CSSRDUM
19.1.2021
Kategorie: Historie

Jak se žilo za socialismu? (7): Nostalgie

Sdílejte článek:

BORIS STREČANSKÝ

Proč je dnes cítit v hodnocení období socialismu nostalgii a romantizující představy? Proč dnes, třicet let po změně režimu, lidé hodnotí toto období pozitivně nejen v socioekonomických kategoriích, ale také v kategoriích morálky, sociální soudržnosti a spravedlnosti?
V kolektivní paměti se utváří obraz reálného socialismu jako společnosti, která ve srovnání s dneškem sice nebyla svobodná a demokratická, ale byla „lepší“, „soudržnější“, „lidé si méně záviděli“ a zároveň byla „spravedlivější“. A tady někde dochází k průniku dvou dimenzí — politicko-ekonomické a morální.

Jak se dají tyto mýty vysvětlit? Pokud si odmyslíme přirozenou mýtofilnost, vlastnost člověka vytvářet mýty, nabízejí se zde tři možná vysvětlení: lhostejný vztah k historické paměti v kombinaci s objektivní komplikovaností našich dějin, zkreslení v subjektivním sebehodnocení osobních trajektorií lidí po roce 1989 a setrvačnost komunistické propagandy.

Prolínání historických diskontinuit

Tak, jak se dějiny neodvíjejí lineárně, jednosměrně, deterministicky, ale složitě, přes křižovatky či diskontinuity, tak i lidská paměť a mysl se utváří ve složitých protimluvech života, prožité zkušenosti a její reflexe.

V tomto konstatování platí, že spolutvůrcem naší přítomnosti je kromě historiografického, racionálního utváření naší paměti i imaginace v podobě mýtů, které si vytváříme přetvářením minulosti. Jejich povahu podmiňuje i charakter našeho prožívání současnosti.

Období nesvobody komunistického režimu vytvářelo specifické kulturní i politické dědictví. Později toto dědictví vrostlo do postsocialistické zkušenosti. Pokud bychom chtěli vysvětlit nostalgii za obdobím komunistického režimu politickým a kulturním dědictvím období nesvobody, třicet let po Listopadu 89, vyvstává otázka, do jaké míry by to bylo možné bez zohlednění zkušenosti z období po roce 1989.

Neodráží se v této nostalgii a mýtizaci reálného socialismu i frustrace z období po roce 1989? Z neustálého dohánění Západu, nenaplněných očekávání — od kvality veřejných služeb přes pocit nespravedlnosti až po touhu po větší kvalitě života, jejíž součástí je i lepší ekonomická situace? Není nostalgie i výsledkem toho, jaký obraz o socialismu se nám dostává do podvědomí skrze média, nebo rétoriku populistických politiků, kteří sami tuto nostalgii a mýty posilují, ba přímo vytvářejí?

Vyplněné prázdno

Pokud bychom souhlasili s tvrzením, že v našem případě jde o jistou míru ahistoricity, tak právě tato ahistoricita, ideová vyprázdněnost a historická neukotvenost umožňují vcelku bezstarostný posun vědomí od faktů k mýtům. Vzniká jakýsi ideologický horror vacui. Této interpretaci sekunduje i teze o lhostejnosti k vlastní kultuře a dějinám. V takovém případě je představitelné, že mytické pravdy o minulosti mají před historickou pamětí opírající se o reflektovanou historickou zkušenost navrch, protože se nemusí konfrontovat s předchozími ideologickými obsahy a snadno vyplní prostor. Listopad 1989 socialismus reflexivně odmítl, ale masy na náměstích málo vzrušovalo, zda se země vrací před rok 1968, 1948, 1945 či 1939. A nejen masy, ale ani elity to nevzrušovalo.

Jinými slovy, nedostatečná veřejná diskuse k momentům našich dějin, málo odborných polemik a sporů, nedostatek asertivity historiků ve vztahu k politikům, či jejich kombinace přispívají mezi elitami a veřejností k absenci historické paměti (nebo k jejímu pomalému obnovování) i k zapomínání, což zpětně vede k mytizaci našich současných dějin a k přetrvávání nostalgického vztahu k časům před rokem 1989.

Kognitivní disonance

Třetím v této skupině faktorů vysvětlujících nostalgii za obdobími před rokem 1989 je fenomén kognitivní disonance. Pokud by hlavním původcem nostalgie a mýtů bylo pokřivené vědomí, nepřesná či lhostejná paměť, nebo i vzpomínkový optimismus, jak lze potom vysvětlit ignorování křivd komunistického režimu? Polistopadové období přece znamenalo i otevírání archivů a zveřejňování dlouho utajovaných pravd o režimu, o donášení, křivdách a deformacích. Je možné, že by neměly žádný dopad na utváření veřejného mínění? Zde někde může působit fenomén kognitivní disonance, kde dochází k napětí mezi novými informacemi o povaze režimu a předchozími znalostmi či postoji a tento rozpor se řeší odmítnutím části informací před odmítnutím vlastního postoje.

