Malé zamyšlení nad obhájci islámu a imigrace

Vzhledem k tomu, že žijeme v demokracii, tak je právo každého se vyjádřit k dění ve společnosti, k dění v politice. Neuznávám názor, že lidé, kteří nemají vysokoškolské vzdělání, jsou méně fundovaní a mají menší přehled. Znám plno vysokoškolsky vzdělaných lidí, kdy jejich přehled končí přesně u oboru, který vystudovali, stejně jako znám lidi, kteří nemají ani maturitu, ale jejich znalosti v historii či umění jsou „bezkonkurenční“. Ostatně i první nekomunistický prezident Václav Havel nebyl vysokoškolsky vzdělán, a přesto měl v mnoha věcech téměř encyklopedické znalosti.

Žijeme v době, kterou bych nazval dobou zahlcenou informacemi, často protichůdnými. Žijeme v době, kdy se cituje, co je psáno na internetu. Nenamlouvejme si, že vysokoškoláci to mají jinak než středoškoláci, mladí jinak než starší generace. Dneska je mnohem pohodlnější si zadat do vyhledávače například slovo islám a vybrat si co se mi hodí. Ano, co se mi hodí, protože lidé si vybírají informace podle svého přesvědčení a založení. Chci všechny milovat? Najdu si informace potvrzující mojí deklarovanou lásku ke všem. Chci ukázat negativa? Najdu si informace potvrzující moje přesvědčení. Nikdo nejsme výjimkou, byť si mnozí namlouvají, že jsou objektivní. Objektivní nejsou ani moje články. Nemohou být, protože jako každý člověk mám také své politické přesvědčení. Přesto se snažím o objektivitu, přestože si mnozí myslí, že moje články o islámu a imigrantech jsou zaujaté.

Nechci znehodnocovat názory těch, kteří si myslí, že muslimové a imigrace nejsou hrozbou, ale obohacením. Zajímalo by mne však proč si to myslí? Křesťanství, stejně jako islám má svojí historii, svůj vývoj, svojí teologii. Paradoxně, ač si to mnozí myslí, tak nauka Katolické církve se od prvního století do dnešní doby nezměnila. Církev je pod dobu dva tisíce let součástí společnosti a Církev tím či oním způsobem reflektovala změny ve společnosti. Měnil se její status, měnilo se její postavení ve společnosti, ale nikdy se neměnila nauka. Dokonce ani mnohými oslavovaný Druhý vatikánský koncil na nauce Církve nic nezměnil, pouze se snažil tuto nauku přiblížit šílenství šedesátých let minulého století. Islámská nauka se také nemění, ale také se nesnaží reflektovat společenské změny. Nesnaží se o teologický výklad islámu na základě vědeckého poznání, nesnaží se o, když ne respekt, tak aspoň toleranci k lidem jiného vyznání, k ženám, k lidem s jinou sexuální orientací. Vždy je vše posuzováno Mohamedem. Mohamed je alfou a omegou, nepřekročitelnou hranicí, a to dokonce i pro muslimy, kteří se řídí „tolerantními“ súrami z Koránu a hadíthy. Ani oni nejsou schopni říci, že verše v Koránu vyzývající k zabíjení jinověrců, a to hlavně Židů, jsou historické, nemající vztah k dnešní době. Nemohou to říci, protože Korán je nedotknutelný i pro „liberálního“ muslima a zpochybnění, byť jen jednoho slova z Koránu znamená zpochybnění slova pocházejícího od Alláha a Alláh se přeci nemůže mýlit.

Přesto, obhájci islámu budou tvrdit, že přeci není každý muslim stejný a jsou muslimové co jsou kamarádi a mají pokrokové názory. Ale už nedodají, že tyto pokrokové názory končí ve chvíli, kdy se člověk zeptá na Korán a verše vyzývající k násilí. Následuje skoro naučená reakce. Je to vytržené z kontextu, teď nemám čas na to reagovat, odpovím později. Což znamená nikdy. Je to stejná reakce s jakou se setkali nám známí moravští věrozvěstové Cyril a Metoděj v disputaci s arabskými teology. Ti skončili disputaci s tím, že nemají čas odpovídat na otázky křesťanských učenců a vrátí se k tomu později. Nikdy už žádná disputace nebyla. Už je tohle ukazuje, že islám je zakotven v něčem, co nejsou muslimové schopni překročit. Determinován v nauce, kde není prostor pro myšlení nad rámec této nauky, kde není prostor pro zpochybnění toho, co Mohamed dělal, kde není prostor pro kritický pohled na dobu vzniku islámu a život Mohameda. Pokud tedy obhájci islámu toto vědí, tak z čeho pramení jejich optimismus ohledně muslimů a islámu jako takového?

A tohle se týká i imigrace. Většina lidí nemá problém imigrací. Většina lidí nemá problém pomoci lidem, a to bez ohledu bez jejich náboženství či politické přesvědčení. Popravdě, když na zemi bude ležet zraněný člověk, tak je jedno zda je to nacista, komunista, muslim, černoch anebo Vietnamec. Důležitá je pomoc. Ostatně to je smyslem i příběhu o Milosrdném samaritánovi. Pomoc by však měla být adresná a pouze po dobu potřeby. Ano, i přijetí uprchlíků může být pomocí. Je však pomocí přijetí těch, kteří se pak snaží změnit charakter společnosti kam přišli? Neměli by ti, co přijdou respektovat společnost a její normy do které vstoupili? Spojené státy americké se nestaly velkými proto, že každý, kdo přišel si vynucoval právo na svoje domovské zvyky, náboženské odlišnosti. Staly se velkými proto, že každý, kdo přišel se musel podřídit společenským normám a zákonům.

Ptám se tedy obhájců imigrace, proč sem tedy lidé z islámských zemí chodí, když pak chtějí to, co mají doma? Protože když utíkali lidé z komunistického Československa, tak utíkali ne proto, aby mohli budovat komunismus v zemích kam přišli, ale aby se toho komunismu zbavili. A proč společnost jejich náboženským zvykům ustupuje? Jako třeba v Rakousku, kde rodiče dětí v mateřské školce byli pobouřeni, že jejich dítě si už nemůže dát k obědu vepřové, protože ve školce jsou i muslimské děti.

Uvědomují si obhájci muslimů a propagátoři imigrace a jejich výhod, že jejich postoj a názory jsou možná dobré pro imigranty a muslimy, ale zároveň to znamená omezení těch, kteří jsou v daném státě historicky doma a jsou to nejen oni, ale i jejich předci, kteří budovali zem, v které tito „láskyplní“ lidé žijí?