Mississippi (3)
4.10.2021
Kategorie: Historie

Jak se žije v Mississippi: Paní Petra od začátku

Sdílejte článek:

PETRA

Pan Vidlák mi navrhnul, abych pravidelně psala své postřehy z života na americkém jižanském venkově. Je to pro mne čest. Než začnu psát o Americe se zvláštním přihlédnutím, nikoliv ke Kardašově Řečici, jak by baron von Kratzmar citoval dílo svého gymnaziálního profesora, ale k Mississippi – několik cimrmanovských úkroků stranou:

 

Zaprvé – mezi Českem a Mississippi je 7-hodinový posun, takže když vy si po obědě u kafíčka čtete a komentujete článek, my teprve vstáváme. Proto se omlouvám, že na vaše dotazy odpovím až se zpožděním.

Zadruhé – v Česku máme tendenci vidět Američany jako jednolitý národ. Amíci udělali tohle, Amíci udělali támhleto… Ale to je jako kdybychom viděli jako jednolitý národ členy Evropské unie a mluvili bychom o Eurounijcích. Stejně jako se liší Francouzi od Maďarů či Poláků, tak nemůžeme dávat rovnítko mezi Newyorčany, Kaliforňany, Texasasany, či Mississippiany. Svět a starosti pana Timmermanse a paní Leyen se diametrálně liší od obyčejných vidláků z Horní Dolní a totéž platí o politicích z Washingtonu DC a o redneckcích z Jihu. Kromě toho,  skutečně jsem neprojela Mississippi křížem krážem a nepotkala jsem reprezentativní vzorek populace, abych mohla tvrdit, že můj názor představuje objektivní realitu. Neumím dělat odborný rozbor politické či ekonomické situace. Ale velké věci se skládají z drobností, z konání jednotlivých lidí. Chci vám vyprávět příběhy lidí z minulosti, jak mi je pamětníci vyprávěli, tak i ze současnosti, jak jsem je mohla zažít. Berte proto mé jako povídání jako příspěvek k nedělní pohodě.

Zatřetí – globalizace je sviňa a je možné, že při mém popisu děje v USA si pomyslíte “No, tos objevila Ameriku, děvenko!” Může se stát. Kdysi, už před mnoha lety byla neteř v USA na ročním studentském výměnném pobytu. Svým bratrancům a sestřenicím přivezla z Ameriky jaké dárek propisovačky, které při psaní svítily. Úplně, ale úplně stejné, jaké jsem koupila o týden dřív v místním papírnictví.

Začtvrté – nic nevzniká ze vzduchoprázdna, všechno souvisí s předchozím dějem, tak mi dovolte, abych začala trochu zeširoka. Je to moje vlastnost, kterou dcera komentuje slovy: “Mamííí, ty u všeho začínáš od Adama!” No, od Adama nezačnu, ale od Billových prarodičů ano.

Jak to vlastně všechno začalo a jak jsem se ocitla v Mississippi? Vdala jsem se za Billa. Původně jsme plánovali žít v Čechách, ale po třech letech jsme to rozhodnutí z osobních důvodů změnili a nyní již šestým rokem žijeme uprostřed státu Mississippi na venkově v domku, který postavil Billův dědeček svými silami ve dvacátých letech minulého století. Na stavbu použil dřevo, které pokácel na svém pozemku a původní dům se sestával pouze z jedné velké místnosti a jak se rodina rozšiřovala přidávaly se postupně do místnosti příčky, takže současný stav představuje 5 místností a kuchyň.

