tv
29.8.2016
Kategorie: Společnost

Můžeme si dovolit nebýt v televizi?

Sdílejte článek:

DAVID FLORYK

Co když jsou věci, které se do jazyka sociálních sítí přeložit nedají? Kniha amerického mediálního teoretika Neila Postmana (+2003) Ubavit se k smrti patří dnes ve svém oboru ke klasice. Byl jsem ze studijních důvodů nucen se v uplynulých týdnech knihou prokousat a byl jsem jí opět nově osloven. Posuďte sami.

Hlavní osou je postřeh, že forma sdělení nevyhnutelně „formuje“ jeho obsah. To se může zdát banální, avšak je-li tomu skutečně tak, pak dopad je dalekosáhlý. Například pokud by mezilidská komunikace byla závislá toliko na kouřových signálech po vzoru prérijních indiánů, nebylo by zkrátka „technologicky“ možné určité informace vůbec sdílet. „S pomocí kouře se filosofie provozovat nedá“, říká Postman. „Forma vylučuje obsah.“

Platí-li, že „forma“ sdělení nejen ovlivňuje, ale mnohdy přímo diktuje, anebo naopak vylučuje určitý obsah sdělovaného, pak je to něco, čemu bychom měli ve vlastním zájmu věnovat daleko větší pozornost. Postman jde totiž ještě o krůček dál a tvrdí, že FORMA vyjádření myšlenky má podstatný vliv na to, JAKÁ MYŠLENKA bude vlastně vyjádřena. Vliv média je tak zásadní, že určité myšlenky jím prostě neprojdou. Nebo aby prošly, musejí se natolik přizpůsobit, že pozbudou něco ze své podstaty a přestanou tak být v jistém smyslu samy sebou.

Každé médium vytváří svůj vlastní svět

Každé médium si postupně vytváří svou vlastní kulturu komunikace, svůj systém symbolů, svůj vlastní rámec, v němž věci dávají smysl. Podobně jako každý z lidských jazyků má své, sobě vlastní metafory, kódy a symboly, které v jiném jazyce nedávají smysl.

Nové technologie zkrátka přinášejí změnu v myšlení. Ostatně i nástup psaného písma na scénu lidských dějin, podobně jako nástup knihtisku v 16. století, znamenal naprostou změnu v kultuře komunikace, změnu způsobu myšlení, doslova „epistemologický zlom“. Technologická změna sama o sobě nemusí být horší ani lepší, je to zkrátka jiné. Něco dává, ale něco jiného za to výměnou bere, třebaže ne zcela rovným dílem. Jsou-li si těchto souvislostí lidé vědomi, jsou-li si vědomi limitů a omezení různých komunikačních nástrojů, podobně jako jsou-li si vědomi úskalí překladu z jednoho jazyka do druhého, přechodu z jedné jazykové kultury do jiné, pak zřejmě mohou být schopni ustát i přechod z jedné mediální kultury do mediální kultury jiné. Avšak běda, zdá se, že právě tento přechod z kultury knihtisku do mediální kultury televize naše Západní civilizace tak úplně nezvládá!

Nositelem sdělení není slovo, ale obraz

Hlavní pozornost Postman věnuje televizi, která se v době sepsání knihy, v polovině 80. let minulého století, zdála být zcela dominantním technologickým nástrojem komunikace. Všudypřítomnou, všeprostupující a nesmírně ambiciozní televizní kulturu staví do protikladu k tradiční kultuře, která byla formována knihtiskem.

Postman tvrdí, že epistemologie založená na televizi znečišťuje veřejnou komunikaci, netvrdí však, že znečišťuje úplně všechno, nevidí na televizi jen to špatné. To, že je schopna lidi bavit, a že jí to jde skvěle, to je samo o sobě dobré a zcela legitimní. Technologie však není neutrální. K některým způsobům použití je svou formou předurčena, zatímco k jiným ne. Televize si podstatou svého fungování zkrátka vynucuje jiný obsah než ostatní média. Je-li pravda, že FORMA vyjádření myšlenky má podstatný vliv na to, JAKÁ MYŠLENKA bude vlastně vyjádřena, pak média natolik odlišná jako knihtisk a televize zkrátka nemohou pojímat stejné myšlenky.

Pokud je komunikace založena na slovech, pokud je vodítkem komunikace jazyk, psaný a čtený jazyk, pak výsledkem komunikace bude nejspíše nějaká myšlenka, fakt, tvrzení. Třeba banální, možná nepravdivá, možná bezvýznamná – ale bude to s velkou pravděpodobností nějaká myšlenka, která bude mít nějaký smysl, bude to nejspíš nějaké tvrzení, otázka, žádost, prosba či třeba vysvětlení. A význam se dožaduje pochopení. Psaná věta vyzývá autora, aby něco řekl, a čtenáře, aby tomu, co se mu říká, porozuměl. Tento konsensus se však rozpadá, přestává-li nositelem sdělení být jazyk, ale stává-li se jím obraz, jak je tomu v televizi.