„Vítězové“ a „poražení“

Jiným možným vysvětlením přetrvávání mýtů je, že vyjadřují postoj, který je ovlivněn především sebehodnocením trajektorií lidí z období po roce 1989 na škále toho, zda se subjektivně považují za vítěze, nebo naopak poražené změny. I když statistiky mohou objektivně poukazovat na růst různých socioekonomických indikátorů, ať už v době, nebo v porovnání s jinými státy v podobné fázi vývoje, subjektivní vnímání individuální životní situace jako úspěchu či neúspěchu ve srovnání s jinými může být diametrálně odlišné. Širší studie z postkomunistických zemí naznačují, že preference středoevropské a východoevropské veřejnosti na ose egalitarismus/meritokracie případně vyšší/nižší míra redistribuční role státu jsou vysoko ve prospěch egalitarizmu resp. vyšší míry redistribuce státu právě pro vnímanou životní nejistotu i kvůli zděděným představám o egalitarismu z období reálného socialismu. Zároveň jsou tyto preference mediované i přes osobní životní zkušenost lidí podle toho, zda zažívají příjmovou mobilitu resp. úspěch nebo ne, zda se cítí být v procesu tranzice vítězi nebo poraženými.

Po roce 1989 se období socialismu nereflektovalo plně v umění a kultuře, ale ani zásadnějším politickým či společenským diskursem. Zůstávalo však přítomné v životě lidí zejména přetrváváním kultury socialismu v byrokratických institucích, úřadech, („deep state“) a v jejich chování. To je v prostředí administrativních aparátů obvyklé. Zároveň zůstal reálný socialismus přítomen v aktuální paměti i rostoucím vlivem bývalých nomenklaturních kádrů, v politickém a ekonomickém životě země, protože právě postkomunistické elity využívaly výhody svého naakumulovaného znalostního a sociálního kapitálu před Listopadem, nabyté v oficiálních strukturách státu.

Majetková rovnost však měla deklarovanou podobu. Příjmové a majetkové rozdíly byly v socialismu větší, než vykazují oficiální statistiky. Skryté byly například za zdmi stranických sanatorií a hotelů, specializovaných obchodů a jiných neoficiálních výhod „komunistických feudálů“. Fenomén „Husákových“ dětí zanechal ve vědomí dnešní generace padesátníky, ale i jejich dětí paměťovou stopu tradovanou v rodinách, která se v kontrastu s problémy dnešní doby jeví možná ne přitažlivě, ale určitě ne odpudivě. Jen třeba říci i B: zapomíná se na nedostatky v zásobování potravinami, shánění zboží, ponižující fronty, nekvalitní zboží a služby, na nevrlé pracovníky ve službách či nekonečné čekání ve frontách na všechno — pokud se omezíme jen na každodenní problémy života.

Vysvětlení nostalgie přes subjektivní prožívání socioekonomických podmínek má svou váhu. Zároveň není jediné. Dnešní zkušenost nelze odseparovat od vzpomínek na dobu, kdy jsme byli „mladí a hezcí“. Ani vzpomínkový optimismus nepřináší ve srovnání s aktuální realitou uspokojení pro každého, zvláště pokud se zaměřuje na konzum.

Závěr

Nostalgii a přetrvávání mýtů období reálného socialismu vysvětlují tři faktory:

  1. Ahistoričnost a absence paměti u elit i mezi masami v kontextu několika zásadních diskontinuit historického vývoje,
  2. Vnímání dopadu politicko-ekonomických faktorů během normalizace i postsocializmu,
  3. Efektivita propagandy a její trvanlivost ve vědomí společnosti.

Tyto faktory působí ve vzájemné provázanosti součinně a posilují mytizování tohoto období. Problém je však i v povaze našich rozpory poznamenaných dějin. Do dějin 20. století zasahovaly okolní síly, které pro naše předchůdce vytvářely složité situace, často bez dobrého východiska. To však v postkomunistickém světě, resp. v jakémkoliv post-totalitním kontextu není nic výjimečného.

Čtyřicetileté období komunistického režimu způsobilo násilným gumováním paměti a sílícím tlakem na jedinou správnou odpověď v historickém vědomi obrovské škody. Po roce 1989 se už nemůžeme vymlouvat na nemožnost obnovy paměti či svobodného bádání a analyzování našich dějin. Okamžitá náprava by však byla zjevně iluzí. Jako politické a kulturní společenství postupně dozrává k svobodě a její hlubšímu porozumění hrbolatou cestou hledání, pádů a opakovaného vstávání, podobně musíme i jako společnost postupně dozrát k svobodnému pohledu na současné dějiny.

Znamená to vyvracet mýty o socialismu a komunistickém režimu, snažit se porozumět příčinám a důvodům, které vedou k nostalgii za nedávnou minulostí, a zároveň se tím vyrovnávat s vlastními dějinami a oživovat paměť společenství.

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym.

***** Příspěvky čtenářů za měsíc březen 2021: *****

Roman Dubravský 500,- Kč, ing. Jan Dvořák 500,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Jan Nedvěd 500,- Kč, Anonym 555,- Kč, Miroslav Zatřepálek 100,- Kč, Peter Keklak 100,- Kč, Petr Andres 500,- Kč, Karel Klouček 500,- Kč, Mgr. Luděk Tesarčík 200,- Kč, Jaroslav Rout 200,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Mirko Hampl 170,- Kč, Pavel Jurášek 100,- Kč, Miloslav Konopiský 100,- Kč, Marek Janicko 250,- Kč

Celkem za měsíc: 5 175,00 Kč
Vybráno 14.78%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.

Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 1 134 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (19 votes, average: 2,63 out of 5)
Loading...
politicon.cz
140 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.