klekani
8.7.2020
Kategorie: Společnost

Kdo nekleká, je rasista

Sdílejte článek:

ROZHOVOR/BENJAMIN KURAS

Začíná to připomínat stalinské monstrprocesy 50. let, v nichž se věrní komunisté ve všech státech sovětského bloku přiznávali ke špionážím, zradám, vraždám a k čemukoli, co jim vyšetřovatelé dali se naučit. Rozdíl je v tom, že zde se to děje dobrovolně, nadšeně, a bez násilného donucování.

Současné násilné protesty ve Spojených státech jsou v mainstreamových médiích zpravidla prezentovány jako boj proti rasismu a policejnímu násilí. Vy však tvrdíte, že jde o válku proti kapitalismu a americkému politickému systému. Mohl byste pro naše čtenáře, prosím, tuto svou tezi nyní rozvést?

Nejprve si všimněme absurdity, že za mučedníka a bezmála světce si „bojovníci za spravedlnost“ vybrali několikrát usvědčeného lupiče a násilníka, jehož oběťmi byli převážně černoši a hlavně černošky. Kdyby jim šlo skutečně o spravedlnost — a navíc rasovou — měli na vybranou ze stovek slušných černochů, kteří zahynuli rukou bělochů. Jen při tomto řádění protestujících davů byli zabiti třeba člen civilní ochranky nebo vysloužilý policejní velitel. Mezi více než 400 zraněnými policisty jsou i policisté černí. Nejmíň dvanáct lidí, včetně policistů, bylo takto zabito. Podle statistik víc policií stíhaných černochů umírá rukou policistů černých než bílých.

Ale i dáme-li statistiky stranou a soustředíme se na tyto konkrétní šarvátky: Když se podíváte na fotografie a videozáznamy z řádění v amerických ulicích, vidíte mezi protestujícími víc bělochů než černochů. I pod těmi kuklami a maskami vidíte prosvítat bílé tváře. A zatímco některé černošské skupiny se účastní nenásilných demonstrací, mnoho mladých bělochů zapaluje a rozbíjí auta a výkladní skříně a útočí na policisty zápalnými láhvemi. Řídí to částečně — a to se prokázalo z internetových komunikací — agresivní revoluční organizace zvaná Antifa, známá i z Evropy, a přítomná na každé pořádné „antipravicové“ šarvátce.

Tím se samozřejmě nepopírá existence rasismu u jednotlivců. Ale tvrzení, že jde o rasismus instituční či systémový, je popřeno už tím, že třeba samotný stát Minnesota, kde konflikt začal, má černochy ve funkcích vrchního soudce, velitele policie, viceprezidenta městské rady Minneapolisu — všichni za Demokratickou stranu. Přitom senátor Bernie Sanders — donedávna prezidentský kandidát za Demokratickou stranu — označuje řádění a rabování za oprávněný protest proti „grotesknímu systému prorostlému rasismem a ekonomickou nerovností, který teď víc než jindy potřebuje být svržen.“

Pro komentátora televize CNN je řádění „mechanismus restrukturace naší země nebo nějaká změna, jakou musíme projít, když se díváme na záběry pálení a rabování těmi, kdo nemají jinou volbu a nemají už co ztratit.“ Mluví se tu otevřeně o svržení systému a restrukturaci státu.

Některé představitele americké Demokratické strany označujete za neomarxisty. Proč?

Asi bude nejdřív třeba vysvětlit pojem neomarxismus a jeho historii. S klasickým marxismem má společné to, že dělí společnost na vykořisťovatele a vykořisťované, mezi nimiž se odehrává nesmiřitelný boj. Když z kapitalismu zmizel proletariát, protože zbohatl a ztratil na revoluci apetit, musela za něj revoluce najít náhradu. Proto si začala vymýšlet všelijaké vykořisťované menšiny, například rasové, sexuální, genderové, věkové, imigrantské, které by se daly proti kapitalistickému systému vyhrotit. Cokoli, co rozvrátí společnost na vzájemně znepřátelené frakce a vytváří chaos, se pak svádí na samotný kapitalistický systém, který všechnu tu nenávist způsobuje. A když se za „proletariát“ dosadí (de facto politicky zneužijí) všemožné menšiny, za nenáviděného „kapitalistu“ se dosadí bělošská většina, její kultura, její náboženství, její podnikavost, a podobně, na níž je všechno negativní. A máme nového nepřítele „pokroku“. Abychom ho morálně a politicky odzbrojili, učíme ho ve školách, médiích a kultuře přiznávat vinu, kát se a projevovat sám sobě nenávist.

