emigrace
8.9.2018
Kategorie: Historie

Jak jsme emigrovali IV.

Loading...
Sdílejte článek:

VERA POKORNY-SCHEUFLER

Čas plynul rychle, někdy se nám zdálo, že se všechno okolo nás odehrálo ve vteřině a pak zase, že už dlouho přihlížíme nějaké absurdní divadelní hře od Samuela Becketta.

Problémy s domovem eskalovaly, každou naší polední přestávku vyplňovalo psaní dopisů do Československa. Moje tchýně, přesně taková jako ty z humoristických časopisů, měla konečně skvělé téma, které mohla probírat se známými dámami. Přestože vždycky preferovala svého mladšího syna, náhle oplývala city i pro staršího. Proč, to jsme zjistili až později. Dalo by se říci, že to byla opravdu politická předvídavost. “Ona” to jsem byla jako já “mi odvlekla dítě do ciziny”, lkala. Pomíjela skutečnost, že toto téměř čtyřicetileté dítě je už 15 let ženaté. Roznášela po Praze a okolí zvěsti, jak to “její dítě” v cizině strádá a asi aby sobě i jiným dokázala, jak na ně myslí, posílala mu malé balíčky. Jeden například obsahoval staré seprané lyžařské ponožky a trenýrky s vytahanou gumou. Deponovali jsme zaslané předměty v odpadkovém koši a trpce se usmáli. Všechno zlé je k něčemu dobré, pomyslela jsem si, sem na mně nemůže. Ale když už chce něco poslat, tak proč nepošle manželovi například jeho sako. Bylo z jemňoučké jehněčí kůže, tehdy téměř nové. To by se bylo do balíčku určitě snadno vešlo a také by se mu bývalo i tady moc hodilo.
.
Ale byly věci opravdu důležité. Potřebovali jsme především naučit se holandsky. Neúnavný Piet zjistil, že se na TU, což je vysoké učení technické, v blízkém Eindhovenu pořádají pro Čechy bezplatné kurzy holandštiny.
.
Hned při příští příležitosti nás tam dovezl. Ten večer se v prostorné učebně sešlo asi padesát Čechů a Moravanů. Slováci se už tehdy většinou začali od nás oddělovat, řkouce, že jsme jim zabili Štefánika. Všichni si tam vzájemně sdělovali zkušenosti a my jsme s údivem zjišťovali, že někteří z nich se zajímají především o to, kde mohou co dostat : finanční podporu, nábytek, oblečení, dokonce i potraviny – a pochopitelně vše zdarma. Tehdy bylo opravdu dost práce všeho druhu, také proto do Holandska přicházelo v té době mnoho “gastarbeiterů” z Itálie, Maroka a Turecka. Nebylo vůbec nutné žít na podporu.
.
Mnozí čeští emigranti byli zjevně frustrovaní, především ženy, které se asi k emigraci nerozhodly samy, ale šly s manželem nebo přítelem jako přívěsek, částečně proti své vůli. Pár notorických suverénů pilně kritizovalo Holandsko všeobecně i v detailech, stylem : voni tohle neznají, nedělají, nedovedou, nikdy neslyšeli. atd. Nemají rádi česnek, nemají držky na polívku, nemají tu hrubou mouku na knedlíky, zkrátka zaostalá zem. Prostě blbci. A také tady stále prší.
.
Holandštinu se snažil vyučovat jakýsi ke všemu odhodlaný zoufalec, který se s žáky domlouval přes němčinu a angličtinu. Celou hodinu věnoval výslovnosti jediného slovíčka : mooi, čili hezké. Stále se mu nezdálo, že to říkáme dobře. Přitom se to prostě vyslovuje jako móój. Jsou horší věci, například takové UI což znamená cibule. Také na dálnicích vidíte u výjezdů UIT, to zase znamená VEN, nebo také OUT čili RAUS. Prostě výjezd. S cibulí to nic společného nemá. Když to ale vyslovíte po česku, tak vám nikdo nerozumí. Nejvýše se domnívají, že vám někdo šlápnul na nohu a vy jste vyjekli: uj. Cibuli proto nakupovalo mnoho českých žen velmi dlouho zásadně v samoobsluze a ne v “mluvicích obchodech”. Když se totiž pokusily vyslovit UI, čili cibule, dostaly vždycky vajíčko, EI. Co s tolika vejci, že?
.
Holandština má mnoho více či méně se od sebe lišících dialektů, přes 200, což je na tak malou zemi opravdu hodně. Ty se sice učit nemusíte, ale někteří domorodci se nepřestávají ptát, zda jim také rozumíte, když tím svým dialektem mluví. Zjistili jsme rychle, že kurz na TU k ničemu není, přesto, či proto, že byl zdarma, a začali si shánět soukromého učitele. Syn jednoho z vedoucích pracovníků u firmy Smeets, který učil holandštinu a angličtinu na gymnasiu se nad námi smiloval. Překvapil nás otázkou, na jaké úrovni se chceme holandsky naučit. Jednalo se, jak jsme se pak dohodli, především o výslovnost a slovní zásobu – a my si vzpomněli na český vtip, ve kterém špatně placený učitel zatajil dětem hlodavce.
.
Zvolili jsme tedy po poradě s ním tak zvané ABN, což je zkratka pro spisovnou holandštinu, jakou se mluví například i v televisi. Tedy, tenkrát se mluvilo, dnes je tomu už dávno jinak. Chodil k nám domů dvakrát týdně téměř rok, pak prohlásil, že už můžeme pokračovat sami. Byli jsme rádi, nebyl zrovna laciný. Původně jsme chtěli na hodiny přizvat naše české “podnájemníky” , aby se s námi učili a trochu též pomohli učitele zaplatit, ale ti prohlásili, že “ještě nejsou tak daleko” aby se učili holandsky a pokaždé když přišel, zalezli rychle do své ložnice.
.
