Jak se to stalo?

Text bude vyžadovat soustředění a trpělivost, tedy vlastnosti, které nejsou zvláště rozšířené. Ale moji čtenáři vědí, že nejsem žádný povrchní glosátor „epochální události“ tohoto týdne. Pojďme tedy společně přemýšlet o tom, jak se to stalo, jak to vypadá a jak z toho ven.

Co se to vlastně děje? Tuhle otázku si asi mnozí z vás kladou, ale většina se kupodivu neptá. Naše společnost vězí po krk v problémech a po pás v informacích a přesto to druhé málokdo používá tak, aby pochopil, co se doopravdy děje. Vypíná strach mozek? Určitě, ale tak bezmezná odevzdanost, jakou pozoruji letos, se hodí do středověku. A já se ptám, jak to, že tak nepochybně bezbožná a údajně racionální společnost snesla události tohoto roku s beránčí poddajností? Místo ní jednali ti, kteří mají ke svátosti mnohem dál, než kdokoliv z nás.

Takže další spiklenecká teorie? Ani nápad. Spiknutí samozřejmě existují, ale jen jako pokusy sociopatů klouzat na vlnách, které nikdo úplně neovládá, ale k jejichž vzedmutí přispěli všichni. Tak, co se vlastně děje? To pochopíme jen tehdy, když nejprve uznáme spoluvinu nás, obyčejných lidí. Teprve pak můžeme pravdivě zodpovědět otázku, jak k tomu došlo a ptát se dál – co hrozí a co proti tomu musíme dělat.

Prokletí nadbytku

Ještě v první polovině minulého století se hospodářské myšlení točilo okolo nedostatku. Podnikatelé, politici a ekonomové nemuseli řešit téma hospodářský růst, protože tu prostě byl. Od počátku sedmdesátých let se dokonce začal vynořovat problém nadprodukce.

V polovině sedmdesátých let proletěla myšlenkovým obzorem bohatých zemí kometa jménem postmaterialismus. Ronald Ingelhart napsal “Tichou revoluci” a navrhl západní civilizaci přestat hromadit věci a více se zajímat o to, co se koupit nedá.

Poslechli ho ti, kteří se místo nákupů zajímali o soužití s lidmi a s přírodou a místo chamtivosti volali po lepším využívání společenského bohatství. Byl to nadějný historický okamžik, ale trval jen pár měsíců, protože drtivá většina lidí pořád ještě chtěla více věcí. A tak kometa zvěstující možnost žít jinak zmizela za horizontem a její chvost se jen krátce blýskl ve výkladních skříních nákupních center, pozvolna obkličujících města.

Pole postupně ovládla technika, která byla nejprve univerzálním strůjcem konzumního štěstí a posléze záplatou na poruchy špatně nastavené společnosti. Tak jsou dnes dokonce i Zelení jenom další technostrana, která se od ostatních politiků liší pouze tím, že prosazuje jinou technologii. Větrníky, soláry a elektroauta ukazují, že také ekologové převzali inženýrský kapitalismus. Kdysi to byli oni, kdo chtěl postavit úplně nový dům, ale teď už jim stačí jenom přestavět nábytek v obýváku.

Západní civilizace bohatla dál, ale již koncem 70. let začal růst slábnout a na zbožím nadouvající se konzumní společnost dotíral nadbytek. Theodor Lewitt ho v roce 1983 označil za důvod zpomalování ekonomického růstu a přidal radu. Vyrábějte a obchodujte globálně – všude a se vším. A tak se trhy rozpřáhly do šířky a provrtaly do hloubky. Všechno dostalo cenovku a všem šlo jen o zisk.

Dnes je na prodej i věda, kultura, zdraví, víra a sebeúcta. Naše civilizace je bezezbytku ekonomizovaná, to znamená, že v ní už není nic, co by se nedalo koupit. Marx, před jehož nevlastními vnuky jsem kdysi opustil rodnou zemi, měl v tomhle bohužel naprostou pravdu.

Lidé se nepřestali klanět věcem ani po té, co demokratický kapitalismus porazil svého levicového soka. Tehdy, v devadesátých letech, měl triumfující Západ historicky jedinečnou a možná poslední příležitost, přepsat hodnotovou partituru světa a zůstat díky tomu dirigentem dějin.

