800x800_fasismus2
5.4.2017
Kategorie: Ekonomika

Jak zaniká trh a nastupuje fašismus

Sdílejte článek:

ANTOS BULBA

Mocenská klika každého intervencionistického státu se jednoho dne ocitne před rozcestím, kdy musí zvolit jednu z politických cest: liberalismus, komunismus, fašismus. Jakou cestou se v příštích měsících a letech vydá ta česká?

Sledujeme-li současnou politiku pouze optikou aktuálních zpráv a nejnovějších „kauz“, můžeme lehko nabýt dojmu, že se v politice vlastně nikdy nic zásadního nestane. Je to jen takové přešlapávání na místě, převahu jedné strany v parlamentu každých pár let vystřídá převaha strany druhé, politici slibují nesplnitelné a voliči jim znovu a znovu sedají na lep – a život jde dál. Krátkodobě můžou stát a procesy s ním spojené skutečně působit cyklicky a stabilně, když se ale zaměříme na delší období, vyniknou nepopiratelné trendy: stát kontroluje stále větší podíl ekonomického i soukromého života, státní dluh je čím dál vyšší a s ním i riziko neplnění závazků, které představují v myslích většiny obyvatelstva základní úlohu státu (jako jsou státní penze, státní zdravotnictví, státní školství).

Politici v zemích, kde si státní moc podmaňuje čím dál větší podíl života, se dříve nebo později budou muset rozhodnout: buďto zůstanou věrni své ideologii etatismu (nadřazenosti všeho státního nad vším soukromým), nebo přistoupí na kacířskou myšlenku deregulace. Možnost, že by politici jednoduše zachovali stávající úroveň daní a regulací, neexistuje. Politici musí vyvíjet činnost, a to nejen kvůli tomu, aby voličům zas a znovu prokazovali svou nepostradatelnost, ale především z nutnosti neustále reagovat na nezamýšlené důsledky předchozích opatření.

Země, které otočily kormidlem a nabraly kurz k odbourávání regulací, jsou spíš výjimečné. Můžeme zmínit Velkou Británii za vlády Margaret Thatcherové. Vkrádá se i pomyšlení na východoevropské země na konci dvacátého století nebo poválečné Německo. Ty ovšem nejprve musely projít katarzí totality, než začaly liberalizovat. Zdá se, že postupné okrajování svobod a likvidace ekonomiky v demokratické zemi jsou nezvratitelné procesy – dokud nenarazí na své limity.

Čím dál silnější zásahy státu do tržního řádu znamenají, že život v dané zemi je dříve nebo později čím dál méně uspokojivý. Peněžní inflace způsobí inflaci cen spotřebních a investičních statků, pokles kvality zboží a erozi reálných mezd; regulace a dotace zase vystrnadí z trhu ty nejmenší firmy, které nemají potřebné zdroje a konexe. Stav veřejných financí a bankovního sektoru pak nedává velkou naději v návratnost sociálního „pojištění“ a v bezpečnost bankovního účtu.

Jednoho dne se tak politik musí rozhodnout, jakým způsobem zasadí (čím dál méně) soukromému podnikání finální ránu: otevřenou konfiskací, nebo převzetím rozhodovací pravomoci?

  • Komunismus už netáhne

Plošná konfiskace soukromých majetků státem byla už v mnoha zemích vyzkoušena. A následně i zavržena. V západním světě je tedy nástup komunistického barbarství v dohledné době nepravděpodobný. Co lze spíš očekávat, to je prohlubování spolupráce velkých firem a státu, a to až do míry faktického setření rozdílu mezi těmito dvěma kategoriemi. Jedná se o hospodářskou politiku Itálie a Německa třicátých let – fašismus.