Je to o pocitech, hlupáci!

Dříve, v dobách dominance psaného slova, se reklama zaměřovala na úsudek. To neznamená, že byla vždy pravdivá a férová, nicméně bylo jasné, že musí oslovit čtenářovu racionalitu, nabídnout mu něco, co mu bude připadat jako rozumný argument. Dnes reklama útočí převážně na emoce, na vášně – nesnaží se sdělit informaci, nevyžaduje úsudek, chce vzbudit dojem, pocit!

Podobně v politice. V 19. století by průměrný občan svého presidenta či člena nejvyššího soudu na ulici nejspíš vůbec nepoznal, zato však by pravděpodobně znal některý jemu připisovaný výrok či uměl by jej zařadit podle názorů. Dnes je tomu přesně naopak – poznáme politiky podle tváří z obrazovky, ale pokud jde o jejich slova, nevzpomeneme si většinou vůbec na nic. Úkolem televize je přinášet „tváře do našich srdcí“, nikoliv „názory do našich hlav“.

Společnost, která není schopna odhalit lež, nemůže být svobodná

Postman také připomíná známou nectnost fragmentace sdělení, k němuž v televizním vysílání ze samé podstaty fungování média dochází. Sdělení je rozbito na řadu po sobě jdoucích obrazů, zvuků, pohledů, záběrů, které jsou vzápětí střídány jinou sérií obrazů. Reportáž ze skutečné války kdesi ve světě střídá reklama na prací prášek, na níž navazuje zpráva ze zoologické zahrady a sestřih sportovního utkání. Jedním z vedlejších důsledků takového presentace světa kolem vede nevyhnutelně k tomu, že diváci přestávají vnímat svět jako seriózní, skutečné místo. Prostě se ani vůbec neočekává, že budete reagovat jinak, než tak, že si to „prožijete“ před obrazovkou – prostě jako zábavu, jako podívanou, která za chvíli skončí a bude vystřídána něčím jiným…

Informace jsou tak zcela vyvázány z jakéhokoliv kontextu. Jen v televizi je možné presentovat vzápětí po sobě dvě diametrálně odlišně vyznívající zprávy, které jsou vzájemně v rozporu – a nejen, že to nikomu nebude vadit, nejspíš si toho ani nikdo nevšimne! „Nechte zmizet kontext – a jakýkoliv rozpor zmizí!“, varuje Postman. Ve společnosti, která není schopna odhalit lež, ovšem nemůže existovat svoboda.

Co když jsou věci, které se obrazem sdílet nedají?

Další způsob, jak televize deformuje pohled na realitu, je dnes už vžitý a všemi bez problémů akceptovaný předpoklad, že způsob, jak televize presentuje svět, je ten pravý a správný způsob, jak má být svět presentován. Televize prostě ovládá a diktuje způsob, jak má být svět presentován, nastavuje vzor, stává se měřítkem, normou. To ovšem může být závažný problém, protože kdo kdy stanovil, že veškeré realita je převoditelná na obrazy, vysílatelné televizí? Že je správně a jedině uchopitelná právě prostřednictvím televizní obrazovky? Myslím, že tady se Postman dotkl něčeho velmi podstatného, někde tady by mohlo ležet jádro problému.

Co když jsou věci, které se do jazyka televize přeložit nedají? Totiž: dají, ale za cenu jejich „ponížení“. Co když jejich případný „překlad“ do televizního jazyka způsobí deformaci, nesrozumitelnost sdělení? Jeho nenahraditelnou ztrátu? Ztrátu, které si ovšem nejspíš nikdo nevšimne, protože přece „být v televizi“ je dnes základ všeho…?

Postman uvádí řadu příkladů, kdy se televize stává nástrojem „banalizace“, naprostého zploštění, zpovrchnění i těch nejsvětějších věcí. Popisuje v Americe běžné „teleevangelisty“, kteří – vedeni přáním vyjím vstříc tomu, co lidé chtějí, co žádají – dovolují, aby jejich poselství, které stále ještě považují za fundamentálně křesťanské, bylo presentováno jako zábava, jako potěšení, jako příslib úspěchu… Avšak kde je psáno, že být křesťanem je snadné a zábavné? Že je to cesta k úspěchu, cesta k naplnění mých přání? Ano, jsem přesvědčen, že křesťanství je s to naplnit základní potřeby lidského života. Avšak rozlišit skutečné, existenciální potřeby člověka, od těch domnělých, od pouhých přání, je při tom klíčové! Avšak je televize tím pravým nástrojem, který toto rozlišení umožní sdílet?