Ale nestalo se. Západní společnosti si svůj historický triumf vysvětlily jako pobídku – za odměnu – dále mamonit. A skutečně následoval globální růstový ohňostroj trvající skoro tři dekády. Nejpozději od roku 2008 se ohlašuje konec globalizace. Tehdejší bankovní krize byla také jedinečnou šanci k nekompromisnímu omezení moci finančního průmyslu a k oslabení kultu věcí ve prospěch sociálních hodnot. Ovšem, jak jsem řekl: Nestalo se.

Finanční krach bank a států nezabral jako poslední zvonění, protože mezitím se i politika dostala zcela zekonomizovala. Vlády poslušně zaplatily dluhy bankéřů a obyvatelstvu „nezištně“ nabídly levně si půjčovat peníze na další utrácení. Ale v té době již touha vlastnit začala skomírat. Navzdory tomu chtěli nejmocnější globální hráči dál hamonit a také většina obyčejných lidí neměla pořád ještě jiný sen než „žít pro mít“.

Tak začala beznadějná a proto i bezohledná záchrana ekonomického růstu. Předpokladem úspěchu bylo, aby co nejméně lidí co nejlevněji pracovalo a zároveň co nejvíce kupovalo. Již na tom vidíte, že to byla „mission impossible“. Ze společností nadbytku totiž jen těžko vyždímáte trvalý ekonomický růst.

Koalice vlastníků a vládců se o to přesto snaží pomocí tří ekonomických a několika politických nástrojů. Podnikatelé mohou spotřebu povzbudit takto:

1. Urychlit vznik nových výrobků,
2. zlevnit výrobu a
3. zvýšit spotřebu.

Levně za každou cenu

Inovace má od nepaměti dobré jméno, protože ulehčuje práci a ochraňuje nás. Penicilin zachraňuje životy, žárovka je prozařuje a rádio baví. Ale věcmi přecpaná společnost může růst jen, když se prodává opravdu ostošest. Proto dnes již nejde o užitečnost, ale platí heslo: Co lze udělat, to se udělá a co se udělá, to se musí prodat.

Konzumní nechutenství masy mají přemoci výrobky, které tu ještě nebyly: „Na co vám to bude dobré, přesně nevíme, ale určitě to ještě nemáte.“ Tak nám život zaplavuje nevysychající proud pošetilostí a samoúčelností. Elektrické koloběžky, drony, 3D-datové helmy a nejnovější smartphone sice zabaví, něco usnadní, ale znamenají i ztrátu času, náklady a rizika.

Že to lidé přesto kupují? Ano, ale jenom proto, že vlastnictví předmětů používají k vyjádření svého místa ve společnosti. Věcmi, které nám patří, se snažíme ostatním říci, jací jsme kabrňáci.

V ekonomice překypující zbožím zajišťují podnikatelé zisk tím, že pomocí technologií nahrazují (drahé) lidi. Robotizace jim s falešným úsměvem nabízí osvobození od práce, ale neříká, co budou dělat a z čeho žít. My již navíc víme, že ve zbožím zavalené společnosti vzniká ekonomický růst jen tehdy, když co nejméně lidí co nejlevněji a co nejvíce vyrábí.

Robotizované hospodářství vyměšuje hory „novinek“, ale nemá odpověď na otázku, za co budou lidé kupovat zboží, které za ně vyrobí mašiny. Že budou placeni za jiné činnosti? Avšak budou na tyto činnosti stačit a kdo a z čeho a proč je bude platit? A jakou cenu bude jejich práce mít a kdo určí jejich mzdu?

Kupujte nebo vám zabavíme peníze

Právě jsme se dozvěděli, že k tomu, aby se ze společnosti, která už nic moc nechce, přece jen vycedil hospodářský růst, tak se věci lidem musí vnutit. Proto je hospodářské myšlení dneška posedlé zadáním levněji, rychleji, více a všude. Inženýři toto zadání výtečně plní a vymýšlejí stroje, které umí vyrábět daleko více než by bylo potřeba. Aby se tyto stroje využily naplno, tak se pro ně vymýšlejí další a další úkoly. To umožňuje digitální kostra společnosti.

