1902638-rtx1oir7TABOR
12.5.2021
Kategorie: Historie

Jak jsem byl ideologickym diverzantem …

Sdílejte článek:

ROSS HEDVICEK

Pokud byste věřili českému kolaborantskému herci Miloši Kopeckému, tak Flüchtlingslager Traiskirchen musel být něco jako peklo na zemi, kde agenti CIA vyslýchali a mlátili československé emigranty od osmi do dvanácti a od jedné do pěti odpoledne. Mezitím ne, to měli přestávku na oběd. Aspoň tak to bylo vylíčeno národem milovaným hercem, někdejším členem KSČ a moderátorem protiemigrantského a prorežimního seriálu Československé televize Krok do neznáma. Pokud jste příliš mladí, najděte si to na Wikipedii, vy starší, přestaňte předstírat, že si to už nepamatujete.

(Dodatek: Agenti CIA vubec v Traiskirchenu nebyli, ti bydleli v hotelu Marriott na Ringu, meli tam i kancelare – privydelaval jsem si rozvazenim fluchtlingu s vojenskou minulosti (jako treba madarsti piloti, co litali na MiG-21 pro Syrii a sestrelili je nad Beirutem) tak to vim. Uz je to promlcene.

My jsme vnímali Flüchtlingslager Traiskirchen úplně jinak. Bylo to nádherné místo, kde jsme potkali spoustu nových celoživotních přátel, takový “Club Med” kousek od Badenu na jih od Vídně. Potkal jsem tam Dušana Apfela (uz umrel), Mílu a Zuzku Vargovy (Zuzka uz je taky po smrti), Petra a Ivu Smejkalovy, bratry Masařovy, Rosťu Rusa, Roberta Boďu, Karla Resla, Hanku Fryčovou a desítky dalších – mám je všechny rád dodnes a s většinou se stýkáme.

A ty úžasné příběhy… Karel Resl se chtěl rozvést a manželka nechtěla. Tak jednoho dne odešel z bytu jen ve svetru, že si jde koupit cigarety. Ten svetr měl pořád na sobě (víc toho neměl), když jsme se potkali na karanténě v Traiskirchenu, nahoře v pátém patře. Robert Boďo byl devatenáctiletý kluk z Bratislavy, jeho otec byl komunista, vypadal jako komentátor Karol Pollák za mlada. Poslali ho do Vídně, aby Roberta přesvědčil, aby se “vrátil do vlasti”. Starý Boďo ale ve Vídni politicky selhal a vyjádřil se takhle: “Robko, nevracaj sa, zatvorili by ťa!”. A bylo jasno. Byl jsem u toho, privezl jsem Roberta na autobusove nadrazi ve Vidni.

Anebo Jirka Pfeffer. Pořád chtěl zradit vlast a stále se mu to nedařilo. Pokoušel se emigrovat a ne a ne se mu to povést. Napřed zkoušel normálně přeběhnout hranice do Rakouska, ale chytili ho a odseděl si asi tři roky (dle jeho výrazu “oblékli ho do tepláků”), čímž získal trestní rejstřík jako hrom a tím pádem mu nikdy nemohla být vydána cestovní doložka na cestu do zahraničí, ani cestovní pas. Úplné utrum, hotovo, finito. Takže potom pracoval v Terezíně ve Sběrných surovinách, nakládali tam starý papír, který komunisti posílali vagony do západního Německa. A Jiřík se tam do toho vagonu nechal zaházet papíry, že vyleze až v západním Německu. Bezva plán. Jenže když po dvou dnech drcání a kodrcání dojel do Českých Budějovic, tak na seřazovacím nádraží poškodili ajzboňáci spřáhlo a vagon s Jiříkem odstavili. Zase nic.

Tuhle vagonovou akci si zopakoval ještě jednou, zase se nechal zaskládat do vagonu mezi starý papír, všechno poprášit pepřem na zmatení čuchacích psů… jenže byly Vánoce, popojíždělo to pomalu, byl strašný mráz, až Jiřík sám dobrovolně vylezl z vagonu už někde u Prahy, protože to zimou už nemohl vydržet.

Třikrát neúspěšný Jiřík se přestěhoval do Žatce a oženil se s dcerou nějakého místního náčelníka SNB, jmenovala se Cvetkovská, při svatbě si vzal její jméno a nechal si vystavit novou občanku na jméno Cvetkovský. Druhý den po obdržení nové občanky požádal o výpis z trestního rejstříku. Žádný Jiří Cvetkovský záznam neměl a výpis z rejstříku přišel čistý. Takže Jiřík utíkal do Čedoku a s novým pasem si koupil zájezd do Jugoslávie (bez manželky). Potkal jsem ho velice šťastného až v Traiskirchenu v AFCR – což byl American Fund for Czechoslovak Refugees. Dnes bydlí ve Filadelfii, v Pennsylvanii.