Billovi prarodiče měli hospodářství – chovali prasata, krávy, koně, lovecké psy, pěstovali kukuřici, brambory, broskve. Dědeček si přivydělával broušením pil pro sousedy, prací v lese a babička byla, jak bylo tehdy zvykem, v domácnosti. Však taky postarat se o celou menažerii včetně vnoučat v létě asi nebyla procházka růžovým sadem. Bill se narodil v před 2. světovou válkou jako nejmladší ze 4 dětí – měl 3 starší sestry, které měl jeho tatínek z prvního manželství (jeho první manželka zemřela při porodu). Jeho nejstarší sestra byla o 16 let starší než on. (Když ještě žila, telefonovávali jsme jí a vždycky se její hlas rozzářil: “Oh, my baby brother! (Jé, můj bratříček!)” A to už bylo Billovi přes sedmdesát.) Jako Benjamínek rodiny si užil výhody i nevýhody svého postavení. Byl milovaným synem, bratrem a vnukem, ale nebylo například možné před rodiči zatlouct průšvih ve škole či jinde, protože starší sestry to na něj práskly ještě než stačil přijít domů a při výchově se aplikoval verš z knihy Přísloví – Kdo svého syna miluje, zavčasu ho tresce. Vzpomíná, jak, když zlobil (například se snažil učit plavat koťata), jej babička posílala do sadu přinést prut z broskvoně, aby mu mohla nařezat. A pokud přinesl moc malý, poslala jej zpátky pro větší. Prý vždycky chodil až k tomu poslednímu stromu, aby výprask oddálil a aby babička stihla trochu vychladnout. A taky se dodnes diví, že ten strom ve zdraví přežil všechny ty utrhané větvičky. Babička byla spravedlivá a rovnala všechny děti měrou stejnou a nerozdílnou. Občas to ale odskákali ti nepraví. Jednou při obědě stála na stole mísa se smaženými kusy kuřat. Jeho sestra Karen se v míse přehrabovala a vybírala ten nejlepší kousek. Když to babička viděla, začala ji pod stolem prutem švihat po nohách. Jenže milá Karen měla nohy skrčené a tak milá babička nevědomky sešvihala dědečka, který seděl hned vedle. Všechny děti, když trávily čas u prarodičů, musely pomáhat se všemi pracemi – dojit krávy, orat pole, krmit prasata. Bill vzpomíná, že při dojení občas blbnuli a stříkali po sobě mlékem. Ale byl tam i čas na odpočinek a společně trávený čas. Na den nezávislosti babička dělávala domácí zmrzlinu, koupil se meloun, zapřáhli osla, který je odvezl k pramenu potoka a tam si dělali piknik. V neděli se chodilo do kostela. Tady, u babičky, byl kostel vzdálen asi tak míli. Maminka oblékla děti do svátečního, ale boty si nesly s sebou v ruce zpívajíce Onward Christian Soldiers – tradiční kostelní píseň v pochodovém rytmu. Před kostelem býval pramen u kterého si děti zaprášené nohy před obutím umyly. Byla to právě babička, která dala Billovi první lekci ohledně rozdílů mezi lidmi. Jednoho dne jej poslala do kurníku přinést vajíčka, aby mohla udělat cornbread (kukuřičný chléb). Bill přinesl dvě vajíčka – hnědé a bílé. Babička jej vybídla, aby vajíčka vyklepnul do předem připravené mísy. Obě skořápky skončily v uhláku. A tu se babička zeptala: “Které z těch vajíček mělo hnědou skořápku a které bílou?” Bill koukal do mísy, koukal, ale nic nevykoukal. “Tak vidíš. Je to jako s lidmi. Navrchu se lišíme, ale uvnitř jsme stejní.”

Jeho rodiče žili na jihu Tennessee. Billův tatínek pracoval v cotton pickery – továrně na výrobu hader a mopů. Byl účetním a jeho náplní byly výplaty. Jednak je spočítat a jednak nasáčkovat hotovosti pro jednotlivé zaměstnance do obálek z konopného papíru. Byl to introvert. Když ho jeho spolupracovníci potkali s kočárkem, chtěli vědět, jakže se jeho syn jmenuje. On zatáhl záclonky kočárku, odvětil, že Alois a spěšně odkráčel v dál.

Billova maminka byla o 20 let mladší než její manžel a mimochodem, byla neteří jeho první ženy, takže její nevlastní dcery byly současně i jejími sestřenicemi. Billova dcera si vzala manžela o hodně staršího než je ona. A mezi mnou a Billem je, jak už možná čtenáře napadlo, také výrazný věkový rozdíl. Asi to mají v rodině. Ti z vás, kdo viděli film You’ve Got Mail (Láska přes internet) si možná vybaví scénu, kdy je Tom Hanks v knihkupectví s dvěma malými dětmi – ukáže se, že holčička je jeho tetou a chlapeček je jeho bratr. Tom Hanks to komentuje slovy: “We are … an American family”. Takže za mě taky – We are an American family.

