annegamento2
29.10.2016
Kategorie: Společnost

Když jde o všechno

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (15 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
Sdílejte článek:

PAVEL TIMKO

Chtěl bych se podělit o jeden velmi intenzivní zážitek – událost, která se odehrála téměř přesně před třiceti lety. Nezvykl jsem se tím chlubit, vzpomněl jsem to jen úzkému okruhu lidí, možná mě všechny ty roky odrazovala myšlenka, že by se ten příběh mohl chápat jako nějaká forma sebeprezentace a na to jsem opravdu neměl chuť.

Ale před časem jsem pár detailů zmínil kamarádovi a ten mi řekl, že bych to měl vyprávět, neboť jen mizivé procento lidí někdy mělo možnost zažít záchranu jiného člověka a není důvod upírat jim příběh vyprávěný z první ruky.

Vše se odehrálo v létě 1985, kdy jsem vzal svou nastávající a mladšího bratra do Ivanky při Dunaji, kam jsme se šli koupat na jezero zvané Šutrovka. Bylo vrcholné horké léto, na březích byl neobyčejný nával lidí, kteří si přišli užít víkend u vody, auto jsme museli zaparkovat opravdu daleko na štěrkové příjezdové cestě.

Když jsme přišli k jezeru s osuškami pod paží, museli jsme se proplétat mezi lidmi, sotva jsme si vybrali místo, kde složíme věci, když jsem už popošel až k vodě. Asi to všichni znáte – v horku se toužíte ochladit, ale když jsem vešel po lýtka do vody, chladivá voda mě v první chvíli odradila. Ošíval jsem se a nějak se mi odnechcelo ponořit do vody celé tělo.

Zadíval jsem se na trojici mladých lidí jen pár metrů ode mě, chlapec a dívka stáli po pás ve vodě otočení zády ke břehu. Další chlapec (nebo možná už mladý muž) stál tváří k nim, dno muselo být dost strmé, neboť hladina mu sahala pod podpaží. Povídali se a na něčem se smáli, když chlap udělal krok-dva dozadu. Jako kdyby ztratil rovnováhu a ustoupil dozadu, kde byla hloubka. Hlava zmizela pod vodou, ale stále byl k dvojici kamarádů tak blízko, že stačilo natáhnout ruku a chytit ho.

Trochu jsem zpozorněl, z řeči dívky jsem vyrozuměl, že kluk si z nich už dříve dělal legraci a “topil se”. Slyšel jsem ji říct: “On se teď snad opravdu topí!” Naléhavost jejího hlasu mě donutila ohlédnout se kolem sebe, jako kdybych se chtěl zeptat: “I vy jste to viděli ???” Ale rychle jsem si všiml, že zmizení chlapa pod hladinou nikdo kromě jeho kamarádů nezaregistroval. Otočil jsem se k mé ženě a bratrovi – “Viděli jste to ?! Přesně tu před chvílí zmizel ten chlap pod hladinou! “- Ale zavrtěli hlavou, dívali se v té chvíli někam jinam. Ještě jednou jsem se podíval na pár mladých lidí, jejichž kamarád zmizel pod hladinou, zda podniknou něco na jeho záchranu, ale kromě rostoucí hrůzy a paniky jsem neviděl ani nejmenší impuls něco udělat. Ohlédl jsem se na břeh, kde se na dekách a nafukovačkách nacházely desítky, možná až stovky lidí, ale nikdo nedal najevo, že by si cokoli všiml.

Jak jsem tam stál ve vodě do půl lýtek, stále v tom rozpoložení, že jsem si ne jistý, jestli se mi chce jít do té studené vody, mi náhle došlo, že pokud okamžitě neskočím do vody, kluk je zřejmě odsouzen k smrti. Na místě, kde zmizel, se na vlnkách stále houpaly drobné bublinky, jediná stopa, která po něm zůstala. Pokoušel jsem se zafixovat to místo, odhadnout kde by se mohl pod hladinou nacházet, s hlasitým čvachtání jsem se rozběhl podél břehu a skočil jsem šipku za ním.