Z Traiskirchenu jsme jezdili do Vídně k pohovorům na různé ambasády podle toho, kam kdo chtěl emigrovat. “Kam jdeš?” byla nejčastější otázka mezi námi Flüchtlingy a neznamenalo to, kam člověk zrovna šel, ale kam chtěl eventuálně emigrovat. Kanada, USA., Austrálie, Jižní Afrika. Byli i takoví, co chtěli “radši zůstat tady v Rakousku, protože je to blíž domů”, ale s těmi jsme se moc nebavili, protože takoví očividně neměli všech pět pohromadě. Kde bylo pro nás “doma”? Tam, kde by nás zavřeli a naše děti dali do dětských domovů – což bylo tehdy pravidlem a dnes všichni předstírají, že na to zapomněli? České slovo “domov” páchne nejen asociací s vězením pro děti, “dětským domovem”, nýbrž i všeobecně. Co považují Češi za “domov”? Už 150 let od premiéry Tylovy Fidlovačky hledají svůj domov (Kde domov můj) a stále jej nemohou nalézt. Národ slepců – jako ten slepý houslista Mareš z oné Fidlovačky…

Jezdili jsme i na Mexiko Platz. Tam jsem byl velmi často. Bylo to takové malé náměstí, stromy, cestičky, lavičky, trochu z kopce, jedna strana byla níž, uprostřed kostel a kolem dokola byly krámky se vším možným, majitele krámků byli Turci, Jugoslávci, všechny možné národnosti. Bylo to, asi jako když v Česku po sametovém podvodu začaly vietnamské trhy, kde prodávali laciné džínsy a kdeco všechno. No, a tak jako dřív pořádalo místní ROH nebo místní JZD zájezdy pro zaměstnance na nákupy do Györu, Pešti nebo Drážďan, tak ve velmi podobném stylu pořádaly některé okresní výbory KSČ (a JZD Slušovice) zájezdy na nákupy do Vídně na Mexiko Platz. Jenže to už nebyli obyčejní zaměstnanci, ale pouze kovaní a dobře prověření komunisti – sice trochu přitroublí, ale zato spolehliví v tom, že nezdrhnou. A zachtělo se jim laciných digitálních hodinek z Tchaj-wanu, stereověží Grundig (pro syna či vnuka) a džínsů – tehdy se říkalo rifle – stylu mrkváče. A tak různá místní OV KSČ vypravovala vždy pár autobusů do Vídně na nákupy pro dobře prověřené pasažéry – v době, kdy slušní lidé byli moc rádi, že se dostali na dovolenou aspoň do kampu Szantód a Zamardi k Balatonu.

Přijeli, nakoupili (zda jim OV KSČ vydávalo i šilinky, mi není známo) a odpoledne zase odjeli modrými autobusy Karosa z ČSAD Uherské Hradiště, ČSAD Gottwaldov a podobně. Když jsem je tam uviděl poprvé, tak jsem seděl na své oblíbené lavičce a po chvíli si tam přisedly dvě ženské a chlap z těch autobusů a začali přebírat, co nakoupili. Hodinky, cizokrajné vypadající trička, rifle, elpíčka Udo Jürgense a tak podobně. Začal jsem se nimi bavit a protože jsem mluvil česky, babky měly dojem, že jsem z některého jiného autobusu. Za chvíli jsem byl ale odhalen, když mne na lavičce uviděl jeden z mých srbských kamarádů a přišel si za mnou sednout a spustil na mne srbsky.

Odpověděl jsem plynně v tomtéž jazyce a mí spolusedící z Uherského Hradiště měli v ten moment oči navrch hlavy. Ženská vedle mne si okamžitě o půl zadku odsedla a pravila mi velmi přísně, asi jako paní učitelka ve třetí třídě základní školy, když chytla někoho kouřit na záchodě (já jsem nikdy nekouřil, ale viděl jsem to).

“Ale podívejme se na ptáčka! Vy nejste náš, že ne?”

Ujistil jsem ji s úsměvem, že nejsem jejich, nikdy jsem nebyl a nepočítám s tím, že někdy budu.

