Internetovou cenzuru rozhodně zákonem zakázat

A jednak vydání zákona zakazujícího cenzuru internetu a specificky sociálních sítí, který by byl pevnou součástí ústavní legislace nadřazené všem ostatním zákonům, a to z těchto důvodů:

1. Demokracie potřebuje ochranu svobody slova, bez níž nemůže dlouhodobě přežít. Vzorem je americký První dodatek Ústavy, který zní: “Kongres nevydá žádný zákon týkající se založení náboženství, nebo zakazující svobodné praktikování náboženství, nebo omezující svobodu slova nebo tisku nebo právo občanů na pokojné shromažďování a podávání petic vládě žádajících nápravu křivd.”

2. Cenzuru internetu nezavedli internetoví poskytovatelé z vlastní vůle (jak se mnozí domnívají), nýbrž na nátlak politiků. Konkrétně podle zákona omezujícího svobodu slova, který vydalo v červnu 2017 Německo s hrozbou pokut až do výše 50 milionů eur za neodstranění takzvaných projevů “hate speech”. Není to tedy vina internetových firem samotných, je to jen jejich vynucené podvolení drakonickému německému zákonu s likvidačními tresty. Jen Facebook na to musel zaměstnat extra 3 tisíce lidí. Samotný internet, tedy jeho technologie, je dílem americké agentury zvané zkratkou DARPA –  „Agentura pokročilého výzkumu obranných projektů“ – která spadá pod Ministerstvo obrany. Čili financovaná daňovým poplatníkem. A ovládaná americkou vládou. Nebo možná spíš dnes tím politicky korektním „hlubokým státem“, který se podrýváním plnoprávně zvoleného prezidenta nejeví zrovna jako klub pravověrných demokratů, až jej řídí strana říkající si Demokratická.

3. Hned tři měsíce po německém vydání zákona hrozila pokutami Facebooku Evropská unie, ačkoli takový zákon sama v té době ještě nevydala. Měla pouze dobrovolně přijatý „Kodex jednání na zamezení nezákonného nenávistného projevu online“ s Facebookem, Microsoftem, Twitterem a YouTube (v posledním roce se k nim přidaly Instagram, Google, Snapchat a Dailymotion). Tímto kodexem se firmy zavazovaly „posuzovat většinu upozornění uživatelů do 24 hodin, respektovat legislace EU a národních států týkající se nenávistných projevů a odstraňovat, je-li to nutné, ty vstupy posuzované jako nezákonné“. Dodnes takový zákon podobný německému EU nemá, takže není přesně definováno, co vše je „nezákonné“. Přesto EU už internetové firmy pokutuje za neodstranění vstupů, které ona označuje ze „hate speech“. A Macron navrhuje zákon, který by internetovým „nenávistníkům“ odebral právo vstupu na internet doživotně.

4. Cenzura (odstraňování z Facebooku, Twitteru, atd.) na serverech českých (i když patřících zahraničním firmám), se tedy provádí výlučně na základě legislace německé a je tudíž podle už stávající české legislace protizákonná. Ústavní zákon o cenzuře by tedy měl být vydán dřív, než EU nějaký jiný vnutí členským státům. Měl by definovat přesně, jaký projev je nebo není „nezákonný“ a rozlišit mezi kriminální trestností (nabádání k vraždě, schvalování vraždy nebo omezování svobody, ohrožování bezpečnosti občanů nebo demokratických institucí, šíření pedofilní pornografie, apod.) na jedné straně, a případy lživé urážky osobnosti, etnika, náboženských či politických skupin, atd., které by měly být předmětem výlučně civilních sporů, nikoli kriminálního stíhání. Připomeňme si, že v některých západoevropských zemích (například Velká Británie) se „hate speech“ definuje jako cokoli, co kdokoli jako nenávistný projev vnímá. Taková definice se musí absolutně odmítnout.

5. Internetové firmy jsou takto nuceny uposlechnout udání přicházejících od uživatelů, často anonymních, a udané vstupy nebo celé webstránky preventivně odstraňovat. Taková cenzura se tedy rovná de facto umlčování kohokoli kýmkoli za vyslovení čehokoli, na udání kohokoli. Navrácení vymazané webstránky si vyžaduje dlouhé protestní řízení a nutnost prokázat „nevinu“. Z Facebooku v Německu se v roce 2018 vymazávalo několik milionů vstupů, shozených automaticky podle nastavených algoritmů.

6. Takto už internetové firmy začaly odstraňovat i stránky „nekorektních“ kandidátů do europarlamentních voleb. Kromě totálního internetového zatmění Tommyho Robinsona kandidujícího do europarlamentu v Manchesteru, vymazání z Facebooku postihlo 2 týdny před eurovolbami dokonce i 23 italských „populistických“ webstránek, většinou patřících vládním stranám, se 2,5 miliony sledovatelů. Facebook to učinil na základě udání od levicové nevládní organizace zvané Avaaz. Jen tím prý dodržel firemní politiku „zabránit opakovanému šíření dezinformací“, podle slov jeho mluvčího. To stojí za zdůraznění. Facebook už cenzuruje nejen projevy nenávisti, nýbrž i „dezinformace“. A kdo podle jakých kritérií může posuzovat, které informace jsou dezinformační a které údajné dezinformace se nakonec ukážou být pravdivé – když se i ta v Americe několikaletá mediální kampaň o údajné Trumpově kolaboraci s Ruskem ukázala být vylhaná?

7. Tím „Kodexem jednání“ z roku 2016, posíleným letos zákonem o copyrightu a zákonem o osobních údajích, jejichž praktickým účinkem je upevnění kartelu velkofirem menších poskytovatelů a cenzurování informací o osobách, jejichž činy či přečiny tak zůstanou zatajeny, by se hlavní internetové firmy dostaly pod de facto absolutní kontrolu EU, a malé soukromé firmy by z internetu zmizely.