Tento tabuizovaný termín přináší na mysl politiku radikálního nacionalismu, militarizace a rasismu, coby zvláštní typ hospodářské politiky však bývá ale často opomíjen. V době své největší slávy před počátkem druhé světové války byl ovšem ekonomický fašismus vnímán jako rozumná alternativa ke kapitalismu a komunismu. Tato takzvaná třetí cesta měla přinést to nejlepší ze socialismu (státní kontrolu nad výrobou a odstranění „plýtvání“ v podobě konkurujících si podniků) a kapitalismu (soukromé vlastnictví podniků a s ním spojená motivace vyrábět efektivně). Fašističtí národohospodáři kontrolovali pomocí zákonů, nařízení a licencí veškeré aspekty výroby, obchodu a finančních služeb, všechno prostřednictvím malého množství obřích podniků (pikantní fakt: některé z těchto podniků dodnes prosperují).

  • Firmu jako stát

Ekonomický fašismus, je-li maskován vhodným eufemismem – jako „new deal“, či „partnerství soukromého a veřejného sektoru“ – je nadále značně populární. Politici, kteří jej prosazují, působí dojmem rozumných pragmatiků bez zbytečné ideologické zátěže. Je-li takový politik navíc člověk s podnikatelskými kořeny, může v očích voličů dosáhnout obří popularity – má přece zkušenosti z reálného světa a ví, co je pro firmy, a tím pádem i celou ekonomiku, dobré! Tady ovšem dochází k zásadnímu nepochopení: politik, který je současně majitelem velké firmy, bude mnohem spíš prosazovat zákony, které jsou dobré pro jeho vlastní firmu, než zákony, které jsou dobré pro všechny firmy.

Jaké že to měl současný ministr financí volební heslo? Nebyl to „liberální stát“, nýbrž: vést stát jako firmu. Málokdo rozpoznal očividný oxymóron: firma jakožto tržní subjekt nabízí své služby v konkurenčním prostředí, zatímco stát své služby vnucuje v roli monopolu. To volební heslo začíná dávat smysl, až když ho otočíme: vést firmu jako stát! To jest likvidovat konkurenci pomocí legislativy, stanovovat ceny nezávisle na poptávce a prohlašovat vlastní firmu za spasitele ekonomiky a společnosti vůbec.

A najednou chápeme význam regulace posledních měsíců: Elektronická evidence tržeb, kontrolní hlášení DPH, novela zákona o významné tržní síle.

První dvě regulace představují pro malé a střední podniky značnou zátěž, a to jak finanční, tak i časovou – živnostníci a zaměstnanci budou opět trávit o něco méně času produktivní činností a o něco více administrativou pro stát. Velké firmy (které navíc pobírají velkou část dotací) se specializovanými odděleními tyto povinnosti absorbují mnohem snadněji.

Elektronická evidence tržeb a kontrolní hlášení jsou v médiích poměrně důkladně propírány.

Třetí významná regulace – novela zákona o významné tržní síle (50/2016 Sb.) – ale mimo okruh obchodních řetězců a jejich potravinářských dodavatelů vůbec známá není. Ve stručnosti jde v novele o následující: hlavní změna oproti předchozí verzi zákona je regulace maximální výše vyplácených „bonusů“, tedy procenta z tržeb výrobků dodaných dodavatelem. Pomocí těchto poplatků si dodavatel mimo jiné kupoval omezené místo v prodejně a na regálu (které velmi ovlivňuje prodejnost vysokoobrátkového zboží) a výše těchto bonusů byla po léta určována vyjednáváním obchodních týmů odběratele a dodavatele. Výše bonusů mohla dosahovat od několika procent až k desítkám procent z ročních tržeb dodavatele na daném řetězci. Podle novely bude smět maximální výše činit tři procenta.

Jaký bude pravděpodobný důsledek tohoto zákona? Je téměř jisté, že řetězce si legislativním nařízením marže snížit nenechají. Mají proto dvě volby: zvýšit regálovou cenu nebo vyjednávat s dodavateli o promítnutí původní výše bonusů do dodavatelských cen. Zvyšovat regálovou cenu o desítky procent si patrně žádný řetězec netroufne. Na řadu tedy přijdou vyjednávání se všemi dodavateli.