“No, to tak ještě!” nafoukla se uražená vlastenka ze Slovácka, vyskočila z lavičky, přitáhla si krimplenové sako a nadurděně odcupala pryč a ti další dva manželé taky.

Večer jsem to vyprávěl v Traiskirchenu k náramnému pobavení posluchačů a padaly různé návrhy, jak bychom ty komunisty mohli příště tady v Rakousku přivítat. Padlo několik dobře míněných návrhu, že bychom jim mohli dát ke čtení všechny ty Svědectví, Pelikánovy Listy, Česká slova z Mnichova a další emigrantské tiskoviny, které jsme mohli mít z AFCR, ale všichni jsme nakonec dospěli k názoru, že by to byla promrhaná snaha, protože by to ti cestující komunisti stejně všechno vyházeli do odpadu ještě před hranicemi.

Bez mé přítomnosti pak proběhlo uvítání autobusu našimi albánskými kamarády z řad flüchtlingů, kteří počkali, až se ti obtloustlí komunisté vykolébali z autobusu (autobusy jim byly česky mluvícími spolupachateli řádně identifikovány) a pak jim autobusy sprejem řádně omalovali hvězdami, srpy a kladivy a řadou vulgárních nápisů v němčině.

Tahle vynikající akce na Mexiko Platzu se dokonale povedla jen jednou, protože příští týden už řidiči ČSAD zůstali u autobusu hlídat a měli nachystané láhve s ředidlem a hadry a několik pokusů o umělecké graffiti na jejich vozidlech zlikvidovali zahnáním přičinlivých umělců a očištěním čerstvého spreje hadry namočenými v ředidle. Přesto jeden umělec dosáhl pak často vzpomínaného úspěchu – začal svou diverzi sprejováním zadního čela autobusu, řidič to uviděl, vyběhl ven a začal to pucovat tím v ředidle namočeným hadrem. Náš spřátelený diverzant zatím oběhl autobus, doširoka otevřenými dveřmi vběhl dovnitř a tu hvězdu a srp a kladivo nastříkal na přední sklo autobusu zevnitř (ano, prosím!), před řidičem. Dílo zkázy dovršil vyprázdněním plechovky černého spreje na tachometr a ostatní budíky pod volantem a na sedadlo řidiče, které bylo z tehdy velmi módní černé perforované koženky. Předem určení spotters a “pozorovatelé” hlásili, že čeští řidiči autobusu i přes zjevnou nepřízeň osudu nikdy nevolali rakouskou policii a škody místní policii nehlásili.

Jednou jsme tam přijeli zároveň se čtyřmi autobusy z ČSSR z Uherského Hradiště. Bylo devět ráno, právě přijely do Vídně rovnou z hranic. Obvyklý ansámbl prověřených komunistů jak z místních JZD, tak z jiných podniků v okolí, puštěných na jednodenní výlet do Vídně. Neuniklo mi, že se navzájem příliš neznali. Během minuty jsem proškolil své dva spolubydlící z Traiskirchenu, jedním z nich byl Tonda Masař z Malenovic u Zlína, dnes v Perthu v Austrálii, a začali jsme chodit mezi těmi burany a tetkami s tím, že hledáme vhodné spolupracovníky z ČSSR pro spolupráci se západními ideologicko-diverzními centrálami a někoho, kdo by pravidelně psal do Svobodné Evropy a podával zprávy Pavlu Tigridovi (Tigrida jsem neznal, ale bylo to v ČSSR známé jméno). To vše s naprosto vážným ksichtem. Těm pablbům z toho padaly brady až na zem.

Okamžitě jsme byli udáni dvěma politrukům z autobusu, kteří se původně rozběhli směrem ke mne, že mne jako ideologického nepřítele zpacifikují, ale zrovna v ten moment jsem vstal z lavičky, kde jsem vedl řeč k zájemcům. Když ti dva komunističtí paskřivci viděli, že mám dva metry a přes sto kilo, tak se otočili jako na obrtlíku, vytáhli píšťalky, začali pískat – ano, opravdu! – na typické policajtské kovové píšťalky a všechny ty ošátkované tlusté tetky a strejcové v bundách z koženky vylezli z obchodů, nastoupili s brbláním zpátky do autobusu a okamžitě odjeli. Nebyli na tom Mexiko Platzu déle než čtvrt hodiny.

A tak jsme se tehdy bavili… ale to už je dávno.

