(Nad)občan Havel

Odpověď na tuto otázku není jednoduchá, ale naštěstí se nebavíme o osobnosti příliš vzdálené historie, takže můžeme vycházet z vlastních vzpomínek a navíc disponujeme úžasnou pomůckou, dokumentem Občan Havel, který sledoval život Václava Havla po 13 let od roku 1992. Režisér Pavel Koutecký se stal natolik součástí života Václava Havla a jeho okolí, že přestal být vnímán a dává nám nahlédnout do mnoha zajímavých zákulisních situací a momentů naší novodobé historie. Takže, jaký tedy byl Václav Havel?

Havel obdivovaný– subjektivní vzpomínky první poloviny devadesátých let přinášejí Havla obdivovaného, člověka, jehož slova národ hltal a doslova nekriticky obdivoval, protože přinášel obrovskou změnu oproti statickým, a často méně inteligentním, bolševickým papalášům, kterých měl národ po 40 nekonečných letech totality po zásluze plné zuby. Lidé věřili, že Havel je tím správným lídrem, který povede naší zemi k demokracii a svobodě, ale zároveň třeba také k ekonomické prosperitě. Naplnil, ale Havel tato očekávání? Odpovědí může být, jak to on sám nazýval, blbá nálada druhé půlky devadesátých let, kdy si národ začal sundávat růžové brýle a začal střízlivět z porevolučního nadšení a začal mít větší nároky na kvalitu toho, co mu politici přinášejí, ale také třeba naše dnešní ekonomická úroveň. V roce 1989 jsme věřili, že Německo ekonomicky doženeme do 20 let, ale i po 28 letech mu stále z uctivé vzdálenosti koukáme na záda. Je to Havlova chyba? Zcela jistě je! Ale samozřejmě není zdaleka jediným viníkem této situace. Přesto je potřeba jeho spoluvinu zdůraznit, protože za viníka bývá často osamoceně označován Václav Klaus (zejména kvůli privatizaci a neschopnosti (nebo možná nechtění? ) zatočit s obří korupcí a ekonomickým zločinem), přesto je Havlova spoluvina jasná a je potřeba jí narovinu zmínit a nezakrývat jí.

Slušný člověk– ano, to je to, co Havlovi nekritičtí obdivovatelé zdůrazňují a je potřeba jim dát za pravdu. Havel byl slušný člověk, navíc člověk, který pro svou pravdu neváhal mnohé obětovat. Člověk, kterého dostávaly do rozpaků často až neurvalé tlaky politických buldozerů, jakými byli Václav Klaus a Miloš Zeman, zároveň ale také snílek a bohužel až naiva, který snadno skočí na lep lidem, kterým prostě věřit chce, neb právě oni by měli být dalšími slušnými lidmi, kteří ale často tlačí jen svoje postoje a zájmy jako Klaus se Zemanem, jen to umějí dělat lišáčtěji a lépe to skrývají (Lux, Ruml a další). Kouteckého dokument navíc ukazuje, že Havel si svojí roli slušného člověka velmi pečlivě hlídal a to i za cenu, že se občas zachoval tak, jak bylo výhodné spíš pro něj, než pro naší zemi. Bohužel byl navíc obklopený suitou do sebe zahleděných intelektuálských trubců, kteří se velmi rádi poslouchali a kteří se vyhřívali ve světle celosvětově obdivovaného člověka a dodávali tak sami sobě lesku, aby se mohli opájet sami sebou, svou domnělou intelektuální výší, která bohužel velmi často nesahá tak vysoko, jak si oni sami myslí, odtržených od běžného života a starostí občanů a přehlížejících a dokonce popírajících reálné problémy, které pak ale doběhnou nás všechny a tito lidé zcela zjevně dokázali Havla manipulovat tak, aby si přihřáli také svojí polívčičku. Způsobovali tak to, že Havel žil v určitém skleníku a v průběhu doby ho dělali přezíravým vůči běžným lidem, což je několikrát ve filmu vidět a občas to sklouzlo až do zlomyslnosti (okamžik, kdy Havel po volbách dává po telefonu “sežrat” prohru Klausovi za významných posměšků Havlova okolí, včetně jeho nové ženy Dagmar).

