ksc
7.2.2018
Kategorie: Historie

Jsme skutečně v „neonormalizaci“? Nebo je hůř?

Loading...
Sdílejte článek:

VLADIMÍR KUČERA

Objevuje se ten názor o zápachu vracející se normalizace čím dál tím častěji. Nyní dokonce v souvislosti s konkrétními případy. Kupříkladu novinářů Jana Rejžka či Janka Kroupy. Jakub Janda z Evropských hodnot poznamenal, že terč je nyní vykreslen na zádech novinářů a aktivistů z neziskových organizací.

Kdyby tomu tak bylo, situace by byla znepokojující. A čte-li člověk tzv. diskuse pod články na webech, tu snůšku lží, pomluv, překroucenin; brodí-li se tím anonymním krysím chlívkem, musí mu připadat, že se náš svět naklání kamsi k druhé či třetí republice, vskutku ošklivým místům v našich dějinách. Zvlášť, naráží-li v té stoce na časté volání po jakémsi trestu nebo revanši za to, že někdo má prostě jiný názor, než většina. Dodejme, že nepatrná většina.

Mnozí říkají, že není třeba se tím zabývat. Že to je vskutku jenom taková špinavá pěna na normálním životě. Jsem přesvědčen, že tomu tak není. Kupříkladu při volbách se do uren tato páchnoucí směs vlévá po litrech. A počet zlých a pologramotných anonymů pod texty na webech se rýmuje s množstvím hlasů pro některé davem oblíbené politiky, kteří se zlobou a špínou více méně souzní, či ji dokonce podněcují.

Bezesporu mi nepřipadá, že společenský a veřejně politický život je normální. Je značně zasviněn. Nejvíc právě tím unisonem: „Kdo není s námi, je proti nám!“ A je třeba s takovým podle toho zacházet, dodejme.

Je to však ona neonormalizace?

Obávám se, že není. Neboť je to něco horšího.

Co to bylo a jak probíhala normalizace po okupaci naší vlasti? Kdybychom byli zcela důslední, pokusem o ni byl už Akční program v dubnu 1968. Měl zbrzdit občanskou aktivitu, která jednoznačně směřovala k politické pluralitě a k alespoň částečnému otevření plánovitého hospodářství.

Nepodařilo se to. Občané se nedali opít rohlíkem. Tak přišli kremelští okupanti. Sám akt znásilnění země nic neznormalizoval. Alespoň zpočátku. Lidé jakoby nevzali na vědomí polozradu komunistických funkcionářů v Moskvě. Naopak: sama komunistická strana, či alespoň její část, se dopustila na bolševické poměry, pokroucené věčným patolízalstvím směrem k Moskvě, činu vskutku heroického: protiokupačního mimořádného sjezdu ve Vysočanech. Vyvolal to v mnoha lidech alespoň dočasnou změnu postojů k českým bolševikům.

Byť jistě mnozí byli tak prozíraví jako moje maminka, žižkovská proletářka ze šesti děti, vyrostlých v jedné místnosti se společným záchodem a vodovodem na jedné chodbě s dvěma dalšími partajemi. Řekla mi tehdy: „Nebuď blbej. Nevěř jim. Byli to hajzlové. Teď se jich pár snaží. Ale zase to budou hajzlové. Brzo.“ Její antikomunismus nebyl racionální. Jenom čistě pudový. Však neomylný.

Nebral jsem její prorocká slova vážně. Byl jsem příliš zmítán vlasteneckou emocí. Přiznám se, že mít tehdy zbraň, po některém tom euroasijském vetřelci bych asi vystřelil. Dodnes přemýšlím, zda bych trpěl výčitkami svědomí, kdybych trefil. Obávám se, že ne. Proto jsem nevěřil moudré matce a šel komunisty podpořit jako jedinou skupinu, dostatečně organizovanou, aby mohla mou zem ještě nějaký čas bránit. Byl jsem blbej.

Těch pár týdnů až do Palacha to ještě šlo. Byť se to plížilo kolem. A nenápadně padaly první hlavy. Pak hokejová demonstrace. A srpnové rebelantské vzepjetí v roce 1969.

