Jak může principál vysoce prodělečného divadla Jan Hrušínský šířit takové množství nenávisti?

S rozvojem filmové tvorby a schopnosti člověka zaznamenávat různá představení a natáčet filmy se daří lépe i hercům a zpěvákům. Od potulných komediantů a o něco šťastnějších kolegů vystupujících v kamenných divadlech postoupili výše a díky možnosti být snadněji prezentován masám se stal umělec známým širší veřejnosti. Přesto nadále zůstává závislý na své popularitě a šíři obecenstva. Příjmy mohou závratně stoupnout, ovšem je k tomu třeba nejen pracovitost a talent, ale také dobré PR a tým lidí, kteří za nemalý bakšiš odvedou práci vedoucí k zvyšujícímu se zájmu o daného interpreta. Po umělcích už tak může něco i zůstat, to díky deskám, cd diskům, videokazetám a dalším stále modernějším záznamovým zařízením. Navíc veškerá zvuková i obraz přenášející média ulehčují popularizaci umění a zároveň na něm staví své programy. Z umělců, především herců a zpěváků, se staly hlásné trouby autorů a tvůrců filmových děl, televizních show a představení. Z komediantů je rázem elita? Nikoliv, nicméně si to tito lidé o sobě myslí. Díky vyšším příjmům a své známosti napříč obyvatelstvem získali dojem, že jsou to oni, kdo bude hybnou silou pokroku.

Jestliže u filmové produkce záleží úspěšnost na mnoha faktorech a filmy jsou stále propracovanější a technicky náročnější, diváci chtějí vidět pouze dokonalou práci a filmové triky na úrovni přesahující schopnost lidského oka rozeznat realitu, hudební svět je zase založen na jisté dokonalosti a schopnosti připravit především skvělou show, televizní produkce je podstatně lacinějším odvětvím s dalekosáhlými možnostmi působit na lidi. Tomu odpovídá i náročnost na herce a na technickou stránku. Seriály tzv. ze života jsou bližší především těm, kteří svůj volný čas tráví u obrazovek a žijí nikoliv svůj život, ale například u nás ten představitelů ansáblu z Ordinace v Růžové zahradě, Modrého kódu či Ulice. Kdo viděl někdy aspoň jeden kompletní díl, může se k seriálu vrátit po roce a nic mu neuteklo. Herci v těchto dílkách vydělávají slušné peníze, jsou však závislí na životnosti seriálové postavy. Po její smrti se pokorně vrací ke svému statutu divadelního umělce a rázem přichází o slušné příjmy. Divadlo si totiž na sebe většinou nevydělává a potřebuje různé dotace.

Tím jsme se dostali k podstatě problému. Herci byli totiž od nepaměti závislými na jisté formě milodarů svých příznivců. Přestože to minulé století změnilo a z těch nejlepších jsou celebrity, z některých i oprávněně, zbytek jsou nadále prostě interpreti něčeho, co jiní vymysleli. Jejich práce je tak založena na kopírování, učení se textů, vytváření iluzí a životě na prknech znamenajících jejich svět, nikoliv však ten reálný. Ti nejtalentovanější vdechují svým postavám určitý druh života, který však zatažením opony odejde. Dělají li svou práci dobře, mají plné obecenstvo a sklízí úspěch a potlesk, zároveň mají možnost si na sebe vydělat. Pokud však mají nevhodný repertoár či méně hvězdné obsazení, jsou i nadále závislí na milodarech v podobě dotací od státu či města. Rázem jsou z nich tak trochu příživníci.

Otázkou tedy zůstává, kde se bere drzost v těchto lidech žít v dojmu, že patří k elitě národa? Jakým právem se snaží po opuštění jeviště nadále hovořit k lidem a poučovat je o tom, jak správně vnímat politiku a vše s ní spojené. Jak může principál vysoce prodělečného divadla Jan Hrušínský agresivně napadat státní představitele a šířit takové množství nenávisti? Pořád je přitom umělcem 4.kategorie, který nic nedokázal. Jde jen o převtělení se do nové role? Nebo jak může jinak vynikající herečka Geislerová přát smrt prezidentovi? Uvědomuje si, že tato slova vypouští na veřejnosti a nikoliv v divadelní hře? Nepřesahuje možnost zviditelnit se určitou hranici, kterou by měla být domácí scéna a představení zaplacené diváky?

Podíváme li se do jiných zemí, podobně se chovají umělci všude ve světě. Jejich smysl pro realitu často vychází z fungování jejich imaginárního mikrosvěta. Žijí totiž jistou iluzí a ne vždy zasaženi skutečnou realitu. Možná by jim pomohl návrat zpět na zem a uvědomění si vlastní historické nicotnosti. S výjimkou těch opravdu nejtalentovanějších a nejlepších zůstali většinou komedianti neznámými. Moderní technika těm nynějším dává možnosti, které zdaleka neodpovídají schopnostem a už vůbec ne znalostem. Umění udělat ze sebe šaška není nijak výjimečné a nesvědčí o kvalitě charakteru. Berme tedy jejich tlachání pouze jako součást bohémství a nižší míře smyslu pro realitu. Nu a v určitých případech i jako omezenost způsobenou nedostatkem intelektu vyváženým známým jménem či tváří. Realita je úplně jinde.

Autor: J3.K