Nahrazení proletariátu a kapitalistů a vytvoření nových vzájemných nepřátel je jeden ze dvou hlavních prvků, jímž se neomarxismus od starého liší, takže na první pohled jako marxismus ani nevypadá. Druhý prvkem je změna revoluční strategie. Násilné revoluce selhaly, ekonomicky, kulturně i politicky, a místo nich nastoupila revoluce „plíživá“, kterou italský komunista Antonio Gramsci nazval „pomalý pochod institucemi“. Čili revoluce prostřednictvím ovládnutí institucí a následně převzetí moci bez boje.

Takže neomarxismus se od klasického liší dvěma prvky: Místo proletariátu dosazuje jakékoli vhodné a radikalizovatelné, nebo i třeba bezděky zneužitelné menšiny. A ozbrojenou revoluci nahradil převzetím institucí. Toto učení na amerických univerzitách zavedla takzvaná Frankfurtská škola levicových filosofů, z nichž nejvlivnější byl Herbert Marcuse. Jeho politická filosofie zvaná nenápadně „kritická teorie“ vychovala dnes už třetí generaci vzdělanců intelektuálně a ideologicky vybavených k pošpinění všeho, co souvisí s kapitalismem a posvěcení všeho antikapitalistického.

V 70. letech z této filosofie chicagský politolog Saul Alinsky vypracoval přesný postup pronikání a přebírání institucí. Napsal příručku „Pravidla pro radikály“ a vedl kursy „řízení komunit“. Jeho nejznámějšími žáky byli Bernie Sanders, Hillary Rodham později Clintonová, a mladičký Barack Obama.

Ti, a s nimi tisíce dalších, méně známých, postupně ovládli Demokratickou stranu. V roce 2008 převzali vládu a instituce některých států a začali měnit jejich osazenstvo. Po osmi letech „prostí Američané“ prokoukli a zvolili Trumpa v naději, že to zastaví. Když všechny pokusy o jeho nenásilné a zákonné svržení selhaly, vsadilo se na násilí a chaos, které by Trumpa a jeho „hitlerovské metody“ (jak se v některých amerických médiích říká jeho snahám o udržení pořádku) zdiskreditovaly i u těch voličů, kteří ho volili minule. Jako rozbuška k tomu posloužila jedna brutální a mimořádně debilní policejní vražda černocha s bohatým trestním rejstříkem. Na černochy zabité na opačné straně se vhodně zapomnělo. Z toho vyrostlé pouliční řádění vypuklo zároveň ve 140 městech, tedy prakticky celostátně organizované, s ne-li přímou podporou, tak každopádně s projevy sympatie Demokratické strany. Několik měsíců před volbami.

Co říkáte tomu, že v USA mnozí běloši si nyní klekají před různými černochy (někteří je k tomu přímo vyzývají), čímž vyjadřují omluvu za údajná privilegia, kterých oproti takzvaným Afroameričanům jako „Euroameričané“ (dokonce jsem viděl videa, na kterých jim líbají boty) údajně požívají?

Je to výsledek indoktrinace ve školách a v médích, prezentujících „bělocha“ jako rasistu od přírody, s rasismem vrozeným, zděděným, působeným samotnou jeho „bělostí“, a dokonce i rasismem podvědomým či nevědomým, který musí v sobě objevovat, aby ho mohli napravovat. Tohle se vážně učí na amerických univerzitách. Pomalu to začíná ovládat i Británii a Francii. Poklekávání a dokonce to líbání bot je takto indoktrinované přijímání viny za něco, co člověk nespáchal, ale kdyby se do sebe hluboce zahleděl, tak tam ten rasismus údajně najde.

Začíná to připomínat stalinské monstrprocesy 50. let, v nichž se věrní komunisté ve všech státech sovětského bloku přiznávali ke špionážím, zradám, vraždám a k čemukoli, co jim vyšetřovatelé dali se naučit. Rozdíl je v tom, že zde se to děje dobrovolně, nadšeně, a bez násilného donucování. Teda, ono tam „jemné“ donucování je, neboť kdo nečiní předepsané pokání, je označen za rasistu a už by mohl přijít o zaměstnání. Nebo dostat stovky vražedných pohrůžek a pak se raději omluvit, jak se stalo jednomu špičkovému bílému fotbalistovi, když vyslovil nesouhlas s projevováním neúcty k americké vlajce a hymně, jak dělávají někteří černí reprezentanti. Jeho žena pak za oba přiznala, že ač v sobě nemají špetku rasismu, uvědomují si, že proti bělošskému rasismu nebojují dostatečně, a že se polepší.

