Nálety Rudé armády 9. května 1945 (III.)

Mladá Boleslav

„Krátce před desátou hodinou se objevila nad městem letadla. Obyvatelé Mladé Boleslavi je pozorovali a dokonce jim mávali. Domnívali se, že to jsou „naši“. Všude už panovala mírová pohoda. Ale co to? Ze všech stran se ozvaly detonace. Silné ohlušující rány a mohutný tlak vzduchu v mžiku zachvátily celé město. Lidé byli strašně překvapeni. Ozýval se hvizd a svištění dopadajících bomb a střelba z palubních zbraní. Nastal zmatek. Zhasla elektrická světla.

Muži, ženy, děti hledali zoufale vysvětlení, jehož se jim brzy dostalo. Mladá Boleslav byla bombardována německými fašistickými letci. Útočných letadel bylo devět a doprovázely je dvě stíhačky. Letadla nebyla označena. Nálet byl proveden ve čtyřech vlnách z výšky 2000 až 2500 metrů, při čemž stíhačky zasypávaly město střelami z kulometů […] Po průzkumu bylo zjištěno, že útočníkům šlo o plánovité zničení celého města. Na Mladou Boleslav bylo za tento den svrženo 700 bomb.

Číslo ztrát bylo veliké: 200 mrtvých a velký počet raněných. Zahynula novorozeňata, zabity byly matky, dcery a synové, muži i starci.“ ^[13]

Část obyvatel města je dodnes přesvědčena, že Mladou Boleslav bombardovala německá letadla bez výsostných znaků, jak zdůrazňovala pozdější komunistická propaganda. Zde je ale třeba zdůraznit, že se všemi bojeschopnými letadly, kterým zbývalo palivo, se snažili němečtí piloti uletět již v úterý 8. května 1945 v odpoledních a večerních hodinách do zóny okupované americkou armádou. Letadla, s nimiž z různých důvodů nemohli uletět, zničili Němci na letištích. ^[14]

Při oslavách třiceti let od skončení druhé světové války se v příloze Rudého práva objevil půlstránkový článek (údajně) z pera V. V. Barančikova, pojednávající o bitevním letci, nadporučíku I. I. Grigorjevovi z 96. útočného leteckého pluku, který zahynul 9. května 1945 nad územím Čech při plnění bojového úkolu a měl být posmrtně vyznamenán titulem Hrdina SSSR. ^[15]

Na článku je zarážející, že ho cenzoři vůbec dovolili publikovat, neboť se v něm píše, že letadla Rudé armády útočila 9. května 1945, tedy v první mírový den. Možná to souviselo s tím, že jeho autorem byl Rus. Šest bitevních letounů Iljušin Il-2 pod velením nadporučíka Grigorjeva mělo podle něj útočit v doprovodu stíhacích letadel Lavočkin La-7, jimž velel dvojnásobný Hrdina SSSR kapitán Vitalij Ivanovič Popkov ^[16], na blíže nespecifikovaný most přes Vltavu, který bránila samohybná děla Ferdinand a tanky Tiger. ^[17]

Velitel 2. letecké armády Krasovskij ve svých vzpomínkách vysoce hodnotil práci velitele 1. gardové bombardovací letecké divize plukovníka Fjodora Ivanoviče Dobyše, ^[18] velitele 8. gardové bombardovací letecké divize plukovníka Surije Vasiljeviče Gribakina a pochopitelně velitele 1. gardového bitevního leteckého sboru (8. a 9. gardová bitevní letecká divize) generálporučíka Vasilije Georgijeviče Rjazanova (dvojnásobný Hrdina SSSR) ^[19] a další během útoků dne 9. května 1945.

Přímý rozkaz maršála Koněva, na základě kterého odstartovali sovětští letci 9. května 1945 k bojovým úkolům, zmiňuje například i náčelník štábu 142. gardového bitevního leteckého pluku 8. gardové bitevní letecké divize 1. gardového bitevního leteckého sboru podplukovník Dzambulat Soslambekovič Urtajev, který se o kapitulaci Německa dozvěděl kolem třetí hodiny ranní 9. května. Již v pět hodin ráno ale na štáb divize zavolal přímo velitel 1. ukrajinského frontu maršál Ivan Stěpanovič Koněv a vydal rozkazy k útokům.