Dělali jsme pokroky, ale také nezapomenutelné chyby. Já jsem například hned na počátku našeho pobytu udělala tohle : Odpověděla jsem Pietovi, který se ptal, zdali jsme si už otevřeli v té bance, kterou nám doporučil, konto. Pravila jsem, že ano, ale že je to spíš “kontje”. A to jsem neměla dělat. Pili jsme zrovna s ním, s jeho manželkou, a s několika jejich přáteli kávu. Všichni sebou při slůvku “kontje” trhli, dámy zrudly. Co jsem to zase provedla? Tohle: chtěla jsem ukázat, že se už vyznám, a protože holandština má s češtinou jednu věc společnou, a to je láska k deminutivům, čili zdrobnělinám, jednu jsem vytvořila a hned použila. Myslela jsem si, že když je pivečko biertje a kostička cukru klontje, tak přece musí být to naše malé, chudičké konto v bance kontje. Jenže nebylo. Kontje je nehezké slovo, pro dámu nevhodné. Je to sice zdrobnělina, ale znamená to prdelka. Vysvětlila jsem společnosti svůj omyl jen s námahou. Příště tedy už raději žádná vlastní iniciativa, žádné neologismy.
.
Teď mluvím holandsky tak, že si všichni Holanďané myslí, že jsem z Belgie. Někteří mne mají za Francouzsku, ale to je spíš tím, že se dost vyznám ve světových kulinárních záležitostech, ráda vařím a sbírám zajímavé kuchařské knihy. Jsem prostě jakýsi hybrid. Němci na mé němčině také nepoznají odkud jsem a Angličané? Ti stejně neuznají nikoho, kdo se nenaučil anglicky v dětském věku. Manžel, který později odešel pracovat do Německa a celé dny mluvil německy, je v Německu považován za Holanďana, který se naučil krásně německy a v Holandsku zase za Němce, který mluví docela dobře holandsky. Doma mezi sebou jsme mluvili a stále mluvíme česky, ale dívali jsme se hodně na televisi, která nám také velmi pomohla. Vylepšila značně naší němčinu a holandštinu naučila lépe vnímat. Na veřejnosti, zejména v obchodech jsme mezi sebou česky nemluvili a když, tak velmi potichu. Stále jsme ale česky četli a psali, zůstala nám proto zachována čeština našeho mládí a let studijních. Že mluvíme archaicky nám sdělili až po dvaceti dvou letech v Praze. Ale nikdy jsme nemuseli hledat nějaký výraz, nikdy jsme nepředstírali, že jsme už zapomněli, jak se řekne česky to či ono. Mnozí emigranti zapomínali česky dokonce už po dvou letech. Nás zase později každý obdivoval, že prý mluvíme kupodivu ještě dobře česky. Nějak nás ten obdiv nepotěšil. Je to přece náš mateřský jazyk…kterým jsme mluvili dlouhou řadu let, ve škole i s přáteli a hlavně jsme v něm četli, což činíme dodnes.
.
Jenže ta čeština mnohdy není dobrá k ničemu, jak nyní, po letech, zjišťují různí přátelé. Jeden z nich, důstojný bělovlasý starý pán, lékař v pensi, byl nedávno v Čechách na návštěvě. Bydlí v Německu, ale jezdí s manželkou často do Prahy, koupil si tam maličký byt. Potřeboval tehdy benzin. Natankoval tedy u jedné pumpy někde na dálnici před Plzní a šel platit. V prostoru benzinové stanice, kde je pokladna, obchod a restaurace, tankovali nějací pánové pivo s rumem.Všimli si, že příchozí má na autě německé číslo a začali o něm nahlas nehezky hovořit, titulujíce ho “ten skopčák”. Protože je to milý pán, chtěl je vlídně vyvést z omylu. Přistoupil k nim a pravil : “Dobrý den, pánové, já jsem také Čech, a mluvím česky, stejně dobře jako vy”. “Jo? Tak di do prdele, ty vole”, odvětil jeden z nich vlídně. Byli to prostě také Češi, rodáci, milí krajané.
.
Jak říkával pan Werich : “Kde blb, tam nebezpečno.”
.
Což mně přivádí k další malé episodě. Někteří holandští kolegové nás často žádali, abychom je naučili česky nadávat. Nějaké ty hrubé výrazy. Zásadně jsme to odmítli a dobře jsme udělali. Je to velmi nebezpečné, představte si, že byste nečekaně kolem sebe slyšeli sprostá česká slova. Jen ať si používají ta svoje. Stejně by jim dělaly potíže nahromaděné konsonanty, na které je čeština tak bohatá.
.
Pomalu se blížila zima a my jsme potřebovali zimní věci. Kabáty, boty, prádlo. Pracovali jsme pokud možno přes čas, také v sobotu, to bylo zvlášť dobře placené. Protože byla o víkendu zavřená kantýna, směli jsme si nechat přinést na účet firmy z nějakého Snack baru ve městě cokoliv z jejich nabídky. Grilované kuře, smaženou rybu, “pomfrity” s majonézou, různé nám neznáme věci jako tzv. frikandely a různé krokety. Zlí kapitalisté se předváděli. Někdy mi to bylo až podezřelé.
.
Naskytla se mi tím též neobyčejná příležitost získat rychle peníze na zimní kabát. Dokonce neobyčejně rychle. Vedoucí oddělení mne jednou večer, před odchodem ze zaměstnání požádal, abych pomohla při záchraně litografií do katalogu šperků, který jeden z vážených kolegů příšerně zmrvil. Bylo potřeba udělat všechno znovu, rychle a úplně od základu. Zákazník, který se měl přijít příští den podívat na “nátisky”, se o tom nesměl dozvědět. Celou noc jsme s několika dalšími kolegy z jiných oddělení pracovali jak šílení, ráno bylo vše hotové. Přestože jsem skoro vůbec nespala, po krátkém odpočinku jsem v půl deváté už zase seděla u svého stolu v litografii. Zanedlouho potom přiběhl celý nadšený vedoucí Reverda, s ředitelem celé reprodukce, nesli už zákazníkem schválený nátisk katalogu. Vypadalo to velmi dobře, zákazník byl prý spokojen. Katastrofa zažehnána. Dojatě mi děkovali a poslali mne domů, trochu se vyspat. Ale já měla ještě jinou velice důležitou práci.
.
Protože mi byly peníze za ten pracovní marathón kupodivu vyplaceny hned, šla jsem si také hned pro Něj. Pro koho? Pro co? No přece pro ten krásný lehoučký kabát s teplou podšívkou z umělé kožešiny. Teprve pak jsem doma na kanapi spokojeně usnula. Přikrytá tím kabátem.
.
Netušila jsem, kam se kabát a já v krátké době spolu podíváme. Ale o tom až v další kapitole. Bude to ta nejnesmyslnější vánoční povídka, jakou jste kdy četli. Ale žádná idyla. Pravý horror.
.
 