Ve zlomku sekund se událo neuvěřitelně mnoho věcí. V první řadě mě překvapilo, že nevnímám chlad vody. Ne že bych ji necítil na pokožce, ale zcela chyběly tradiční pocity, které míváme, když se zaťatými zuby zápasíme s chladem při potápění se z 35 stupňového vzduchu do 22 stupňové vody. Nic. Žádné nepříjemné pocity. Vlastně mi zmizel z dohledu téměř celý svět. Měl jsem jako kdyby tunelové vidění, přestal jsem vnímat širší okolí, před mýma očima se objevila zelenomodrá voda, dohlednost v ní byla možná metr a půl, potápěl jsem se ke dnu, kde jsem hledal náznak života. V uších mi při skoku do vody udělalo pouze “žblunk” a pak zvuky většinou zmizely, až na podivný tupý vjem v uších, do kterého jsem vnímal jen Slabounké – “ts, ts, ts, ts” – jak mi ve světě pod hladinou srdce tlačilo krev do cév.

Když se mě zeptáte, jestli jsem se bál, odpovím, že dost. Na mysli jsem měl všechny ty historky, jak se tonoucí v panice i stébla chytá a bezohledně se zahákne do svého zachránce a oba se bídně utopí v temnějším hloubce jezera. Aby bylo jasno, nedostal jsem nikdy výcvik na záchranu tonoucích.Vlastně jsem ani nikdy nebyl velký plavec. Dnes už nevím říct, proč jsem tak rychle opustil plavecký kroužek, který existoval vedle naší základní škole, kde jsem jako osmiletý absolvoval několik tréninků, ale asi jsem se nedostal za lekce splývání. Nyní, když šlo o všechno, jsem tak nějak litoval, že jsem se plavání nevěnoval více. Na druhou stranu jsem v té době intenzivně sportoval, věnoval jsem se horolezectví a byl jsem dvacetiletý mladý chlap, který se blíží k vrcholu fyzických sil.

Ale když někdo tvrdí, že se v takové chvíli nebojí, podle mě nemluví pravdu. Ať už je to jakkoli, potápěl jsem se do hloubky a plný obav jsem hledal nějaký náznak přítomnosti zmizelého mladíka. Zdálo se mi, že musí být právě zde.

Začal mi docházet kyslík v krvi, otočil jsem se k hladině a když se opět objevilo modré nebe, dychtivě jsem nabral do plic vzduch. Před očima se mi zjevili ti nešťastníci, kteří tonoucímu dělali do té doby společnost. Dívka si držela na ústech zalomené ruce, myslím že jsem nic neřekl, postavil jsem se, otočil a opět skočil do vody. Když se člověk pořádně nadechne, tak ho vzduch dost vynáší vzhůru, musel jsem zabírat nohama i rukama, abych nabral hloubku. Mít otevřené oči pod vodou je zvláštní pocit, jednak voda byla mírně kalná a jednak člověk není ryba, tedy pod vodou až tak dobře nevidí.

Opět jsem se vynořil. Na břehu trochu nastal rozruch, nevím, jestli lidi zalarmovala křičící dívka, myslím, že jsem i já volal, aby mi šli s hledáním utonulého pomoci. Zorientoval jsem se, otočil připravený opět skočit do hloubky, když jsem periferním viděním spatřil skočit do vody mého tehdy desetiletého bratra. K mým starostem přibyla další. I když byl výborný plavec a spoustu času trávil v bazénu, přece jen byl pouze takový chlapeček a o něj jsem se bál ještě víc. Skočil jsem opět do vody a potápěl se hlouběji než kdykoliv předtím, až jsem pocítil bolest v uších. Ale bylo to zatím marné.

Opět jsem se vynořil, na břehu přibylo pár zvědavců. Uvědomil jsem si v té vypjaté chvíli jednoduchý fakt. Většina lidí nepodnikne nic. Většina očekává, že někdo převezme odpovědnost, někdo se už přece postará. Je jedno, že jste obklopeni desítkami, ba až stovkami lidí, iniciativa je velká vzácnost.