Tlak „být relevantní“, být současný, pod který se dnes církve dostávají, může být pastí, ze které není rozumného úniku. To neznamená, že „náboženství do televize nepatří“, že se o něm nedá mluvit, že se nedá sdílet. Jistě dá, ale jen při vědomí reálných limitů takovýchto pokusů. Myslím také, že Postman správně vystihl, že slabinou těchto pokusů nejsou slabiny samotných protagonistů (kteří mohou být osobně docela upřímní a milí lidé), ale slabiny média, pro které pracují a které jsou prostě nepřekročitelné…

Nezobrazíš si Boha

Myslím, že Postmanovy postřehy stojí za zamyšlení, že křesťané jako odvěký „lid knihy“ by měli být na tento kulturní posun, který stále více vytlačuje slovo, především psané, tištěné slovo, z centra pozornosti, zvláště citliví. A že by mu měli odolávat a čelit. Ne z nějakého staromilství, ani kvůli vkusu či odporu k moderní zábavě. Nýbrž proto, že „kultura slova“ je, zdá se, spojena se zvěstí, kterou je nám uloženo předávat tomuto světu, spojena víc, hlouběji, existenciálněji, než by se na první pohled mohlo zdát.

Ještě jeden Postmanův pohled považuji totiž za zásadní, možná pro sebe za nejzásadnější, neb vztahuje vše ostatní ke skutečnému řádu věcí. Postman jej připomíná hned na začátku knihy, když mluví o vlivech a autoritách, které jeho pohled na problematiku formovaly. Připomíná, že na myšlenku, že mediální formy upřednostňují určité druhy obsahů a proto jsou schopny ovládnout danou kulturu, narazil na místě možná nečekaném, a to v Bibli, kde ve Druhém přikázání stojí: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí.“ Už od mládí se Postman divil, proč je součástí etického kánonu takový předpis. Ledaže by opravdu existovala skutečná souvislost mezi formami komunikace a kvalitou dané kultury, ledaže by Mojžíš chtěl už tenkrát (jaksi v předstihu) říci, že média určují obsah komunikace – a proto je radno určité věci raději vůbec „nezobrazovat“, neboť jejich zobrazením se nutně přeformátuje jejich obsah a výsledkem bude jiné sdělení…

ZDROJ: David Floryk

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX), QR platby

Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym.

***** Příspěvky čtenářů za měsíc červenec 2021: *****

ing. Jan Dvořák 500,- Kč, Dr. Ilja Baudyš 1000,- Kč, Marek Janicko 250,- Kč, David Bezděk 250,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Petr Andres 500,- Kč, Peter Keklak 100,- Kč, Alexandra Sklenková 500,- Kč, Jaroslav Rout 200,- Kč, Martin Ovsenak 200,- Kč, Jan Nedved 500,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, Miloslav Konopiský 100,- Kč, Jiří Obermaier 300,- Kč, Martin Vavrinka 50,- Kč, Miroslav Bojanovský 300,- Kč, Jiří Fridrich 100,- Kč, Oldřich Smejkal 999,- Kč, MUDr. Iva Niemcová 100,- Kč, Miroslav Hloušek 111,- Kč, ing. Stanislav Kužel 150,- Kč, Irena Kuželová 150,- Kč, Jiří Ovčáček 100,- Kč, Martin Vacek 250,- Kč, Pavel Janeček 300,- Kč, Karel Klouček 500,- Kč, Jan Petr 300,- Kč, Václav Tykvart 100,- Kč, Marie Tachezyová 200,- Kč, Luděk Tesarčík 200,- Kč, Blahomír Skoupý 444,- Kč, Vlastimil Běhan 100,- Kč, Ladislav Oudes 200,- Kč, Arpád Krausz 250,- Kč, Bohuslav Maceška 100,- Kč, Zuzana Karlová 300,- Kč, Anonym 1000,- Kč, Martin Svoboda 100,- Kč, Pavel Burget 200,- Kč, Pavel Kosmata 200,- Kč, ing. Jiří Klumpar 100,- Kč, V. Trulley 333,- Kč, Miloš Kořínek 100,- Kč, Aleš Votruba 250,- Kč, Libor Heidler 222,- Kč, Zdeňka Jindrová 50,- Kč, Eduard Ezer 500,- Kč, Miloš Zbranek 1000,- Kč, Petr Hučín 50,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Miroslav Zatřepálek 100,- Kč, Matouš Gaudl 500,- Kč, Petr Navrátil 100,- Kč, Ladislav Adamec 200,- Kč, Anonym 200,- Kč

Celkem za měsíc: 16 009,- Kč
Vybráno 45.74%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.

Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 48 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (9 votes, average: 3,89 out of 5)
Loading...