8. Rádoby „pravicové volnotržní“ argumenty na obranu cenzurujících firem, které přece mají coby soukromníci právo určovat si podle pravidel svobodného trhu vlastní pravidla zacházení se svými zákazníky, neobstojí před dvěma fakty. Jednak se všechny firmy včetně zahraničních všude musí podřídit zákonům země, kde působí. A jednak se cenzurování neřídí pravidly svobodného trhu, nýbrž zákony jiné země, v tomto případě Německa. Může-li jeden stát zákonně cenzuru na svém území nařizovat, pak může jiný stát na svém území cenzuru zakazovat. „Právo svobodné korespondence mezi občany, soukromé nebo veřejné, je přirozeným právem,“ si můžeme ocitovat už z Thomase Jeffersona.

9. Šéf Facebooku Mark Zuckerberg letos v květnu po setkání s prezidentem Macronem slíbil, že bude ve věci nenávistných projevů spolupracovat s vládami. Tak funguje demokracie, dal se slyšet v interview pro francouzská média – a těžko říct, zda to myslel vážně nebo ironicky. Dokáže-li sociální síť jako Facebook demokraticky spolupracovat s jednou vládou na cenzuře, neměla by mít problém s jinou vládou stejně demokraticky spolupracovat na anticenzuře. Akorát jí to taková vláda musí umět zákonem přikázat.

10. Když se z pojmu „hate speech“ stává nemožnost kritizovat určité skupiny, strany, či ideologie, a upozorňovat na jejich vady nebo přečiny, získávají tyto skupiny nad všemi absolutní moc. Toto riziko si demokracie nemůže dovolit.

Jenže aby zákon zakazující internetovou cenzuru měl plný účinek, musel by pokrýt širší pole než jen internetové poskytovatele a sociální sítě. Na umlčování nekorektních a nepohodlných internetových médií se podílejí i finanční firmy, jejichž prostřednictvím se nezávislé webstránky dají financovat takzvaným „crowdfunding“, čili soukromými příspěvky od čtenářů, nebo reklamních firem. Jde o firmy typu PayPal, ale i solidní banky blokující platby přes kreditní karty nebo bankovní převody. V uplynulém roce takto bylo celosvětově blokováno – a finančně poškozeno – několik desítek internetových a pro svobodu slova nepostradatelných webstránek, jako Infowars, Creeping Sharia nebo JihadWatch.

V případě Tommy Robinsona – který je trnem v oku britskému establishmentu za to, jak monitoruje islamizaci Británie, se zaostřením na pedofilní muslimské gangy – jsou vymazávány všechny vstupy na téměř všech internetových stránkách. Dokonce i Amazon bez jediného vysvětlení vyřadil z prodeje dva jeho knižní bestsellery, které byly podstatným zdrojem jeho příjmu. Anticenzurní zákon by se tedy měl vztahovat i na tyto typy firem.

Internetový časopis Breitbart odhalil, že Facebook už sestavuje seznamy internetových autorů (klasifikovaných jako „agenti nenávisti“ nebo „napojeni na nenávistné entity“), jejichž příspěvky se mají automaticky cenzurovat. Jsou to většinou jména konzervativních nejaktivnějších kritiků totalizace demokratické politiky v Severní Americe a Evropě, poskytující konkrétní informace o antidemokratické politice levicového establishmentu, islamizaci západních institucí, imigrantské kriminalitě, perzekuci křesťanů v islámských zemích, patologickém genderismu, a úvahy o ohrožení a možné záchraně západní civilizace.

K ilustraci absurdity, jakou cenzura internetu přináší, se můžete vrátit i k této Zprávě.

Internet, a především sociální sítě jako Google, Twitter a Facebook, dnes představují hlavní debatní prostor výměny informací a názorů. Americký psycholog Robert Epstein v interview pro Fox News odhaduje, že jen tyto tři firmy mají schopnost filtrováním a výběrem obsahu ovlivnit v USA až 12 milionů voličů. Kolik je to v Evropě, nikdo zatím neodhadl. Ale naskýtá se logická otázka, jak velkou moc demokratický svět cenzurními regulacemi odevzdává hrstce kartelových a v praxi monopolních informačních megakorporací. A jak dlouho může trvat, než se demokracie takto promění v oligarchii.

Jako precedens pro vytvoření anticenzurního zákona by nám stálo za to sledovat žalobu proti Facebooku, kterou v Polsku vede nevládní organizace zvaná Občanská společnost iniciativy pro drogovou politiku, zkratkou SIN, za odstranění své webstránky, čili „soukromé cenzurování“. Žaloba uvádí, že Facebook vymazal její webstránku (diskusní fórum pomáhající narkomanům k léčbě) bez vysvětlení, jaká pravidla porušila, výmaz potvrdil i poté co SIN podstoupila regulérní protestní postup, opět bez vysvětlení důvodu. Žalobu vede právnická firma Panoptykon usilující právě o zákonnou regulaci „soukromého cenzurování“. Polské Ministerstvo digitálních věcí vypracovalo (zatím v parlamentě neprojednávaný) zákon, který by stíhal právě „přehnané vymazávání“ ze sociálních sítí. Další důvod, proč se EU vůči Polsku tak šprajcuje.

A zatímco my si tady jen tak povídáme, temné zákulisní síly v Silicon Valley, s kontrolními centry v Irsku, makají den po dni a hodinu po hodině na zdokonalování cenzury a nastolování ignorance, jako že čert nikdy nespí.

Autor: Benjamin Kuras