nastolení islámského práva šaría, které mimo jiné trestá odpadlíky od islámské víry smrtí, vyhlášením fatwy.
 
Myšlenky islámu jsou v osobním životě nadřazené všemu ostatnímu. Islám musí prodchnout všechny složky společnosti. Spravedlivou společnost a lidská práva může zaručit jenom vláda, která se řídí jen a jen Alláhovými zákony, které jsou nad všemi zákony vytvořenými lidmi. Ve všech islámských zemích, zvláště na venkově, nemá občanské právo prakticky žádnou moc. Muslimové odmítají západní civilizaci, kterou považují za úhlavního nepřítele, která svádí lidstvo z přímé cesty k Boží spáse. Ale na druhé straně bez problémů přijímají vyspělou západní techniku, která jim má pomáhat šířit islamistické ideje.
 
Každý čestný muslim musí bojovat proti Američanům, Izraelcům a dalším, kteří ohrožují zájmy islámu“, prohlásil íránský imám Ajatolláh Ahmad Jannati. Mnozí muslimové ještě i dnes považují západní státy za koloniální mocnosti, proti kterým se musí bojovat. Džihádisté a stoupenci radikálního islámu považují za své svaté právo zabíjet kohokoli, kdo je považován za hrozbu islámu. Tito islamisté také často říkají, že všichni ti, kteří zaútočí na islámská svatá místa, útočí tím na všechny muslimy po celém světě. A za to je musí čekat krutá odplata.
 
Muftí Ikríma Sabrí, významný palestinský klerik, se v palestinských médiích nechal slyšet, že nároky židů na jeruzalemskou Zeď nářků jako posvátného místa jsou neoprávněné. „Ó, Alláhu, znič Británii a její zvrhlé podpůrce,“ kázal Sabrí v palestinském rádiu.
 
Islamistům, kteří s džihádisty a fundamentalisty patří k extrémistickým muslimům,  hraje do karet právě právo šaría, vypracované v době triumfální expanze islámu, kdy se neuvažovalo o možnosti, že by vznikly muslimské obce (umma) v nemuslimských zemích. Muslimové žijící v těchto enklávách, převážně v západním světě, si dnes kladou otázky: Může se muslim žijící v nemuslimské zemi plně podřizovat občanským zákonům odporujícím islámskému právu? Má být věrnější islámu nebo neislámskému státu, ve kterém žije? Jak dalece se mohou integrovat do většinové společnosti, aby přitom zůstali pravověrnými muslimy? Jak dalece může muslim tolerovat neislámskou společnost? Jak a kdy by měli muslimové v západních zemích založit vlastní politickou stranu a jejím prostřednictvím postupně získat politickou moc na vládní úrovni?
 
To, že většina muslimů žijících v našich zemích nám nepodřezává krky, ještě neznamená, že nás mají rádi. A už vůbec to není důkazem, že se chtějí plně integrovat a zcela respektovat zákony a ústavu země, ve které žijí, a do které většinou přišli nikým nezvaní. Své skutečné názory většinou projevují jen mezi sebou za zavřenými dveřmi nebo v mešitách či islámských centrech pod vedením imámů. Muslimové jsou v drtivé většině vyznavači dvojí názorové agendy.
 
Radikální islám s islamisty se během let rozšířil i do západního světa. Různá džihádistické shromáždění, násilí a vraždy na ulicích, se stávají běžnou záležitostí v západoevropských městech, ve kterých dnes žije velká koncentrace muslimů a kde narůstají „no go zóny.“ Ani policie si neví rady s tímto novodobým islámským fenoménem, neboť nemá v tomto směru jednoznačnou podporu a zázemí na vládní a parlamentní úrovni. Bohužel mnozí západní politici včetně bruselské žvanírny nevidí nebo nechtějí vidět narůstající problém spojený s nástupem islamizace, což úzce souvisí se zvyšujícím se počtem muslimů v Evropě. V tomto směru se dosud předkládala jen nesystémová špatná nebo ještě horší rádoby řešení.
 
Jako příklad nesystémového přístupu lze uvést zákaz nošení nožů na veřejnosti, který je reakcí na vzrůstající útoky pomocí nožů. Takové opatření nemůže podstatu násilných problému vyřešit. A tak mnozí z těchto islámských útočníků přešli od útoků s nožem na útoky pomocí kyseliny. Bude snad dalším nic neřešícím krokem zákaz nošení tekutin na veřejnosti? Blbost non plus ultra. Skutečný problém je v neřízené migraci,  v benevolenci a v zamlčování narůstajících problémů ve vzájemném soužití, v nevhodném azylovém systému a v naivním názoru na možnou integraci muslimů do západní demokracie. Problémy v zemích migrantů, které se staly iniciátorem migrace, souvisí se stávající životní nespokojeností tamní mladé generace. Problémy nespokojenosti se musí řešit u nich doma, a to společně s neudržitelně vysokou plodností islámských žen, která způsobuje enormní nárůst obyvatelstva a tím trvalé rozevírání nůžek mezi únosnou životní úrovni a bídou.
 
Vládnoucí elita ignoruje nebo překrucuje či zamlčuje skutečné problémy spojené s cizorodými migranty a namísto skutečného řešení přichází pouze s nesystémovými nápady. Přitom jakoby se zapomnělo na dlouhodobý problém s cikány, které naše společnost nedokázala zcela integrovat do majoritní společnosti ani po tak dlouhé době vzájemného soužit. A v případě invazivních cizorodých migrantů je problém s integraci mnohem ostřejší a u muslimů v mnohých směrech neřešitelný.
 
Nedělejme si proto iluze o možném bezproblémovém soužití dvou hodnotově zcela protichůdných společenských systémů, jakými jsou islám a demokracie. Zamlčováním a překrucováním reálné skutečnosti se daný problém nevyřeší a důsledkem této pštrosí politiky bude jen nárůst diskrepancí. Politici nechápou, že zákonitosti dynamických nelineárních systémů jsou neúprosné a každý nárůst nelinearity vede vždy k nepředvídatelnému vývoji a k destabilizaci. A lidská společnost je složitým nelineárním dynamickým systémem, ve kterém se vyskytují kritické body v nichž i malé změny mohou mít velké následky.
.
Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2019: *****

Jiří Kubát 100,- Kč, Miroslav Hloušek 111,11 Kč, Rudolf Roedling 1000,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, František Šmíd 600,- Kč, ing. Jan Dvořák 400,- Kč, Vladislav Vydra 100,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Eva Pilařová 200,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, Martin Vojtíšek 200,- Kč, Roman Foff 500,- Kč, Ilja Baudyš 1000,- Kč, Jiří Sieja 200,- Kč, ing. Jiří Nevrkla 300,- Kč, Pavel Janeček 500,- Kč, Jan Bezděk 1000,- Kč, Pavel Šána 107,- Kč, Miloš Kořínek 100,- Kč, Miloslav Konopiský 200,- Kč, Martin Vavrinka 100,- Kč, Libor Heidler 200,- Kč, David Bezděk 250,- Kč, Marek Janičko 200,- Kč, Nezn. dárce 222,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, Květa Sekyrová 200,- Kč, Ladislav Adamec 100,- Kč

Celkem za měsíc: 9 390,11 Kč
Vybráno 26.82%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Po blokaci Pravého prostoru můžete sledovat novou stránku PP na facebooku.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 1 408 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (20 votes, average: 4,90 out of 5)
Loading...
Loading...
loading...
politicon-eshop voxpopuliblog
22 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.