Obecně pak lze říct, že určité snobství a přezíravost, které přišly s jeho novou ženou, a to je opět subjektivní vzpomínka, definitivně odcizili Havla velké části veřejnosti, která tuto změnu prostě nechtěla a nemohla akceptovat. Výběr některých lidí, kterými se Havel obklopoval a kterým naslouchal, byl tak jedním z jeho slabších míst a bohužel hodně těchto lidí ukázalo v průběhu doby, co jsou ve skutečnosti zač a jaké jsou jejich kvality, a že jsou, v lepším případě, jen lidmi z masa a kostí.

Havel odtržený od reality– často je Havlovi vyčítáno ukončení výroby zbraní v mnoha podnicích v tehdejším Československu. Tady bych se nicméně Havla zastal s tím, že tato výroba sice byla ve velkém objemu, nicméně, a zcela logicky, se jednalo často o výrobu do zemí Varšavské smlouvy a do tzv. spřátelených zemí (téměř výlučně v rozvojovém světě) a že je velkou otázkou rentabilita takové výroby, za kterou jsme často dostávali jiné zboží (mnohdy pochybné hodnoty a kvality), nebo jsme za ní nedostali zaplaceno vůbec. Co je však rozhodně k vytknutí, je důvod, proč Havel tuto výrobu utlumil a který jen podtrhuje mnohé výše zmíněné Havlovi vlastnosti – nerozhodoval se na základě nějaké ekonomické analýzy, i s ohledem například na dotčené podniky a jejich zaměstnance, ale rozhodnutí padlo čistě z ideologických důvodů. Prostě vyrábět zbraně je špatné a po mě potopa! Navíc s přihlédnutím k tomu, že prázdné místo na trhu ihned vyplnily jiné země, se jednalo o plácnutí do vody Havla, který jej zřejmě učinil spíš proto, aby byl západním světem poplácán po zádech, jak je vlastně úžasný.

Ve filmu je pak vidět další skvělý příklad Havlova farizejství, kdy v době konání sumitu NATO v Praze v roce 2000 Havel prohlásí, že ho, cituji: “serou policajti, protože sumit komplikují, kam oko dohlédne”. Prohlásit toto ve chvíli, kdy do města dorazili tisíce dobře živených mladých lidí, kteří přijeli protestovat proti kapitalismu a tento svůj protest vyjadřovali totální rozborkou a demolicí města i soukromého majetku a ze kterého byli občané zděšeni, protože jsme zde do té doby nikdy neměli tak masovou násilnou akci, je skutečně důkaz mimóznosti non plus ultra. Ono obecně vztah Havla a policie, kdy mnohokrát dal najevo své pohrdání policejními složkami, které měl on i ostatní disidenti prostě tak nějak pod kůží, znamenalo pro náš stát a myšlení jeho občanů možná stejně velkou ránu jako zlodějský “kapitalismus” devadesátých let. Jistě se dá pochopit, že disidenti měli na policii pifku z dob socialismu, nicméně byla už jiná doba a kvalitní policie prostě ke státu patří. Bohužel tu jsme zde, stejně jako spravedlivý soudní system, nikdy nevybudovali a to já osobně kladu Havlovi jako jeho největší vinu.

Jaký tedy byl Václav Havel? Můj subjektivní pocit máte výše a chápu, že co člověk, to názor. Byl v mnoha směrech jistě člověkem hodným obdivu, v mnoha jiných směrech ale bohužel selhával. Minimálně bych ale doporučil, abychom se vyvarovali falešných gloriol a vnímali Václava Havla jako člověka. Člověka, který ze samé podstaty lidskosti nemůže být dokonalý a který měl své kladné i záporné stránky a ty bychom měli spravedlivě hodnotit, aby se minulost nezopakovala a abychom ještě více “nevykleštili” náš stát, který už dnes často selhává v důležitých oblastech života jako je zdravotnictví (zejména některé druhy drahé léčby, která není dostupná pro pacienty, korupce, klientelismus), policie, soudnictví, veřejné stavby (zdržování staveb z často nesmyslných důvodů, korupce, předražování, kšefty s pozemky atp ), kolapsy IT systémů (registr řidičů, Open card atd.) a dalších.