Dodatek

Pár útlocitných vlastenců se ohradilo, že “Kopeckého jsem si mohl odpustit” a že byl chudák nemocný a že měl jakýsi úžasný projev na nějakém sjezdu umělců v roce 1987. V kategorii “emigrantských spisovatelů” patřím do kategorie “C” (dále vysvětlím) a tak oceán neoceán trvalo jen několik hodin, než mne mí příznivci a čtenáři vybavili videozáznamy původního pořadu Československé televize Krok do neznáma, a dalším dokumentárním filmem České TV (už po smrti Kopeckého), kde na něj vzpomínají přátelé, rodina, dcera, různé milenky a známí. Dostal jsem i text onoho jeho údajně skvělého projevu, ze kterého prý všichni sedali na zadek, ze IV. sjezdu Svazu dramatických umělců v Praze ve dnech 4. – 5. května 1987. Rudé Právo ten projev otisklo zcenzurován, i když ani nemuseli nic cenzurovat – celý projev byl něco tak podlézavého a kolaborantského, že by se za to nemusela stydět ani Jiřina Švorcová. Kopecký citoval Marxe, Engelse, Gorbačova, odvolával se na “velkou zemi Sovětů” a zakončil slovy: “Před 169 lety se narodil Karel Marx, muž, který mne inspiroval jak říci to, co jsem chtěl říci. Nechť mi odpustí, že jsem to neřekl lépe. děkuji vám za pozornost.” Celé je to najdete pod http://www.sds.cz/view.php?cisloclanku=2005122101

Krok do neznáma je superprasárna, ultrakomunistická propaganda, ke které by se normální slušný člověk nepropůjčil. Kopecký se propůjčil. Z dokumentárního pořadu jsem se dověděl, že po natočení pořadu se prý Kopecký sám bál, že už se s ním nikdo nebude bavit (ale bavil), na jeho rekreačním sídle na starém mlýně se objevily nápisy na zdech, nikoliv “Mene tekel ufarsin”, ale “ty lumpe, co ti emigranti udělali?”, to že byl po válce militantní komunista se tam neobjevilo, byla diskutována blíže neurčená “nemoc” (maniodepresivní psychóza) a to, že jako malý chlapec viděl svou židovskou maminku odcházet do transportu do koncentráku. To měla být omluva pro všechno.

Domnívám se, že Kopeckého případ je jen další variantou téhož – komunismus vytvořil v české kotlině umělecké vakuum, které se i dnes po údajně demokratizaci společnosti nepodařilo odstranit. Vinou Václava Havla nedošlo k dekomunizaci a k politické, sociální a umělecké očistě společnosti. Důsledkem je dnešní oblíbenost komunistických herců (“nesahejte na Kopeckého!”), ale i komunistických seriálů jako 30 případů majora Zemana, Nemocnice na kraji města, Žena za pultem a nebo Okres na severu, navzdory tomu, že primitivnost děje těchto seriálů je přímo sovětská! Nikdy nezapomenu, když jsem kdysi v Rakousku sledoval v rakouské televizi český seriál Nemocnice na kraji města, kde si doktor Blažej (Josef Abrhám) nemohl vzít Andreu Čunderlíkovou, ale radši si vzal Hanu Maciuchovou, protože její rodiče byli “bohatí” a dali mu peníze na zakoupení ojeté Hondy Civic 600cc (takový menší plechový trabant). Já i moji rakouští přátelé jsme na tu mongoloidní primitivnost a hrůznost hleděli jako blázni.

To byla česká kultura? Ano, byla – ČESKÁ KOMUNISTICKÁ KULTURA – tedy aspoň jak si kulturu a umění představoval přisluhovač komunistů Dietl. A tak jako česká politická scéna je v rukou bývalých komunistů a nově vylíhnutých pseudodemokratů, tak i česká kultura je pořád v zajetí Husákových pohrobků (jako třeba normalizační herec Jandák v křesle ministra kultury). Česká kultura spustila železnou oponu a zdvihat ji nehodlá. A to nezmění ani influx české kultury ze zahraničí – to je příliš málo.

Což mne přivádí k vysvětlení kategorii emigrantských spisovatelů. Dříve byli emigrantští spisovatelé celkem všeobecně zadobře, ale sametový podfuk je úspěšně rozdělil do několika kategorií.

