Kam nás vede dotační bláznovství EU a státní paternalismus

I když se nám to mnohdy nezdá, žijeme pohodlně jako nikdy předtím a to oslabuje naše instinkty a přirozené atavismy. Rodí se méně dětí, soustředíme se na výkon a na úspěch, jsme čím dál více ochočená zvířátka naučená chodit ke krmelci a už dávno nejsme ostražití vlci.

A jednou krmelec nebude, jako se tomu stalo v Řecku, a výsledek je to, že lidé nechápou, proč jim ho vzali a co mají dělat. Následně si ve volbách Řekové zvolili ty, co jim vysvětlili, že krmítka byla ukradena nespravedlivě, a slíbili, že znova budou, i když už ne tak plná.

A toto si zvolili ti Řekové, kteří položili základ naší civilizace a ubránili náš západní demokratický a svobodný způsob myšlení v bitvě u Thermopyl proti asijskému autokratismu a despotismu.

Dnes si Řekové nevědí rady, jsou progresivisticky domestikovaní. Stát a Evropská unie se 40 let „staraly“ o svůj lid a dělaly prolidovou, tedy populistickou politiku. Dělaly to, co si přece lidé přáli, tedy méně práce a více pohodlí. Výsledkem byla pokroucená předotovaná ekonomika, kde šlo v principu o to, jak co nejvíce podojit EU a stát. Podnikatelská vynalézavost byla nahrazena dotační vynalézavostí, jinými slovy, jak se co nejlépe dostat k největším krmelcům a jak je předtím co nejvíce naplnit. A ono to fungovalo a došlo ke změně společenského vědomí, ve kterém většina obyvatel zapomněla, že za krmelcem je také divoký a voňavý les, kde žijí i jiná zvířata, svobodná, a kde platí přírodní zákony. Problém je v tom, že když si zvykneme na ZOO a krmelce, je těžké se vracet do lesa, ztratili jsme potřebné dovednosti.

Progresivisté à la sociální demokraté a dnes už téměř všechny „pravicové“ strany tato přírodní pravidla popírají a v touze udržet se u moci dělají populistické kroky, díky nimž sbírají hlasy voličů. Přitom ale křičí, že populisté jsou ti druzí, co se chtějí svobodně pohybovat v lese i za daň občasného nepohodlí.

Co je správné? Mít každý den kus žvance a pohodlí v ZOO, nebo mít v divokém lese občas hlad a nevědět, kudy vede cesta a co bude dál?

Asi tušíme, že v ZOO si příliš naše instinkty a atavismy neprocvičíme a v druhé generaci nepoznáme ani les, známe jen krmelec. Je to naše chyba, že jsme uvěřili, že se můžeme mít dlouhodobě dobře bez nepohodlí a poctivé práce. Bez lesa jsme ztraceni, vyšli jsme z něj.

Je to past, do které jsme všichni skočili. Politici chtějí hlasy a my chceme fyzické i mentální pohodlí. Státní paternalismus v kombinaci s přeregulovanou EU nás tak dovádí na kraj propasti, kam pohodlně a nadšeně kráčíme, a pak před tím, než spadneme, někteří z nás s údivem zahlédnou Talebovu Černou labuť.

Má taková kultura chování šanci přežít ve střetu s jinými civilizacemi?