Internet je lešení pro nikdy nedostavěnou Babylonskou věž, na kterou se připínají lidé, výrobky a služby. Některé snad mohou být užitečné, ale všechny chtějí být všudypřítomné. To má osudné důsledky. Například technika k rozeznávání obličejů vznikla v boji proti zločinu. Ale jelikož jde o co nejvyšší výnos, tak se snadno najdou důvody, proč je dobré rozeznávat obličeje všech lidí a všude. Firmy tuto technologii nabídnou a vlády po ní chtivě chňapnou, protože každý politik je na dně své duše despota. Totéž platí o tom, co kdysi nevinně začalo platební kartou a dnes hrozí zánikem hotovosti.

Západní svět zažívá agonii globalizace, a přesto se umanutě řídí povelem: Co lze udělat, to se musí udělat, a co se udělá, to se musí prodat. Podnikatelé a politici zarputile předstírají, že panuje nedostatek a cpou do lidí zboží, aby z nich vyždímali hospodářský růst. Klasik má pravdu, když říká, že kapitalismus je systém, který žije z toho, že se stále zvětšuje. Ale již není kam růst, protože globalizace je v agonii. A proto kaše automatizace a internetizace překypuje z hrnce jménem hospodářství do všech ostatních společenských oblastí. Technika zaplavuje a porobuje si úplně všechno.

Pokrok do záhuby

Aha, tak Robejšek chce rozbíjet stroje, jako kdysi tkalci v Anglii. Ne, tak snadno mě nedostanete, protože víte stejně jako já, že sekerou postavíte dům, ale i zabijete člověka. Sám technický nástroj je neutrální a o své panenství přijde až při použití. Třeba tím, že slouží k dosažení tak nemožného cíle, jako je trvalý ekonomický růst.

To ale není všechno. Ještě mnohem důležitější je tahle skutečnost: Technické myšlení dosáhlo vrchol své užitečnosti tím, že vyřešilo problém hmotného nedostatku. Proto je již dlouho načase, aby inženýrské vědy opustily svou výlučnou pozici a rovnoprávně se zařadily mezi ostatní vědecké disciplíny.

Na jejich místě měly již dávno hrát první housle sociální vědy a konečně splnit svou historickou povinnost. Musí totiž západní civilizaci pomoci rychle strávit koňskou dávku ztechnizování, kterou v posledních dekádách dostala. Oslavovaná technická revoluce by totiž byla nesporně užitečná jen tehdy, kdyby ji doprovázela, či vlastně již dávno vystřídala sociální revoluce. Naše civilizace totiž zoufale potřebuje ohňostroj sociálních inovací, týkajících se forem vlastnictví, hospodaření, způsobů výměny zboží, hodnotové pyramidy a civilizačních cílů vůbec. Je nejvyšší čas konečně vyrovnat duchovní a materiální rozměr společnosti.

Drtivá většina sociálních vědců bohužel není schopná taková řešení nabídnout a dokonce ani nechápe, že právě to je jediné oprávnění existence jejich disciplín. To nemění nic na tom, že mají vůči západní civilizaci kolosální dluh. Oni se však místo, aby ho konečně začali splácet, ze všech sil snaží rozemlít hodnotový systém historicky nejúspěšnější lidské civilizace. Jsou jako děti na pískovišti. Neumí tvořit, tak alespoň ničí a přenechávají bez boje pole přírodním vědám a jejich nároku na pravdu a nadvládu.

Extrémní případ zkorumpované sociální vědy je ekonomie. Ano, existují výjimky jako Thomas Piketty a jeho studie o majetkové nerovnosti. Jestliže se však význam myšlenek vědního oboru měří jeho vlivem na skutečnost, tak ekonomie jen stěží zakrývá svůj bankrot. Byly doby, kdy ekonomové hledali pravdu, ale dnes jde spíše o peníze a moc. Z velké části se zbavili etických ohledů a působí především jako servisní personál a obhájci neoliberální hospodářské politiky. K tomu samozřejmě patří i to, že mezi nimi hrají první housle proroci víry v nekonečný růst.

To, že většina sociálních vědců podřídila hledání pravdy politické účelovosti a vlastním zájmům je téma samo pro sebe. Pro naše dnešní úvahy je ale extrémně důležité zjištění, že duševní vakuum, které intelektuální mátohy ze sociálně vědních fakult denně zvětšují, okamžitě obsadí dávno přesluhující inženýrské vědy. To je pochopitelné, protože právě ony vytvářejí výrobky, které se nejsnáze prodávají a oživují tak klinicky mrtvý ekonomický růst.