Zrak mi padl na potápěčské brýle na cizí dece hned u vody. Vyběhl jsem ven a zeptal jsem se, jestli si je můžu půjčit.Byla to řečnická otázka, vzal bych si je bez ohledu na odpověď, ale chlap mi je ochotně podal a já jsem si je rychle nasadil na oči a nos.

Další skok do vody. Předtím jsem viděl vlevo, jak můj bratříček skákal další rybičku ve snaze objevit nezvěstného. Až s odstupem času mi dochází, že tam byly zástupy lidí, ale kromě desetiletého chlapce nepomohl nikdo. Všechno se to odehrávalo v obrovském vypětí a tempu, bylo neuvěřitelné, jak intenzivně mi pracovala mysl. Kolik minut je tam dole? Pokud jsem se já už potřeboval nadechnout čtyři krát, kolik sil má ještě ten mladík někde dole?Docházelo mi, že už nemůže být u sebe, rychle mi proběhlo hlavou, že pokud uběhne více než 5 minut, záchrana už může přijít pozdě.

Jak ubíhal čas, stále více jsem si uvědomoval, že nyní jde o všechno. I když jsem nepřestal vnímat svět kolem sebe, vytěsnil jsem z něj všechny nepodstatné faktory. Měl jsem před sebou jen vodu, záznam místa, kde nešťastník zmizel pod hladinou, pomyslnou mapu míst na dně, které jsem už prohledal, zvětšující se okruh, kde by ještě mohl být a nastal ještě jeden zvláštní okamžik. Ve stavu úplného soustředění se jako kdyby vypnuly jakékoliv emoce. V rostoucí úrovni nezbytnosti jsem metodicky prohledával dno, už jsem necítil strach, opustili mě pochybnosti a naplnilo mě klidné vědomí, že utonulého chlapa najdu.

Potopil jsem se hlouběji než kdykoliv předtím, voda byla kalná a nedalo se v ní dohlédnout dále než na půl metru. Bylo to jako v nejhustší myslitelné mlze, když se mi těsně před sklem potápěčských brýlí objevily otevřené oči. Tvář měl otočenou ke mně, vlasy mu vlály, ústa otevřená a oči s obrovskými zornicemi měly prázdný výraz. Nehýbal se, ležel na dně na břiše. V tom zlomku vteřiny mi došlo, že když klesal, zradilo ho prudce klesající dno pískoven, ztratil orientaci, bojoval až do konce, ale tím pohybem klesal stále níže, nižší a rozvířeným sedimentem se ukryl v obláčky neprůhledné vody.

Když si to celé vybavuji, jak kdybych ani nebyl v těle, ale díval jsem se na to s odstupem, viděl jsem vlastní ruku, jak popadla vlasy. Zatáhl jsem. Je to zvláštní, ale až na první zlomek sekundy, kdy bylo třeba udělit tělu hybnost, se s ním manipulovalo úplně snadno. Voda nadnáší, tak jsem se jen odrazil od dna a stoupali jsme ke světlu.

Na hladině stačilo pár temp, dokud jsem se mohl postavit na štěrkové dno a zvedl jsem ho držíc stále za vlasy, tváří dolů. Viděl jsem, jak mu přes otevřená ústa vytéká voda. Dobře, to budeme potřebovat. Rozhlédl jsem se, jeho kamarádka stála po kotníky ve vodě a stále spínala ruce k obličeji, jako kdyby zkameněla. Na břehu byl zvětšující se hlouček lidí, vytřeštěnýma očima se na nás dívali. Spokojeně jsem zkontroloval bratra, co právě vylézal z vody a postavil se k mé hospodyňce. Dovlekl jsem bezvědomé tělo až ke břehu, tam jsem ho otočil tváří k nebi. Němé oči, modrofialové rty, hlavu jsem mu dal do záklonu a mrštil jsem již nepotřebné potápěčské brýle na břeh. Sáhl jsem chlapovi na krk a nahmatal jsem puls. Výborně, srdce ho ještě nezradilo, o to snadnější budeme mít robotu. Nahlédl jsem mu do úst, jazyk neměl zapadlý a voda již dříve vytekla. Byli jsme ještě v jezeře, jen zakloněná hlava se mu dotýkala mokrého břehu, zacpal jsem mu nos a vší silou jsem mu vdechl do úst.

