Když menšina vládne většině. Nebo je to jinak?

BBC k její ne-zase-až-tak-moc-řečnické otázce vyprovokoval prostý fakt, že příští rok se stane pro Evropu doslova rokem supervolebním. Nejde ani tak moc o počet konaných voleb, ten není nijak mimořádný, jde spíš o okolnosti, které volby provázejí. Posuďte sami:

Už 4. prosince 2016 proběhlo v Itálii referendum o ústavě, nicméně v realitě šlo spíš o referendum o důvěře vládě. A všichni víme, jak dopadlo: pro vládu premiéra Renziho to byla konečná stanice. Takže je našlápnuto na volby další – a teprve teď to začíná být zábavné. Podle posledních průzkumů vede takzvané Hnutí pěti hvězd emoce budícího politika Beppe Grilla. Nutno dodat, že značně euroskeptické hnutí. Pokud vyhraje – a zatím to vypadá, že vyhraje – slibuje, že vypíše referendum o vystoupení Itálie z EU – takzvaný ITEXIT. Tím sice nikterak není řečeno, že ITEXIT taky bude odhlasován, koneckonců Itálie není Británie, ale… Čekali jste BREXIT? Vsadili byste si na něj v lednu 2016? Já tedy ne. Čekala jsem, že bude mít vysokou podporu, ale půl roku před jeho konáním jsem netipovala, že k němu skutečně dojde.

A navíc všichni známe ten davový efekt: Deset lidí stojí na přechodu pro chodce a čeká na zelenou. A ta ne a ne přebliknout, ačkoliv je silnice bez aut. Pak jednomu nedočkavci rupnou nervy a vstoupí do silnice. A v tu chvíli prudce, ale skutečně velmi prudce roste pravděpodobnost, že tenhle jeden rebel strhne i celý dav ostatních a všech devět zbývajících lidí se vydá za ním. Osobně se pozorováním téhle situace na pražských přechodech ráda bavím; je to zajímavý a nezpochybnitelný psychologický jev. Dav prostě potřebuje svého vůdce. Tím jedním rebelem, který by snadno mohl na svou stranu strhnout větší dav, se stala právě Británie. Technicky vzato BREXIT ještě neproběhl (i když pro vpřed hledící finančníky jako by se už stalo), v okamžiku hypotetického hlasování Itálie však již jistě bude BREXIT minulostí. A pokud se svět po něm nezhroutí, nemůže se právě tenhle příklad stát davovým spouštěčem…?

Ale to není zdaleka vše. 15. března nás čekají další volby v Nizozemsku. Favorizovaná strana G. Wilderse má už 30procentní podporu. A netají se s tím, že chce odchod země z EU. Eurooptimisty může těšit snad jen to, že i když asi vyhraje, nejspíš nesestaví vládu. Zábavné to ale bude i tak.

A copak tu máme dál? No jasně, 7. května druhé kolem prezidentských voleb ve Francii. Marine Le Penová podle všeho postoupí do druhého kola. Podle zkušenosti z minulosti se dá čekat, že tam se proti ní všichni spojí, takže prohraje, ale znovu to bude velká zábava. A vůbec, čekali jste zvolení D. Trumpa? Já tedy v lednu 2016 rozhodně ne. Zvolení Le Penové taky nečekám. Ale… kdo ví? Co když překvapí jako Trump?

No a to jsme ještě nemluvili o září. To budou na pořadu dne volby do Bundestagu. Paní Angela sice celkem určitě bude v příští vládě, ale k A je nutno dodat i B: Strana AfD rychle sílí, a to zvláště v bývalé NDR. A jak známo, AfD je stranou silně euroskeptickou…

Myslím, že netřeba pokračovat, i když by se dalo. Tenhle krátký výčet ukazuje dostatečně polopaticky, že v roce 2017 se EU bude zmítat v permanentním strachu ze svého rozpadu. Kdyby bývali Britové nehlasovali tak, jak hlasovali, asi by se všemi těmito volbami málokdo příliš vzrušoval; nikdo by si totiž neuměl představit, že rozpad EU či dokonce eurozóny je skutečně možný. Tyhle naivní představy jsou ale už minulostí.