Sám inženýr na tom všem nese jen část viny. Jako každý tvůrce je i on okouzlen dokonalostí svého díla a trvale předávkován halucinogenem proveditelnosti: „Co se dá udělat, to se musí udělat.“ A proto nechápe, že jediné oprávnění techniky a nepřekročitelná hranice pro jeho fantazii je, že stroje musí lidem vždycky sloužit a nikdy jim nesmí vládnout. Otcové atomové bomby tuhle hranici překročili a jejich dnešní dědici si s nimi v ničem nezadají, protože pilně pracují na zániku západní civilizace. Technika se z neutrální metody k usnadňování života změnila ve zbraň hromadného ničení.

Hlavní pachatel je ten, kdo inženýry nutí překročit červenou linii podřízenosti techniky lidem, jenom proto, že on sám chce za každou cenu donekonečna bohatnout. Ale i skupina superbohatých má spoluviníky. Jsou to miliony obyčejných lidí, kteří pořád ještě chtějí víc věcí. Jsme to my, kteří se potkáváme na ulici. Bez nás by porobení společnosti technikou možné nebylo.

Dětinští dospělí

Většina lidí příliš dlouho věřila, že cílem života je hromadění věcí. Kupovali jsme si zábavu, potěšení a uznání ostatních a prodávali přitom hluboko pod cenou svou svobodu, sebeurčení a hrdost.

Jakto? Hromaděním zbytečností „usnadňujících“ život jsme se stali závislí na technických protézách. Dnes je nejbližší bytostí dětinských dospělých jejich telefon. Každou chvíli na něj vrhnou dychtivý pohled, nosí ho na srdci a jdou s ním i do postele. On je baví, „ach, tak veselými“ videi, hraje s nimi hry, vybírá za ně to, co „musí“ vědět a hlavně koupit. Považují ho za svého služebníka, rádce a intimního přítele a nechápou, že je to jejich dealer, fízl a pasák.

V posledních dvou dekádách jsme s přihlouplým úsměvem tichých bláznů viseli očima na přibývajícím počtu displayů a nevšimli si, že nám na krku vyrostl parádní chomout a že ve jménu modernity radostně zaoráváme náš způsob života a naši svobodu. To, čemu dosud (ze zvyku, ale bez důvodu) říkáme pokrok, je vznik a uspokojování našich dětinských chtíčů a masochistických instinktů.

Hrdě platíme bezkontaktně, hodinkami nebo dokonce čipem pod kůží. Než se ohlédneme, může být čip povinný pro všechny. A dnešní rozzáření „technofreaks“ se pak jednoho dne probudí jako bezkontaktně ovládaní roboti. Nemožné? Moc rád bych se mýlil.

Je tak báječné, že přes internet je možné všechno a je tak tísnivé, že bez něj nejde zhola nic. Co tím myslím pochopíte, až se vám jednoho dne na jedné z vašich mnoha obrazovek začne objevovat „přihlaste se znovu“ nebo „nesprávné heslo“, ačkoliv si budete jistí, že jste všechno zadali správně. Nejpozději v tu chvíli vám svitne, že jste právě dorazili do budoucnosti, ale již jen jako torzo sebevědomého, moderního a techniku ovládajícího člověka. Dlouho stroje dělaly, co nám na očích viděly, ale brzy budou rozhodovat za nás a vzápětí i o nás.

Ztechnizovaná společnost

Zopakujme si, jak k tomu došlo. Kdysi bylo cílem hospodaření uspokojování potřeb lidí, ale dnes je jeho hlavním cílem ekonomický růst. Aby to bylo dosažitelné i ve společnosti, ve které jsou potřeby uspokojeny, tak to vyžaduje nejvyšší výrobní rychlost, maximální množství prodatelných výrobků a minimální náklady. To vše umožňují digitalizované technologie, které organizují procesy výroby, distribuci věcí a přiřazují k tomu nás – lidi.

Vynucení růstu hospodářství vyžaduje řadu ekonomických a politických změn. Zatím jsme hovořili jen o třech ekonomických opatřeních:

1. pojetí inovace jako libovolný nový výrobek, který se rychle a hodně vyplácí;
2. organizace výroby a odbytu založená na automatizaci a robotizaci;
3. elektronizace peněz;

Společným jmenovatelem těchto pravidel je diktát výroby, který zní: Co se dá udělat, to se musí udělat a prolíná se s diktátem spotřeby: Co se vyrobí, to se musí prodat.