Kategorie A jsou spisovatelé, kteří celou dobu emigrace udržovali styky s komunistickými disidenty, za což byli po sametovce odměněni ministerskými křesly, velvyslaneckými funkcemi a Řády rudého lva se srpem a kladivem. Jejich stará tvorba (nic nového nenapsali) je dodnes vydávána státem subvencovanými nakladatelstvími, jsou po nich pojmenovávány školy a ulice. Za celou dobu psaní v emigraci nenapsali (až na výjimky) nic výrazněji kritického vůči ČSSR a už vůbec ne vůči postkomunistické ČSFR a ČR. Řemeslně to byli vynikající spisovatelé (ovšem řemeslně vynikající byli i Nezval s Hrubínem, což jinak byli dva komunističtí blbci), ale i tak literárně vynikajícně dokázali psát akorát tak o souloži.

Kategorie B jsou méně významní spisovatelé, kteří po sametovce začali chrlit coby literární sopky kvanta magmatických článku o Americe a čemkoliv jiném a tyto články začaly být široce publikovány pro české čtenáře jak papírově, tak i v českém internetu s oficiálním požehnáním nových vládců. Publikační privilegia si tato kategorie pravidelně žehlila u současné české elity kamaráděním se s opilými, ale zato oblíbenými herci, baviči či různými senátory (co za komunismu mohli jezdit do Himálaji a jinde po světě). Literární úroveň spisovatelů této kategorie byla rovněž nad český průměr, ale i tihle si dávají velmi pozor, aby nenapsali něco byť jen trošinku kritického vůči současné České republice. Pak by jim ODS či ČSSD neodsouhlasila každoroční vydání nové knížky.

Kategorie C jsou oficiálně nevýznamní spisovatelé, kteří v dnešní ČR péčí autocenzury vydavatelů a šéfredaktorů nepublikují. Ovšem “neviditelná ruka trhu” a chutě čtenářů se nedají jen tak ovlivnit. To pochopili už i vydavatele Leninových spisů, které nikdo nečetl. A protože autoři kategorie C jsou o deset či více let mladší než autoři kategorie A a B a na rozdíl od autorů kategorie A si nemyslí, že “internet je ztráta času”, tak nastoupila distribuce neoficiální – internetová.

Díla autorů kategorie C jsou si vzájemně posílají lidé v České republice mezi sebou a to v množství nevídaném, počet čtenářů je mnohonásobně vyšší, než u autorů A a B, ohlasy jsou okamžitě a feedback úžasný. Navíc jsou tito autoři téměř okamžitě zásobeni dalším materiálem (články, výstřižky, knihy, videa) a jejich čtenáři je žádají, aby o faktech v oněch materiálech obsažených literárně pojednali. O tom se starcům kategorie A a B a jejich vydavatelům nikdy ani nesnilo.

 

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX), QR platby

Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym.

***** Příspěvky čtenářů za měsíc červen 2021: *****

ing. Jan Dvořák 500,- Kč, Ilja Baudyš 500,- Kč, Marek Janicko 250,- Kč, Petr Keklak 100,- Kč, Petr Andres 500,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Jiří Sajbrt 1000,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Jan Nedvěd 500,- Kč, Anonym 1000,- Kč, Jaroslav Rout 200,- Kč, Vlastimil Kornas 111,- Kč, Matouš Gaudl 500,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, Karel Klouček 500,- Kč, Pavel Janeček 300,- Kč, Miloslav Konopiský 100,- Kč, Martin Vavrinka 50,- Kč, Jiří Sika 200,48 Kč, David Bezděk 250,- Kč, Anonym 1000,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, Dagmar Bowyer 500,- Kč, MUDr. Iva Niemcová 100,- Kč, Milan Tahovský 1000,- Kč, Mojmír Prokop 1000,- Kč, Anonym 100,- Kč, Jiří Peterka 1000,- Kč, František Sous 200,- Kč, Renata Doležalová 500,- Kč, Jiří Ovčáček 100,- Kč, Martin Vacek 250,- Kč, Jan Petr 300,- Kč, Václav Tykvart 100,- Kč, Otakar Ježek 200,- Kč, Miroslav Hloušek 111,- Kč, Vlastimil Běhan 100,- Kč, Ladislav Oudes 200,- Kč, Jiří Novák 150,- Kč, Ladislav Adamec 200,- Kč, Miloš Kořínek 100,- Kč, Martin Svoboda 100,- Kč, Pavel Kosmata 200,- Kč, Arpád Krausz 250,- Kč, ing. Jiří Klumpar 100,- Kč, Bohuslav Maceška 100,- Kč

Celkem za měsíc: 15 622,48 Kč
Vybráno 44.63%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.

Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 1 573 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (27 votes, average: 2,78 out of 5)
Loading...
18 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-)