Po válce si Billovi rodiče pořídili kavárničku. Nejdřív se společníkem, kterého později z podniku vyplatili. Asi to nedělalo dobrotu. Billův tatínek byl silně proti alkoholu a měl k tomu důvod. Jeho otec byl alkoholik a rodinu to těžce poznamenalo. Proto v jejich kavárně nevedli žádný alkohol. Jednou, když Bill pomáhal rodičům při obsluze za pultem, přišel zákazník, že chce Schlitz. Malý Bill netušil, co je Schlitz, i běžel za maminkou: “Mum, what is Schlitz?” “It’s a beer, dummy! Tell him we do not have any” (Mami, co je Schlitz? To je pivo, hlupáčku. Řekni mu že pivo nevedeme). Billův otec si zakládal na tom, že v jeho podniku se servírky nestřídaly jak dny v kalendáři, protože je dobře platil a dobře s nimi zacházel. Když zemřel, jedna jeho bývalá servírka přišla na pohřeb a přinesla v obálce peníze. Vysvětlila, že se kdysi dostala do svízelné situace a Billův tatínek jí půjčil peníze, aby se z té šlamastyky dostala. Nevzal si na to žádné potvrzení, prostě jí věřil.

A ještě na něco si Bill z dětství vzpomíná. Jak za války stříhali přídělové lístky na benzín a maso, a jako akt patriotismu schraňovali vypečený tuk ze slaniny. Ten se vykupoval pro zbrojní průmysl na výrobu glycerinu. Jedna libra za 4 centy a dva přídělové lístky navíc. V dnešních cenách jsou 4 centy asi tak našich osmdesát haléřů. Nemám přesné ceny ze čtyřicátých let, ale je tu svědectví v knize Betty MacDonaldové – Vejce a já. Napsala ji někdy ve dvacátých letech, a myslím si, že mezi dvacátými a čtyřicátými lety se ceny až tak nezměnily. V 9. kapitole se mimo jiné zmiňuje: Eggs averaged over the year thirty-one cents a dozen. (V ročním průměru stála vejce jednatřicet centů za tucet.) Dnes, v roce 2021, se tucet vajec prodává tak za dva dolary padesát a víc, tedy asi tak osminásobek tehdejších cen. Takže by to v dnešních cenách bylo 4x8x20… nějakých šest až sedm korun za libru tuku – tj. za kilo nějakých 12 až 13 korun.

To schraňování tuku mi připomíná, že bych s tím asi taky měla začít. Ne snad pro výrobu glycerinu, ale pro výrobu mýdla. Jestli to skutečně krachne, jak píše pan Vidlák, budou v rámci samozásobitelství kromě potravin také třeba prostředky k udržení čistoty. Možná se o to pokusím, vyrobit domácí mýdlo. Jen tak. Ještě že topíme dřevem (z dřevního popela se dá vyrobit louh právě na výrobu mýdla.) To bych mohla využít toho článku o chovu prasat od pana Vidláka, aby byl dostatek tuku.

Bill vystudoval zemědělství na universitě v Tennessee, kde se ještě jako student oženil. Po studiu vstoupil do armády. Sloužil u výsadkářů v době mezi Koreou a Vietnamem. Po devíti letech v něm bouchly saze, když mu nadřízený vrátil už poněkolikáté vyplněný formulář, a požádal o propuštění do civilu. Pak se živil jako kreslič v továrně, získal pedagogické vzdělání – učil na základní škole a později na střední. Stihnul se rozvést a po několika letech oženit s Jane. Jane byla také rozvedená a přivedla si do manželství 2 syny. Protože Bill zdědil majetek po prarodičích, spolu s Jane vybudovali malou mléčnou farmu. Vzpomíná, že kromě dodávání mléka do mlékárny ještě měli u vjezdu na farmu rezervoár s vodou, do které stavěli láhve s mlékem pro sousedy. Peníze nechávali sousedé u rezervoáru. Jeho den začínal na farmě – nakrmit a podojit krávy, pak odřídit školní autobus, odučit své hodiny, pak rozvézt žáky zpět do jejich domovů a doma se postarat opět o krávy a o rodinu, která se mezitím rozrostla o dalšího syna. Ten však v 11 letech zahynul, když jej na kole srazil náklaďák. To už Billovi bylo přes padesát a Jane přes čtyřicet. Protože nechtěli zůstat bez společného syna, pořídili si na stará kolena ještě jednoho. O pár let později pocítili touhu se stát misionáři. Po školení a získávání financí se ocitli spolu se synem v předškolním věku v České republice, kde sloužili nějakých 8 let. Tehdy jsem se s nimi oběma seznámila a pomáhala jim s překlady materiálů. Když se odstěhovali do Států sloužit v El Pasu a v New Yorku, kontakty jsme neudržovali. Nebyl důvod. V roce 2011 Jane zemřela na rakovinu a Bill se vrátil do Čech, aby prací zaplnil prázdno, které Janiným odchodem vzniklo. Když potřeboval někoho, kdo by s ním jel na českou ambasádu v Bratislavě vyřídit dlouhodobý pobyt, požádal svoji kamarádku, která mu však na poslední chvíli odřekla, protože ji schvátily žaludeční potíže. A tak jsem se na scéně objevila já. V září jsme jeli spolu vyřizovat jeho dlouhodobé vízum do Bratislavy, v prosinci jsme se brali a v únoru odjeli do Mississippi. Zatím jen na návštěvu příbuzných.