A potom to přišlo: normalizace tak říkajíc natvrdo. A naostro. Před pár dny tomu bylo čtyřicet osm let. 10. a 26. ledna 1970 projednalo předsednictvo ÚV KSČ návrh na výměnu legitimací. Skrývala se za tím jedna z největších čistek v této zemi. Existenční a existenciální likvidace tisíců lidí. Z půldruhého milionu členů KSČ jich vyškrtli 260 tisíc. Vyloučili 67 tisíc. Z těchto téměř sedmdesáti tisícovek se obratem stali občané „druhé kategorie“. Protože to byli většinou lidé se vzděláním, nastala „Biafra ducha“, jak pojmenoval československou normalizaci francouzský básník Louis Aragon.

K tomu si během tohoto masakru vydali v březnu 1971 Poučení z krizového vývoje a nutili ty, kteří se chtěli zachránit, aby na ně přísahali jako na bibli. Vytvořili tak armádu kolaborantů, vlastizrádců, kteří schválili okupaci své vlasti.

Mohu o tom mluvit, zažil jsem to díky své srpnové naivitě. Stal jsem se člověkem „druhé kategorie“ vlastně pro nic za nic, jen proto, že jsem vlastenecky šel proti kremelským okupantům podpořit ten jejich sjezd, budoucnost jehož závěrů tak pregnantně předpověděla moje maminka. Pár měsíců poté jsem zabalil tu zahanbující rudou knížku do obálky a poslal jim ji s díky a poklonou. Já ale nebyl nic podstatného v tom hanobení schopných lidí. V Ústavu zdravotní výchovy, kde mě nakonec po dlouhých tahanicích nechali dělat (zásluhu na tom měl mateřský cit tehdejší ředitelky Mlady Taufrové, která měla neochvějnou pozici a asi i silné slovo díky koncentráčnickému číslu na paži), byli ještě dva „občané druhé kategorie“. Velmi nadaná a velmi pracovitá někdejší novinářka. A bývalý ředitel Vojenského sociologického ústavu. Nebudu jmenovat, nemám k tomu svolení. Jejich schopnosti a znalosti byly nezpochybnitelné. A oni se piždili s „výzkumy“ o srovnání počtu kuřáků-havířů na dole Pionýr a mezi vedoucími Pionýrské organizace. Asi tak. Bez šance dělat něco pořádného. Bez možnosti řídit třeba pár volů. Kterých bylo na tehdejších vedoucích místech dost. Ba, až na vzácné výjimky, tam jiní nebyli. Ti dva schopní měli před sebou vyhlídku dožít jako outsideři; zatímco podlézaví, zrádní a pokřivení hlupáci vystupovali coby intelektuální giganti a tvůrci historie.

Když nyní někdy čtu na všelijakých webech analýzy a hodnocení všemožných situací, stavů, dějinných okamžiků, rozbory osobností, a připojím si k těm upatlaným slintům curicullum vitae autorů; protože, přátelé, už toho hodně pamatuji, a pamatuji si pořád dobře, řekl bych lépe než Miloš Zeman, cosi mi to připomíná. Ať si říká, kdo chce, co chce: špinavost činů zasviňuje čistotu myšlení. Plus přičtěme si přilísávání k vítězům. A možná vydírání kvůli kdovíčemu z minula. Co z takových může vypadnout?!

Jak mě však poslední dny přesvědčily, nebylo to se všemi, kteří byli z KSČ tehdy v letech 1970-71 vyhozeni, zas až tak horké. Miloš Zeman vedl dle pamětníků (kteří na něj vzpomínají v dobrém) poměrně velký kolektiv a jejich práce prý byla otevřená a svobodná a nic se jim nestalo. Navíc pracovali na pro stranu a vládu závažných úkolech (byť, jak jsem vyrozuměl, byly to naprosté pitomosti). Možná, že pro některé vyloučené byla ještě jiná normalizace. Že měli jiný režim zacházení. Proč, to se neodvažuji domýšlet. Třeba by nám to mohl Jiří Ovčáček vysvětlit.

Vím o normalizaci svoje. Z osudů jiných, z vědeckých prací i z uměleckých reflexí i na vlastní kůži. Proto se nedomnívám, že jsme se ocitli v jakési její mladší sestřičce. Zdá se mi být něco podstatného jinak.

Tehdy sice lidé podepisovali všelijaké anticharty, prohlášení pracujících, odmítali demonstrace na Václavském náměstí, a kdo ví, co ještě. Dělali to ale z předpodělanosti, měli ženy a děti a taky chalupy a auta a o nic z toho nechtěli přijít. Žili dvojí život. Žvanění Vasilů Biĺaků, Brežněvů, Jakešů, Indrů, Červoněnků a Černěnků nebrali vážně. Ti statečnější si ba i v koupelně za plného proudu vody zanotovali: „Běž domů, Ivane!“ I vtip mezi kamarády, na které by přísahali, řekli.