Americká média vydávají seznamy doporučené četby, podle níž by se běloši mohli od rasismu „deprogramovat“. Amazon má celý dlouhý seznam zvaný „Anti-Racial Reading List“. Vydávají se příručky a audia, jak vychovávat děti k vědomí, že jsou v hloubi duše rasisté a musí si to přiznat a učit se myslet antirasisticky, od malička, a „překonávat své rasistické dědictví“. Další takový seznam sestavil The New York Times. Dokonce i časopisy jako Esquire, Men´s Health, Elle a Time. A má to jediný účel: rozkol v americké společnosti. To není něco, co bylo náhle vyprovokováno, na tom se muselo dlouho a promyšleně pracovat. Pozoruhodné je, že tuto antibělošskou propagandu hraničící s perzekucí vedou bílí redaktoři. Vypadá to, jako že Amerika se náhle zbláznila. Ale je to výsledek mnohaleté indoktrinace.

Heslem protestující organizace Black Lives Matter se stalo je „silence is violence“, čili mlčení se rovná násilí. Čili neexistence neviny. „Kdo nejde s námi, jde proti nám“ volávali staří marxisté.

Nejen v Americe, ale už i v některých evropských městech jsou ničeny nebo odstraňovány sochy nejrůznějších významných osobností euroatlantické civilizace, které byly nějak spjaty s rasismem, otrokářstvím či kolonialismem. Týká se to (prý jen dočasně, dokud se situace neuklidní) i plastiky zakladatele skautingu generála Roberta Baden-Powella nacházející se v jihoanglickém městě Poole. Tento proces podporuje zejména londýnský starosta muslim Sadiq Khan, který chce také nechat přejmenovat názvy ulic nesoucí jména těchto nyní již politicky nepřijatelných mužů historie. O co podle vás jde? O morální sebereflexi západních zemí, anebo o další z projevů destrukce vlastní civilizace?

Solženicyn je často citován výrokem „chcete-li zničit národ, zbavte ho historické paměti“. Řídí se tím každá totalita. Sochy historických postav jsou zhmotněním národní historie. Jejich zničení pomáhá vymazat stávající výklad historie a nahradit jej novým, revolučním, pokrokovým, a kdovíjakým ještě, který napomáhá změně režimu. V Bristolu hodili do vody sochu člověka, který financoval založení tamní univerzity, ale u něhož se „odhalilo“, že vydělával na otroctví, jako tehdy každý, kdo obchodoval s Amerikou.

Není to sebereflexe, je to pokrytectví. Mnohé dnešní korporace podporující protest Black Lives Matter, vydělávají na levné pracovní síle často pracující v de facto otrockých podmínkách v zemích, odkud jejich zboží přichází. U Baden-Powella, zakladatele jedné z nejlaskavějších organizací moderní doby, už vidíme útok na samotné základy demokratického a civilizujícího myšlení a jednání. A opět se nám něco opakuje: skauting likvidovali nacisté i komunisté.

Ještě před současnou davovou hysterií odsuzující plošně policisty, a to nejen v USA, se prý už před tím britská policie „reformovala“. Uvedl jste, že při hledání nových zaměstnanců se snaží minimalizovat nábor bílých mužů a při tísňovém volání upřednostňuje obyvatele, kteří nejsou rodilými Brity. Jak je možné, že právě proti takovémuto projevu rasismu a diskriminace se původní Britové nebouří?

Britové jsou jeden z nejtolerantnějších národů a jejich míra tolerance se ukazuje být snadno zneužitelná. Několikagenerační indoktrinací přijali ideu, že rasismus je jen diskriminace, jaké se dopouští většina držící moc, zatímco menšina ze samé podstaty nemůže být rasistická. A že tedy její projevy rasismu jsou jen oprávněnou reakcí na rasismus většiny. Ale ono už to není tak úplně bez odezvy, jak bylo vidět z demonstrací některých Britů proti demonstraci BLM. Většinou to byli příslušníci dělnické třídy, označovaní za „pravicové extrémisty“, aby se líp obhájil tvrdý policejní zákrok.