A teď přichází ta legrace: kdopak je největším potravinářským dodavatelem do českých řetězců? Agrofert. Jaké asi bude mít vyjednávací postavení zástupce Agrofertu, jehož majitel je zároveň ministrem financí, oproti jakémukoli jinému dodavateli? Odváží se zástupce obchodního řetězce vyjednávat s takovou protiváhou o převedení bonusů do slev, a tím de facto obcházet duch zákona (a riskovat všemožné kontroly FÚ a ÚOHS), nebo raději v tomto jediném případě přistoupí na zákonem diktovanou výši tří procent a pokusí se zahojit na ostatních dodavatelích?

Jedná se samozřejmě o rétorické otázky, na které neznám odpovědi. Ty nám odkryje až čas a vývoj v českém potravinářství. Jedno je však jisté: přijdou další zákony a regulace, které budou mít tendenci stranit těm, kdo se na jejich vývoji podílejí. Je snad nějaký důvod, proč by to mělo být jinak? Základní axiom politické moci zní: kde je moc, tam je i motivace ji ovládnout a využít.

  • Cesta k totalitě

V souvislosti s varováním před plíživou totalitou je rozšířený názor, že něco takového se už stát nemůže; a pokud ano, pak možná někde v centrální Africe, v žádném případě však ne tady a ne dnes. To může platit o totalitě očividné a vulgární, jako je komunismus ve stylu padesátých let. Moderní totalita v podobě ekonomického fašismu je však „sexy“, jelikož je zastřena iluzí soukromého vlastnictví a tržních operací. Vlastnictví v takovém systému je však odvislé od výše státních privilegií a nad zdánlivě tržními operacemi visí meč státního zásahu, který může seknout na základě čím dál širší škály důvodů.

Systematické budování prostředí, ve kterém menší firmy ztrácejí vyhlídky na přežití a velké firmy mají čím dál silnější postavení na základě legislativních privilegií, je cestou k totalitě, která se v důsledku nijak neliší od té komunistické. Ekonomická svoboda – tedy obecná a nepodmíněná svoboda vlastnit a obchodovat – je totiž zásadním předpokladem svobody občanské a politické. 

 

ZDROJ: Antos Bulba

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc říjen 2019: *****

Vladislav Vydra 100,- Kč, ing. Jan Dvořák 400,- Kč, Miroslav Hloušek 111,- Kč, František Šmíd 600,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Eva Myslivečková 100,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Jan Bezděk 1000,- Kč, Roman Foff 500,- Kč, Marie Fulková 100,- Kč, Pavel Šána 107,- Kč, Oto Tvrz 200,- Kč, Petr Pisan 100,- Kč, Jiří Sieja 200,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Ludmila Karská 300,- Kč, Petra Rohlíčková 200,- Kč, Martin Vojtíšek 200,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Jana Hašlarová 200,- Kč, Ilja Baudyš 1000,- Kč, Libor Heidler 200,- Kč, David Bezděk 250,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, Miloš Kořínek 100,- Kč, Miloš Kraus 300,- Kč, Rostislav Jendrejčík 50,- Kč, Helena Novotná 300,- Kč, Anonymní dárce 222,- Kč, Květa Sekyrová 200,- Kč, Jan Šmrha 100,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, Michal Škurek 100,- Kč, Miloslav Konopiský 200,- Kč, Martin Vacek 250,- Kč, Marek Janičko 200,- Kč, Vlastimil Běhan 100,- Kč, Petr Andres 500,- Kč, Martina Kosková 500,- Kč, Ivana Benová 108,- Kč, Soňa Holcová 200,- Kč, Václav Tykvart 200,- Kč, Martin Svoboda 100,- Kč, Martin Reiser 200,- Kč, Ondřej Svatoň 50,- Kč, Ladislav Adamec 100,- Kč, Milena Trulley 333,- Kč

Celkem za měsíc: 12 447,00 Kč
Vybráno 35.56%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Po blokaci Pravého prostoru můžete sledovat novou stránku PP na facebooku.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 32 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (30 votes, average: 4,87 out of 5)
Loading...
loading...
politicon-eshop voxpopuliblog
63 komentářů
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.