migranti
22.12.2015
Kategorie: Společnost

My, běženci – prohlášení českých krajanů

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (16 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
Sdílejte článek:

KAREL POKORNÝ 22|12|2015

My, pomalu vymírající osmašedesátníci, jsme svého času opustili Československo u příležitosti příjezdu sovětských tanků. Opustili jsme ho ilegálně – ať již využitím nakrátko otevřených hranic nebo podloudně vymámenou výjezdní doložkou třeba i do zemí tehdejšího socialistického tábora, který byl sice hrází míru, ale nějak to v té době na to nevypadalo.

Stejně jako uprchlíci současní jsme pak šli třeba i balkánskou cestou, což tehdy znamenalo Bulharsko, Jugoslávie, Itálie a pak už podle toho. Do zemí, které nám poskytly azyl, jsme vstupovali také často ilegálně a stejně jako dnešním běžencům se nám nechtělo začínat nový život třeba v Albánii, ale ani ta Jugoslávie nebo Itálie většinou nebyly našimi favority.

Tím ale se také podobnost s dnešní uprchlickou lavinou, bohužel nebo bohudík, pomalu vytrácí. Ti mazanější z nás sice také využili všech sociálních výhod, které ta která země poskytla, a ti nejmazanější je využívají dodnes. Ale většina z nás troubů nečekala na žádné integrační programy a koukala začít něco – byť by i z osobního hlediska podřadného – dělat, naučit se ve vlastní režii co nejrychleji jazyk země pobytu, začít pak dělat něco méně podřadného a tak stále dál.

Naše ženy mohly podávat ruku i cizím chlapům, nekoupaly se v hábitech jménem burka a šátky na hlavě nosily jen, když jim byla zima. Naše děti chodily do školy a když vyrostly, tak žádné nešlo bojovat se zbraní v ruce proti státu, který jim tu školní docházku umožnil. Někteří jsme byli katolíci, jiní třeba evangelíci, ale nikdy jsme kvůli tomu na sebe nevytahovali nože, a kdyby někdo hanobil bibli, tak bychom kvůli tomu určitě nezapálili svoji ubytovnu a už vůbec nikoho by nenapadlo vyžadovat, aby hostitelská země tuto knihu přijala místo své ústavy. Marxisté mezi námi se ve svém novém domově ani trochu nepokoušeli vyvolat proletářskou revoluci, to se spíše uklidili na nějakou tu univerzitu a tiše se radovali, že to, co tam vykládali svým pomateným studentům, nebude určitě nikdo realizovat.

V Německu jsme také založili Sokol, to byla kdysi – konformně s tehdejší politickou konstelací – silně nacionalistická antiněmecká organizace, my ji ovšem provozujeme s důrazem na to, že „kdysi byla“. Někteří jsme měli rádi Willyho Brandta, jiní zase Franz Josefa Strauße, ale když byla nakonec německá východní politika úspěšná, tak jsme byli rádi všichni a netušili, že na nás v budoucnosti čekají nejen exempláře typu Merkel, Gabriel nebo Seehofer, ale že i slovo teror, které jsme znali spíše jako občasný způsob nepříliš záviděníhodného manželského soužití, se začne v budoucnosti používat v jiném smyslu.

Dnes ta budoucnost nastala. Slovo teror je symbolem pro mnoho zmařených životů a uvedení političtí matadoři neustále omílají, že nemá žádnou souvislost se současnou afroazijskou invazí na Evropu se valící, čímž z nás dělají voly.

To samozřejmě není nic nového, paní Merkel na tom postavila celou svoji politickou kariéru, i tak by ale měla vysvětlit, proč u francouzských sousedů vzniká právě z nekontrolovaného přistěhovalectví neintegrovatelných subjektů nezastavitelný teror, zemi pomalu ale jistě rozleptávající, i když i to je vlastně jedno, pochopení problému – o řešení nemluvě – je viditelně nad její síly.

Jediné, co se jí poměrně daří, je, že svým diletantizmem žene milióny voličů do náručí extremistických partají, což ovšem nevěstí nic dobrého. Možná že by nebylo od věci, kdyby daňový poplatník zaplatil svým politickým elitám studijní pobyty v Austrálii, která přistěhovalecký problém řeší způsobem na evropské poměry poměrně neortodoxním, ale hlavu a patu mající. Obávám se ovšem, že jediné, co by si naši politici při svých schopnostech odtamtud odnesli, by byl úžeh, což by vedlo jen k dalšímu zatížení zdravotních pojišťoven.

To všechno je samozřejmě pláč nad rozlitým mlékem, teď už nezbývá než přijmout tu lavinu s otevřenou náručí – jsou přece Vánoce – a poprosit za odpuštění, že na to, abychom s nimi klečeli v mešitě, nám už vět- šinou neslouží kolena, a že z toho samého důvodu jim nemůžeme uvolnit místo a stát se sami opět běženci. Také proto, že už není kam běžet.

Karel Pokorný, starosta SKV Sokol München – zVěstník 3. prosinec 2015

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc červenec 2018: *****

Jan Procházka 500,- Kč, Helena Novotná 200,- Kč, Ilja Baudyš 1000,- Kč, Karel Kubela 50,- Kč, David Bezděk 150,- Kč, Marie Kouklíková 500,- Kč

Celkem za měsíc: 2 400,00 Kč
Vybráno 6.85%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
politicon-banner
12 komentářů
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.