Čím si vysvětlujete, že z fyzicky největšího impéria známých dějin, kterým Spojené království bezpochyby bylo, se během několika desítek let stala země, která ústy řady svých občanů zatracuje svou slavnou minulost, a to nejen v rovině mocenské či ekonomické, ale i kulturní?

Kulturně bych ji ještě tolik nepohřbíval, pořád ještě produkuje špičkovou literaturu, divadlo, film, hudbu a výtvarné umění a většina Britů se stále chová „kulturně“. Ekonomicky se vyčerpala už druhou světovou válkou, kde její hrdinství bylo její „nejnoblesnější hodinou“, jak Churchill nazval leteckou bitvu o Británii. Do vstupu USA do války válčila proti Německu, Itálii a Japonsku dva roky sama, v zámoří tedy i se svými koloniemi. Spojeným státům se zadlužila na půl století. Hned po válce musela za padlé muže přivézt pracovníky z kolonií, jimž byla vděčná za pomoc s rekonstrukcí ekonomiky.

To byly začátky multi-kuturní společnosti, zpočátku přínosné. Ta jí ke konci minulého století začala přerůstat přes hlavu a vymkla se z kontroly. Jednak počtem, jednak nepřizpůsobivostí novějších příchozích a jejich indoktrinace zradikalizovaným islámem. A jednak zpohodlněním Britů, jako všech západních Evropanů, kteří si zvykli na to, že některé nepohodlné práce za ně budou dělat jiní.

Brexit jste přivítal. Co vystoupením z Evropské unie Velká Británie podle vás získala, a co naopak případně ztratila?

Jednání ještě neskončilo, takže není úplně jisté, co získá z toho, co získat chtěla. To bylo oproštění od vytrvale se byrokratizující a k totalitním praktikám směřující Evropské unie s jejími shora diktovanými zákony a regulacemi. Otázka je, jak s tím oproštěním naloží, jestli je plně získá. Koronavirová karanténa jí poškodila ekonomiku silně a zatím ještě ne zcela odhadnutelně, a tím jí vyrazila z ruky hodně vyjednávacích zbraní. Takže zisky či ztráty se dnes dají těžko předvídat.

Ještě nedávno jste tvrdil, že u nás je dnes svobodněji než ve Velké Británii. V čem? A platí to stále?

Platí to ve svobodě slova, neplatí to ve svobodě podnikání. Britská média a vzdělání jsou mnohem víc ovládány neomarxismem či progresivismem a politicky nekorektní názory nebo i faktické informace jsou omezenější než v Česku. Tedy zatím, protože my nevíme, do jaké míry se zde vydaří nejnovější tažení EU proti „dezinformacím“. Podnikání je v Británii mnohem snadnější, s minimálním papírováním, bez povinných živnostenských listů a licencí, menším omezováním podnikatelských práv. V podstatě kdokoli může začít podnikat v čemkoli, čím se uživí, samozřejmě v rámci trestního a občanského zákoníku.

Na internetu se objevují informace, že se Londýn stává de facto muslimským městem. Je to přehnané, či dokonce lživé tvrzení? Vy, který v Londýně pobýváte střídavě již přes padesát let, můžete skutečně srovnávat…

Statisticky oficiálně má Londýn 16 procent muslimů. Jenže ti se většinou soustředí ve „svých“ čtvrtích, kde mají většinu, v některých hodně silnou. Tam si pak zařizují život po svém, mají svou ekonomiku, vlastní obchody s exotickým zbožím, zakládají mešity, školy a soudy, zakazují alkohol, přikazují ženám šátky nebo i zahalení, a podobně. Mnozí z nich, a hodně žen, ani nemluví anglicky a nesnaží se být součástí britského národa, kulturně či společensky. A protože původní obyvatele to nutí se z těchto čtvrtí stěhovat jinam, muslimská většina narůstá. Takže člověk bydlící nebo navštěvující pouze „neislámské“ čtvrti, se o islamizaci města jako celku, nebo některých jeho částí, třeba ani nedozví.

Zároveň ale říkáte, že chování muslimů v Británii je méně agresivní než v jiných městech Evropy. Co je toho důvodem?

Jednak jsou to lidé z bývalého britského impéria školení po několik generací v britské kultuře stoického mírnění emocí a vystupování. Jednak její vzdělanější vrstvy přirozeně pronikly do establishmentu. A jednak ty nevzdělané vrstvy si ve svých čtvrtích hledí svého.