Byl to zvláštní, mokrý, studený dotek a překvapilo mě, jak snadno jsem mu nafoukl hrudník. Nikdy nezapomenu na ten charakteristický zvuk životadárného vzduchu do plic. Ještě dvakrát jsem to udělal, když jsem si uvědomil něco, co by tu nemělo být – ano, alkohol. Z chlapíka razil alkohol, což mi trochu objasnilo, jak a proč se celý incident odehrál.

Tehdy k nám do vody sestoupil z břehu člověk se slovy: “Jsem lékař.” Podíval jsem se na něj, místo bílého pláště a stetoskopu měl na sobě jen zelené plavky, ale uvěřil jsem mu a řekl jen: “Je hmatatelný puls.” Čtyři chlapi vynesly nešťastníka na trávu, lékař ještě asi třikrát vdechl a mladík začal dýchat sám.Stále v bezvědomí, ale bilo mu srdce, dýchal a zavřel oči. Rozhlédl jsem se, stále mi bušilo srdce, ale pomalu jsem se i já vracel do reality. Zeptal jsem se, jestli někdo volal sanitku. Dnešním čtenářům třeba připomenout, že v té době neexistovaly mobilní telefony. Ještě jednou jsem se zeptal: “Šel někdo volat sanitku? Nejdete někdo zavolat sanitku? “- Ale odpovědí byly jen neúčastné pohledy.

Od ženy (tehdy ještě přítelkyně) jsem si vyžádal klíče od auta, obul jsem si sandály a utírajíce se osuškou jsem utíkal k zaparkovanému autu, což mohlo být vzdáleno nejméně dvě stě metrů. Byl to na ty časy “sporťák”, otcova Škoda Rapid 130R, tak jsem nastartoval a kličkoval mezi hluboké výmoly štěrkové cesty, až jsem se dostal mezi domy. Spatřil jsem jeden, ke kterému vedlo na střechu typické telefonní vedení, zaskřípaly brzdy a vběhl jsem přes dřevěnou branku dovnitř. Pes štěkal a stála tam ve dveřích hospodyně v klasické modré silonové zástěře, neodbytně jsem žádal telefon, že je třeba volat sanitku. Otec, který byl lékařem, mě naučil používat nouzové číslo záchranky 444 44 a po dvou zazvoněních zvedla operátorka. Teď už klidně a věcně jsme mluvili o tom, co se stalo, že postižený dýchá, ale je v bezvědomí.Poděkoval jsem se domácí paní, vrátil se k autu a na pláž.

Mladík ležel ve stabilizované poloze, pod kontrolou lékaře, přikrytý osuškou.Teď jsem pocítil poprvé něco jako únavu. Seděl jsem na dece, vnímal jsem nenápadné pohledy lidí kolem mě, které však rychle uhly, když jsem je opětoval. Díval jsem na ležícího chlapa, odpočíval jsem a všiml jsem si, že na rozdíl od jiných tropických dnů, lidé si dnes netroufali odplout do hluboké vody, jako kdyby v hlubině číhal nějaký žralok. Rodiče drželi děti nakrátko, jen můj bratr už opět řádil v jezeře, jako kdyby se nic nestalo.

Sanitka přijela za méně než 20 minut, mladého muže naložili na nosítka a odnesli do legendární Škody 1203. Překvapilo mě, že se nikam nespěchali a poměrně dlouho ho ošetřovali na místě. Lékařka mě vyzpovídala ohledně případu, jak dlouho byl pod vodou, poznamenala si fakt, že nedošlo k zastavení srdce. Chlapec na lehátku dostával jako kdyby epileptické záchvaty, ale zdálo se mi, že je o něj dobře postaráno. Jeho kamarádi poskytli záchranářům jeho údaje, řeknu jen tolik, že to byl Jan Š. z Gočovo, se kterým jsem se už nikdy nesetkal (ale nedávno jsem využil výhody internetu a chlapa s takovým jménem jsem v Gočově našel, ale netuším jestli je to on a zda tedy přežil). Jen jeho kamarádi si vzali na mě kontakt a děkovali mi za to, že jsem ho vylovil z vody.