.

 
Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc listopad 2019: *****

Jan Procházka 500,- Kč, Jakub Malinovský 36,- Kč, Eduard Ezer 1000,- Kč, ing. Jan Dvořák 400,- Kč, Vladislav Vydra 100,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, František Šmíd 600,- Kč, Jan Bezděk 1000,- Kč, Ilja Baudyš 1000,- Kč, Roman Foff 500,- Kč, Martin Vojtíšek 200,- Kč, Jiří Sieja 200,- Kč, Pavel Šána 107,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Robert Schlesinger 100,- Kč, Roman Dejmal 200,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, Marek Janičko 200,- Kč, Libor Heidler 200,- Kč, David Bezděk 250,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, Ladislav Adamec 100,- Kč, Květa Sekyrová 200,- Kč, Miloš Kořínek 100,- Kč, Nezn. dárce 222,- Kč, Richard Urinovský 200,- Kč, Vít Fortelka 2020,- Kč, Vlastimil Kornas 66,60 Kč, Michal Škurek 100,- Kč, Martin Vacek 250,- Kč

Celkem za měsíc: 10 851,60 Kč
Vybráno 31.00%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Po blokaci Pravého prostoru můžete sledovat novou stránku PP na facebooku.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 38 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (14 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
Loading...
loading...
politicon-eshop voxpopuliblog
8 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.