V Českém rozhlase jste v předminulém roce uvedl, že islamizace je jednou ze zbraní, kterou se sami zabíjíme. Někteří lidé ale označují islám, který nebyl zneužit k politickým účelům, za náboženství míru. Co si o tomto tvrzení myslíte?

Když někdo řekne — a na Západě si to troufne veřejně už jen na internetu –, že islám není náboženství míru, dostane okamžitě stovky nebo i tisíce smrtelných výhrůžek. O tom není potřeba si nic myslet.

Asi nejznámějším britským protiislámským aktivistou je novinář, někdejší fotbalový chuligán a výtržník sedmatřicetiletý Tommy Robinson, který se opakovaně dostal do vězení a sociální sítě mu rušily jeho účty i účty těch, kteří ho podporují. (V dubnu 2019 měl vystoupit na půdě našeho parlamentu, čemuž bylo nakonec zamezeno.) Osobně ho považujete za hrdinu. Proč?

Robinson byl jeden z prvních, kdo začali veřejně upozorňovat na násilnosti radikalizovaných muslimů, jako byly třeba sítě pákistánských prznitelů anglických puberťaček, případů zacházejících do desetitisíců, o nichž informace potlačovala nejen média, ale i policie a sociální pracovníci. Je za to systematicky pronásledován policií i soudnictvím, několikrát byl odsouzen do vězení za banality, jednou dokonce s porušením práva ze strany soudu. Ve vězení byl napadán muslimskými vězni, jednou málem zabit, smrtí se vyhrožuje jeho rodině.

Dnes to vypadá, že ho, i veškeré zmínky o něm, umlčely cenzurní algoritmy všech hlavních serverů, Amazon zastavil prodej jeho knížky. Přes to vše, když se ještě někde objeví, svůj boj proti islamizaci nevzdává. Člověk může nemilovat jeho drsnější styl vyjadřování způsobený jeho výrazným akcentem dělnické třídy, nebo třeba i nesouhlasit s jeho cíli. Ale objektivně, toto jsou kritéria hrdinství podle každé příručky a učebnice.

Kde je podle vás hranice mezi islamofobií a kritikou muslimů nebo také mezi antisemitismem a kritikou židů či Izraelců?

Tam, kde kritika je v protikladu s fakty. Že v mnoha islámských zemích dnes probíhají systematické pogromy na křesťany hraničící s genocidou, je dobře dokumentovaný a průběžně sledovaný fakt, který si může každý nagooglovat. Že Izrael se dopouští vůči Palestincům něčeho, co by se k tomu dalo přirovnat i jen z jedné tisíciny, je lež.

V mainstreamových médiích se velice málo informuje o eskalující krizi mezi Tureckem a Řeckem. Ta započala před zhruba čtyřmi měsíci aktivní podporou útoku tisíců migrantů na řecké hranice a pokračuje zvyšujícím se tlakem Turků na Řeky, a to včetně územních nároků. V květnu turecká armáda kus řeckého území dokonce obsadila. Jak tento konflikt interpretujete? Jako snahu prezidenta Erdoğana o obnovení Osmanské říše? Jako další projev expanze islámu? Anebo coby podporu migrace, kterou toleruje Brusel? Jak jinak si vysvětlit jeho pasivitu vůči agresi cizího státu, který zcela zjevně ohrožuje jednu z členských zemí EU?

Všechny tři.

Jakou úlohu podle vás hraje v těchto sebedestruktivních civilizačních tendencích vzdělávání, respektive školské systémy v západních zemích, a to od základních škol až po ty vysoké?

Naprosto zásadní. Učitelskou profesi ve státním školství ovládá z velké většiny politicky korektní levice.

Jak by se dle vašeho názoru měli nyní chovat naši učitelé, kteří si nepřejí zánik české, potažmo evropské kultury, zároveň jsou však pod tlakem politické korektnosti, v jejímž duchu by mohli začít být za některé své postoje označováni za extrémisty, potažmo mít problémy přímo v zaměstnání?

Učinit vzdělání opět praktické a užitečné. Zbavovat je ideologického balastu a soustředit se podle Komenského na osvojování praktických dovedností vytvářejících hmotné i duchovní bohatství, a na pěstování charakteru. To se pěstuje překonáváním překážek a osvojováním pracovní kázně, touhy po vědění, radosti z dozvídání, vášně k tvoření a úsilí ke skvělosti. Povzbuzovat samostatné myšlení, ověřování faktů, a vědomí, že práva nemohou existovat bez povinností. Když k tomu necvičíme děti od malička, děláme z nich lemply, ničíme jim život a ohrožujeme ostatní.