Přiložené fotografie pocházejí ze čtyřicátých let. Na prvním obrázku vidíte, jak rodina lisovala cukrovou třtinu – lis poháněl kůň, který s břevnem chodil kolem dokola. Na druhém obrázku Bill a jeho sestry dojí krávy. Na třetí fotografii jsou Billovi prarodiče spolu s jejich loveckými psy – včetně štěňat na prodej Všimněte si, že dům není podsklepený, ale stojí na sloupcích. Jedním důvodem je velice vysoká hladina spodní vody. Druhým důvodem je větrání v létě. Na posledním obrázku malý Bill vláčí branami. Snad je z těch fotografií patrné, že čtyřicátá léta v Americe nebyla jen hezké účesy,  elegantní šaty a swing Glenna Millera, Bennyho Goodmana a sester Andrewsových, ale že některé rodiny se, včetně dětí, musely dost otáčet.

missisippi

Hospodářství

krávy

třtina

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX), QR platby

Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym.

***** Příspěvky čtenářů za měsíc září 2021: *****

ing. Jan Dvořák 500,- Kč, David Bezděk 250,- Kč, Petr Andres 500,- Kč, Marek Janicko 200,- Kč, Rudolf Roedling 500,- Kč, Pavel Burget 200,- Kč, Pavel Jurášek 100,- Kč, Robert Schlesinger 100,- Kč, Alena Albrecht 200,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Matouš Gaudl 500,- Kč, Zdeněk Vybíral 1000,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Jaroslav Rout 200,- Kč, Oldřich Smejkal 1000,- Kč, Dr. Ilja Baudyš 1000,- Kč, Jan Nedvěd 500,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, Miloslav Konopiský 100,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Karel Kubela 83,- Kč, Jiří Obermaier 300,- Kč, Martin Vavrinka 50,- Kč, Anonym 100,- Kč, Milan Tahovský 1000,- Kč, Pavel Janeček 300,- Kč, Jiří Cígler 250,- Kč, MUDr. Iva Niemcová 100,- Kč, Anonym 200,- Kč, Ladislav Oudes 200,- Kč, Karel Klouček 500,- Kč, Miloš Kořínek 100,- Kč, Jana Slabá 100,- Kč, Jiří Ovčáček 100,- Kč, Martin Vacek 250,- Kč, L. Skrobacek 149,- Kč, Vlastimil Běhan 100,- Kč, Václav Tykvart 100,- Kč, Jan Petr 300,- Kč¨, František Vrána 50,- Kč, Arpád Krausz 250,- Kč, ing. arch. Marie Tachezyová 200,- Kč, Zuzana Karlová 300,- Kč, Martin Svoboda 100,- Kč, ing. Jiří Klumpar 100,- Kč, Pavel Kosmata 200,- Kč, V. Trulley 333,- Kč, Stanislava Urbancová 300,- Kč, Jana Nováková 500,- Kč, Jan Dočekal 500,- Kč, Zdeňka Jindrová 50,- Kč, Aleš Votruba 250,- Kč, ing. Olga Žlábková 1000,- Kč, Vladimír Janeček 100,- Kč

Celkem za měsíc: 16 465,- Kč
Vybráno 46.75%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.

Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 1 946 times, 12 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (21 votes, average: 4,52 out of 5)
Loading...
32 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-)