Nechme teď stranou otázku, zda – popřípadě kdy, či jaké – země se k Britům ještě přidají. To, co chci říct, s tím totiž zase až tolik nesouvisí. Jde mi teď o něco jiného. Neméně podstatného, možná ještě podstatnějšího, protože jde o příčinu.

Čas od času, když mluvím s některými lidmi, se mi zdá, že řada z nás podlehla určité představě, která by se dala shrnout asi takto: „V Evropě je hrstka lidí – někdo jim může říkat třeba sluníčkáři – kteří chtějí ovládat většinu. Tato hrstka lidí považuje sebe samu za inteligentnější, morálně čistší, a většině chce vnucovat věci typu kvóty na imigranty.“ (Osobně bych preferovala spíš označení sociální inženýři.)

A jindy, když mluvím zase s jinými lidmi, se mi zdá, že jiní z nás podlehli zase trochu jiné představě. Zhruba této: „V (nejen) Evropě je hrstka lidí – někdo jim může říkat třeba xenofobové či populisti – kteří chtějí ovládat většinu. Tato hrstka lidí považuje sebe samu za racionálnější, praktičtější, a většině chce vnucovat věci typu rozbíjení společné Evropy.“ (Osobně bych preferovala spíš označení euroskeptici.)

A víte co? Já došla k názoru, že obě tyhle představy jsou jen iluzí. Ve skutečnosti totiž obě iluze mají jednu zásadní logickou chybu: Vždy vycházejí z představy, že většina ovládá menšinu.

Jenomže když se podíváme na výsledky voleb, vypadá to jinak. Hlasování o BREXITu bylo zatraceně těsné. Hlasování o Trumpovi bylo zatraceně těsné. Rakouské hlasování o prezidentovi sice nebylo tak úplně těsné, ale přeci jen s trochu přimhouřenýma očima bychom mohli tvrdit, že preference rádoby „sluníčkového“ a rádoby „xenofobního“ kandidáta se rozdělily opět zhruba na polovinu. Když se podíváme na sociální sítě, obě skupiny jsou vidět hodně. Zkrátka a dobře, podle mého soudu to není o menšině ovládané většinou, ale je to spíš o mimořádně rovnoměrném rozštěpení společnosti na dvě přibližně stejně velké skupiny.

Potíž je v tom, že tyhle dvě skupiny jsou spolu stále méně a méně schopné dorozumět se. Jako kdyby jedna byla slepá a mluvila čínsky, a druhá byla hluchá a četla maďarsky. A obě skupiny se jednoznačně čím dál víc proti sobě vyhraňují. Obě jsou však natolik početné, že se cítí dokonale frustrované bojkotem druhé strany. A právě odtud podle mne plyne současný pocit frustrace a paralýzy ovládající celou Evropu.

Bohužel se nějak přihodilo, že v minulosti se do čela vlád, centrálních bank i vrcholných evropských orgánů dostali téměř pouze zástupci jediné z obou velkých skupin, totiž zástupci sociálních inženýrů. A tak se jim mohlo zadařit vzbudit zdání, že menšina vládne většině. Jenomže je to spíš o tom, že přibližná polovina vládne druhé přibližné polovině. To ovšem také není dobře. Není dobré, když jedna polovina přetváří svět ke svému obrazu zcela navzdory druhé polovině.

Právě proto se na rok 2017 těším. Série evropských voleb totiž slibuje, že síly ve vedení států se snad postupně vyrovnají. Že sociální inženýři ve vrcholných pozicích budou vyrovnáni obdobným počtem euroskeptiků. (Nepochybuji, že někteří sociální inženýři to ponesou velmi těžce a nebudou dokonce mnohdy chybět ani hesla o nedemokratických manýrech nevzdělaných hlupáků, jako tomu bylo i v případě hlasování o Brexitu nebo o Trumpovi.)

Doufám, že přání není jen otcem myšlenky, když si od toho slibuji, že trpký dojem, že menšina ovládá většinu, díky tomu alespoň trochu ustoupí.