Je až s podivem, že (nejen sluníčkáři) je nazýván xenofobem ten, kdo o problematice vzájemného soužití s jinými kulturami  pouze informuje a projevuje obavy, a ne ten, kdo jde svou nenávist (zejména vůči všemu cizímu a všemu, co pochází z jiné kultury, než je on sám) vykřičet do ulic a ještě u toho stihne nejen nadávat a urážet, ale i vyhrožovat. Viz např. průvody islamistů v Anglii provolávajících smrt bezvěrcům a výzvy, ať britští občané odejdou ze země, pokud se jim na islámu a s ním spojených požadavcích něco nelíbí. 

noislam

Chtěla bych se pozastavit nad slovem xenofobní. Význam tohoto slova označuje strach z něčeho cizího nebo cizinců, který může přejít až v nenávist.  Strach z cizího je ale podle mne naprosto přirozená reakce a obrana proti možnému  nebezpečí pramenícího z neznámého.  Každý jedinec má v sobě jistou míru strachu z cizího, potažmo z cizinců. Ten je stejně přirozený jako pud sebezáchovy.  Xenofobem je ale v současné době titulován třeba ten, kdo projeví své obavy z přijímání uprchlíků nebo se bojí toho, co bude po stále častějších útocích z řad islamistů následovat.  Byť xenofobie má být chápána víceméně jako patologický jev, je hojně používána jako nálepka těch, kdo se bojí konkrétních, již poznaných negativních projevů cizí kultury, potažmo náboženství, přičemž tento strach je naprosto oprávněný a nevychází tudíž z neznalosti cizího. Pokud jsme denně informováni o nelidském, krutém zacházení či o útocích některých islamistů, nemůžeme mluvit o xenofobii, ale o strachu, který nepramení z neznalosti cizího, ale právě naopak.  Nelíbí se mi, že se některá slova tzv. přeznačkovávají a tudíž nabývají jiného významu než toho, jaký byl jejich původní. 

V roce 2011 při šluknovských nepokojích a následných občanských demonstracích jsem nestačila zírat, kolik extremistů a radikálů pochodovalo městem. Mnoho z nich vedlo za ruce děti, strkalo před sebou kočárky, nebo se opírali o hůl. Naopak když současně ve stejné době byla ve Francii a Anglii ve velkém pálena a demolována auta a rozbíjeno všechno kolem, agresivní útočníci byli nazýváni frustrovanými mladými lidmi, kteří nemohou najít práci. Zaráželo mě, že tytéž projevy frustrace z nemožnosti jakkoliv se uplatnit na trhu práci neprobíhaly ve Španělsku.  Takže na straně jedné frustrovaní mladí lidé a na straně druhé radikálové, extremisti a rasisti, kteří si dovolí agresi pojmenovat, nesouhlasit s ní, případně  požadovat její řešení. Naopak ti, kteří svou frustraci jdou  barbarským způsobem demonstrovat do ulic, nálepkami extremista či radikál častováni nejsou!

Na závěr použiju výňatek z letošního novoročního projevu Angely Merkelové:  “Evropa nemůže a nebude respektovat údajné právo silnějšího, který nectí mezinárodní právní normy.” Tak a máme to. Jen by mě zajímalo, kdo v dnešním multikulturním světě a zejména multikulturní rétorice je pokládán za toho, kdo chce uplatňovat sílu.  Jestli to nebude právě ten xenofobní rasista…..