Dnes tomu tak není. Značná část občanstva dobrovolně, ba s nadšením je ochotna volat po zestátnění veřejnoprávních médií, po zavedení zákonů, trestajících kritiku hlavy státu, vytvoření paragrafů, omezujících svobodu slova, budou-li se ta slova neuctivě dotýkat názorů, zájmů a činů jejich oblíbených politiků, mnozí, ba možná většinoví by klidně podpořili či dokonce vykonali vendetu na těch, kteří myslí a mluví jinak, než se té těsné většině hodí, jsou i tací, kteří by oběsili „čmoudku“ na burce a dali si za to řád Bílého lva, taky by se mohly zrušit parlamentní jistoty, včetně institucí, které brání svobodu před mocí, omezit moc zákonodárných orgánů a posílit tu orgánů výkonných, taky je přece jasné, že mínění lidu je nad soudy, zbožňují se politici, kteří chtějí tu s tím, tu s oním „zatočit“, začínají se vytvářet jakési pofidérní „slovanské svazky“ proti jiným, dav dovolává se vůdců, včetně protofašistického přinejhorším, tvrdě autoritářského přinejlepším – Nadvůdce Putina… nakonec za komunistů bylo líp, EU je horší než RVHP, NATO než Varšavská smlouva, … Západ je prohnilý, z Východu přichází oživující síla…bude u nás dobře, až se kozácký kůň napije z Vltavy. Američani nám tu rozhazují mandelinku bramborovou. A to všechno si vox Dei chce potvrzovat referendy, připomínajícími volání po trestu pro Miladu Horákovou…

Mark Twain kdysi řekl, že dějiny se neopakují, ale velmi často rýmují. V kalných, nedospalých ránech trápí mě myšlenky, že to, co nás obletuje jako hejno supů a krkavců není ani tak „neonormalizace“, ale křaplavý rým na jakousi specifickou „sametovou“ podobu 50. let.

Autor: Vladimír Kučera

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc únor 2020: *****

Vladislav Vydra 100,- Kč, František Šmíd 600,- Kč, Petr Koubský 500,- Kč, Jiří Nováček 200,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, ing. Jan Dvořák 400,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Roman Foff 500,- Kč, Jiří Sieja 200,- Kč, Marek Janičko 200,- Kč, Zdeněk Palička 500,- Kč, Roman Dubravský 500,- Kč, Martin Vojtíšek 200,- Kč, Ladislav Adamec 100,- Kč, Nezn. dárce 222,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Martin Vavrinka 100,- Kč, David Bezděk 250,- Kč, Miloš Kořínek 100,- Kč, Miloslav Konopiský 200,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Květa Sekyrová 200,- Kč, Pavel Janeček 200,- Kč, Milan Tahovský 1000,- Kč, Pavel Šána 107,- Kč, Tomáš Klikar 1000,- Kč, ing. Jiří Lechner 800,- Kč, MUDr. Iva Niemcová 100,- Kč, Milan Černý 500,- Kč, Josef Malý 250,- Kč, MUDr. Jiří Roh 1000,- Kč, Libor Heidler 200,- Kč, Mario Valent 484,78 Kč (20 eur), Karel Kubela 50,- Kč, Marie Kouklíková 500,- Kč, Vlastimil Běhan 100,- Kč, Martin Vacek 250,- Kč, Pavel Jurášek 200,- Kč, Jan Nedvěd 500,- Kč, Michal Škurek 100,- Kč, Petr Andres 500,- Kč, Ivana Benová 108,- Kč, Martina Kosková 500,- Kč, Zuzana Karlová 200,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Ondřej Svatoň 50,- Kč, Richard Kovaříček 200,- Kč, Martin Svoboda 100,- Kč, Martin Reiser 200,- Kč, Jiří Novák 200,- Kč, Milena Trulley 333,- Kč, Zdeňka Jindrová 50,- Kč


Celkem za měsíc: 16 820,78 Kč
Vybráno 48.05%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Po blokaci Pravého prostoru můžete sledovat novou stránku PP na facebooku.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 64 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (23 votes, average: 2,09 out of 5)
Loading...
loading...
Loading...

Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.