Dozvěděli jsme se také, že sociální vědy neplní svou úlohu a proto technika dál určuje cíl a tempo vývoje. Důsledky? Inženýři vyrábí věci, které řeší některé problémy a přitom neúmyslně vytváří jiné problémy. Proto ti samí inženýři musí vzápětí vymýšlet cesty, jak odstranit obtíže způsobené vyřešením jiných obtíží. To se jim podaří, ale sklidí za to bohatou úrodu zcela nových potíží.

Technika je v inženýrském kapitalismu uměle udržována v přežité roli jediného stvořitele a řešitele a zároveň zneužívána jako perpetuum mobile, jehož jediným pohonem je zisk. A tak kdysi nepochybně užitečné inženýrské vědy vykolejují do zběsilé činorodosti a neodvratně technizují všechno okolo sebe.

Vládci vyspělých společností zapřáhli techniku do služby (nedosažitelného) trvalého ekonomického růstu a s její pomocí se snaží napěchovat do spotřebitelů zbytečné zboží. Důsledkem je zásadní změna vztahu člověka a techniky. Dříve lidé používali techniku ve svůj prospěch a dnes používá technika lidi ve službách komerce. Nevyhnutelný soumrak ekonomického růstu se tak sice dá odročit, ale za to technika zaplavuje a ujařmuje celou společnost. Vypadá to takto:

– Rozpíná se do všech oblastí,
– vynucuje jenom jednu metodu dosahování cílů,
– zabraňuje vzniku konkurenčních, náhradních anebo demokratičtějších alternativ,
– usnadňuje kontrolu
– zvýhodňuje velké a ničí malé hráče,
– blokuje volnou soutěž a tím i tržní ekonomiku,
– posiluje monopolizaci, tj. ekonomickou verzi diktatury,
– potlačuje duchovní ve prospěch materiálního rozměru života,
– staví mezi lidi technická rozhraní, která znemožňují přirozené vztahy,
– diktuje standardizované chování a vytváří jednolité sociální prostředí,
– zplošťuje mezilidské vztahy na materiální výměnu,
– používá lidi technicky, to znamená jako součástky digitalizovaného sociálního systému a konečně
– je nadřazena nad všemi ostatními přístupy k životu.

Předběžné výsledky

Pro tentokrát naše společné přemýšlení ukončíme, ale předtím uděláme tři předběžné závěry:

1. Globalizace je v agonii a její zastánci hledají náhradní zdroj ekonomického růstu. Jejich zázračná formule požaduje, aby co nejméně lidí co nejlevněji a co nejvíce vyrábělo a konzumovalo.

2. Sociální vědy nevytvořily návrhy na nové formy vlastnictví, hospodaření a dalšího vývoje naší civilizace vůbec. Místo toho nechaly celou společnost na pospas jednomu z jejich sektorů, a sice hospodářství, které jí zneužívá jako nástroj k vytváření zisku. K tomuto účelu mu slouží inženýrské vědy a proto je lidská společnost řízena podle principů účelnosti a eficience, které jsou ale namístě pouze při výrobě věcí.

3. Modernost již neláká pastelovými barvami reklamních prospektů. Z vize života podobného zábavnému odpoledni v technoparku zbyl strnulý škleb bůžka techniky, který kovovým hlasem oznamuje pravidla nové éry strojů:

– Člověk již nestojí v centru dění a jeho potřeby již nejsou měřítkem cíle a správnosti vývoje.
– Jedinec nemá právo samostatně hledat svou vlastní cestu a dělat chyby.
– Měřítkem všeho je technicky dosažitelné optimum a odchylky od něj se netolerují.
– Poslední autoritou jsou přírodní vědy jako všemocný stvořitel a řešitel.

Takže naše předběžná odpověď na otázku, co se vlastně v roce 2020 stalo, zní takto: Zdá se, že agonie globalizace rozkládá západní civilizaci a nahrazuje jí ekonomizovanou společností, ve které platí, že co se dá udělat, to se musí udělat, a co se vyrobí, to se musí prodat. Tento přístup sice odročí nevyhnutelný soumrak ekonomického růstu, ale za cenu toho, že technika zaplavuje a tvrdě ujařmuje celou společnost. Ale. O výsledku ještě není definitivně rozhodnuto.

• Petr Robejšek