Ale mnoho sovětských letců, kteří se 9. května 1945 účastnili bojových operací, neváhalo ve svých pamětech vyjádřit podiv nad tím, že měli v první mírový den operovat.

Jak je vidět, Sověti měli daleko menší problém přiznat bojové operace ze dne 9. května 1945, zatímco česká komunistická scéna a historiografie ano. Např. prorežimní historik Zděnek Šmoldas v jednom odstavci své knihy stručně uvádí:

„9. května 1945 2. letecká armáda do posledního okamžiku vedla aktivní bojovou činnost. V tento den letecké části dovršily 1320 bojových vzletů. Letec 9. gardové letecké divize A. Golubev se svým číslem Kudinovem nedaleko od Prahy sestřelil nepřátelský junkers. Skupina letounů Il-2 za vedení Hrdiny Sovětského svazu kpt. V. A. Rogožina zaútočila na kolony hitlerovců a jejich spřežence — vlasovce — probíjející se na západ. ^[20]

Česká historiografie stále dluží hlubší analýzu leteckých operací v první mírový den. Překážkou pro historiky je špatná dostupnost fondů spravovaných Ústředním archivem ministerstva obrany Ruské federace v Podolsku u Moskvy, ale i nedostatek hodnověrných archivních pramenů české provenience. Zároveň si musíme uvědomit, že nikdo z nezasvěcených nevěděl, kdo a proč území Čech a Moravy bombarduje. Není proto divu, že lidé často kladli vinu za nálety Němcům, protože se zdráhali uvěřit, že jsou bombardováni „osvoboditeli“. Přestože prorežimní historici věděli o operacích letectva Rudé armády 9. května 1945, nikdy neuvedli na pravou míru, kdo onoho dne česká a moravská města a vesnice bombardoval a jaký měl motiv. Sovětská historiografie naopak neviděla důvod nálety sovětských letců v první mírový den, 9. května 1945, zamlčovat.

Pakliže se sovětská strana sama existencí leteckých útoků v těchto dnech až tak moc netajila, i když připouštěla pouze útoky na ustupující Němce, v případě rozbombardování Mladé Boleslavi to již bylo neobhajitelné. A v případě Roudnice nebylo o náletu civilní obyvatelstvo prokazatelně vůbec informováno — přišel z čistého nebe a ve formálním míru. Obdobně v Boleslavi, kde civilní obyvatelstvo, když zpozorovalo blížící se letecký svaz, nadšeně letadlům mávalo s tím, že to letí „naši“. Do okamžiku, než jim na hlavy začaly padat bomby.

Je nezbytné si uvědomovat, že jestliže se bombardování západních spojenců odehrávalo bezpochyby v období probíhající „horké“ války, fakticky na území nepřítele, včetně varování civilních obyvatel, pak sovětské bombardování se odehrálo PO skončení války, po německé kapitulaci a tím pádem po zániku existence Třetí říše.

Náš režimní tisk o bombardování Rudou armádou však zarytě mlčel.

Závěr

Jakkoliv můžeme pochopit, že komunistický režim interpretoval jednotlivé detaily války ve svůj prospěch, z hlediska historiografie je to ale nepřípustné. A stejně tak lze pochopit, že jestliže se výsledky války čtyřicet let interpretovaly účelově jednostranně, jen těžko se lze divit, že následující roky se interpretace překlopila do opačného extrému.

Jenže od ukončení bojů už uplynuly už téměř ¾ století, tj. více než tři generace, a očití svědci již téměř nežijí. A byl by nejvyšší čas, aby zarytí apologeti minulého režimu připustili, že soudobé výklady historiků nejsou žádným překrucováním (jejich jediné) historické pravdy, nýbrž sloupáváním ideologických nátěrů z těla už dosti vzdálené historie. A že z Východu (a ani ze Západu) sem nepřišli žádní andílkové, ale tvrdí a mnohdy až cyničtí válečníci, kteří ve svém životě viděli a zažili až příliš mnoho. A že po dosti krátkém čase se i ze zabíjení stane jen mechanická rutina a z normálního člověka stroj. Na zabíjení. Protože, ať se to komu líbí, nebo nelíbí, VÁLKA JE VŮL.

S využitím textu Michala Plavce Paměť a dějiny, 2014/02, PeTaX