Ve své knize Češi na vlásku píšete: „Přepisovat dějiny podle svého pojetí se záměrem změnit svou budoucnost je legitimní nástroj národního přežití.“ I nyní jsme zrovna svědky pokusů o nové přepisování či výklad naší historie — relativizace významu národního obrození, zlehčování zodpovědnosti některých z těch, kteří v minulosti nějak omezovali nebo ohrožovali naši národní suverenitu či odlišný důraz na určité momenty boje proti německému nacismu. Jsou i takovéto pokusy o korekci národní paměti vedeny skutečně snahou o vlastní přežití?

Teď zjevně probíhá jakýsi konkurenční boj o nové přepsání dějin. Objektivní fakta o některých událostech jsou už hodně zamlžená, a tudíž různě vykladatelná. Je proto důležité každé přepisování domýšlet do důsledku: Jaké následky na národní existenci a kulturu by mohl mít ten či onen výklad.

O vás je známo, že jste zastáncem maximální svobody slova. To znamená, že byste byl i pro zrušení těch omezení, na která česká legislativa pamatuje v trestně-právní rovině?

Rozlišujme trestnost a cenzuru. O trestnosti toho či onoho výroku rozhoduje demokraticky zvolený parlament. Cenzuru, jaká nám teď hrozí a někde už funguje, by prováděly nevolené orgány. Zákonná trestnost nám k svobodné debatě stačí. Je-li někdo obviněn z trestného činu, musí mu být u soudu dokázán. Je-li trestným činem projev nenávisti, ten ať je podle zákona trestán, ale ne předem cenzurován. Taky mimo jiné proto, že pro nenáviděného člověka je bezpečnější vědět, kdo ho nenávidí a jak se podle toho zařídit.

Byl jste řadu let redaktorem proslulé BBC. Ta byla dlouho dávána za vzor špičkové žurnalistiky. Platí to pořád? (A pokud už ne, proč?)

Je to dnes jedno z britských médií nejvíce ovládaných politickou korektností.

Stal jste se už někdy sám se svými politicky nekorektními názory v posledních letech předmětem nějaké cenzury nebo alespoň toho, že některá média, která vás dříve běžně žádala o rozhovor či o účast v diskuzi, vás nyní už vůbec neoslovují?

Ano, ale často se to stalo následkem výměny šéfredaktorů nebo majitelů. Ti se mohou opět někdy měnit, proto konkrétní média nejmenuji.

Na základě jakých znaků dle vašeho názoru již nastává totalita? Protože když už je zcela zjevná, bývá zpravidla pozdě se jí ještě bránit politickou cestou nebo veřejným vystupováním.

Když lidé začnou mít strach se svobodně vyjadřovat.

Označujete se za konzervativce. To někteří politici u nás také, přesto se mi většinou nezdá, že by skutečnou konzervativní politiku prosazovali. Co je podle vás esencí opravdového konzervatismu?

Tím základním principem je kontinuita minulosti s přítomností a budoucností, s vědomím věčnosti či přinejmenším nadčasovosti, čili tvoření z něčeho dříve vytvořeného, tak aby se z toho dál mohlo tvořit něco dalšího. Druhým je praktická ověřitelnost a obecná užitečnost idejí ucházejících se o vládnutí. A třetím je změna rozvážná a do důsledků promyšlená, se zásadou opravovat jen to, co nefunguje.

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc srpen 2020: *****

Petr Andres 500,- Kč, Vlastimil Kornas 111,- Kč, František Šmíd 600,- Kč, ing. Jan Dvořák 400,- Kč, Michaela Wurmová 1000,- Kč, Roman Dubravský 500,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Petr Jan 300,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Roman Foff 500,- Kč, Jan Nedvěd 500,- Kč, Doc. RNDr. Richard Čapek 5000,- Kč, Martin Vojtíšek 200,- Kč, Zdeňka Brancuská 500,- Kč, Jiří Sieja 200,- Kč, Josef Chlebovy 300,- Kč, Marek Janičko 250,- Kč, Jiřina Gyárfásová 1000,- Kč, Svatoš s.r.o. 1000,- Kč

Celkem za měsíc: 13 261,00 Kč
Vybráno 37.88%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 1 650 times, 3 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (21 votes, average: 4,38 out of 5)
Loading...
politicon.cz
32 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.