Zbytek dne u jezera nestál za nic. Vody jsem si užil ažaž, nějaký čas jsme vylehávali na pláži, sanitka odjela, lidé stále na mě zírali jako kdybych vystoupil z vesmírné lodi. Nanejvýš jsme se trochu v horku ovlažili a šli jsme domů. Byli jsme ticho, poté nesmírném vypětí se mi zdály jakákoli slova banální a málo výstižná.

Naučil jsem se, že velká většina lidí zachová pasivitu ještě i ve chvíli, kdy jde o všechno. Pokud i někdo uvažuje nad tím, že něco podnikne, rychle se vzdá v okamžiku, když již jedná někdo jiný. Nevím co by se stalo, kdybych tam nebyl a neviděl na vlastní oči, jak ten Jano zmizel kamarádům pod hladinou. Možná by se strhl křik a kdyby se nikdo nepustil do záchranné akce, možná by v sobě našel ochotu jednat jiný “plavčík”.

Začal jsem chápat vyjádření lidí, kteří prodělali krajní situace a mluvili o tom, že – “nepodléhali žádným emocím, vnímali jen nutnost splnit povinnost a dosáhnout cíle”.

Není pravda, že člověk v takových situacích nepociťuje strach. Alespoň já jsem ho měl víc než dost. Ale zvítězila nezbytnost. Když jsem se už pustil do akce, strach (jako emoce) šel stranou. Umím si představit, že to byli jeho kamarádi, kteří prožívali ukrutný strach.

Myslím si, že lidé by se měli mentálně připravovat na krizové situace a mít jasno v tom, co by za určitých okolností udělali. Každý by měl umět poskytovat první pomoc. Neumím to docela vysvětlit, ale odjakživa jsem si představoval různé kritické situace a co bych tehdy udělal, včetně případu, kdyby se někdo topil. To mi velmi pomohlo.

Také se domnívám, že bychom měli méně vodit lidi za ručičku a naučit je postarat se o sebe a své bližní za jakýchkoliv okolností. Je to neznalost, která bere lidem nejvíce iniciativy. To zároveň znamená, že masy podléhají různým “vůdcům” a hochštaplerům, ale to jsme už v jiném tématu.

Za sebe řeknu, že v životě jsem sice udělal věci, které si cením více než tuto záchranu, ale zároveň tato vzpomínka patří k tomu nejlepšímu, co jsem zažil. Mám pocit, jako kdybych žil nejméně dva životy. Doufám, že tento příběh někoho inspiroval, to je totiž ten hlavní důvod, proč jsem se rozhodl ho napsat.

Asi je třeba říci, že pokud někomu zachráníte život, neznamená to, že máte za odměnu čekat vy sami pomoc, když ji budete potřebovat. Ne, takto to nefunguje, přečtěte si, co jsem napsal výše. Za odměnu dostanete něco zcela jiného. Za prvé, máte ve vzpomínkách něco velkolepého, co vám nikdo nevezme. Za druhé – říká se, že kdo zachrání člověka, ten zachrání celý svět. A to je ta skutečná odměna za záchranu – svět je o něco lepším místem.

Je to i můj svět.

ZDROJ: Pavel Timko, niejemitojedno.sk

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc červenec 2018: *****

Jan Procházka 500,- Kč, Helena Novotná 200,- Kč, Ilja Baudyš 1000,- Kč, Karel Kubela 50,- Kč, David Bezděk 150,- Kč, Marie Kouklíková 500,- Kč

Celkem za měsíc: 2 400,00 Kč
Vybráno 6.85%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
politicon-banner
7 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.