skolainkluze
15.10.2020
Kategorie: Společnost

Inkluze ve školách aneb jak zblbnout národ?

Sdílejte článek:

MILAN VIDLÁK

Paní Marie L. učí na prvním stupni jedné pražské základní školy už deset let. To je dostatečně dlouhá doba na to, aby si všimla, jak se laťka vzdělanosti českých žáků plíživě pohybuje směrem dolů. Přispěla k tomu podle ní především vymoženost, pro niž se v českých luzích a hájích vžil název inkluze.

Jde o snahu státu nastavit moderní vzdělávací systém tak, aby umožňoval plnit povinnou školní docházku všem dětem bez rozdílu. V takovéto moderní škole by se mělo ke každému žákovi přistupovat individuálně, aby do kolektivu zapadl, ač má nějaké omezení, které by dřív bylo důvodem pro zařazení do speciální školy. Ty se označují též jako zvláštní a jsou pro mentálně zaostalé, celkově slabé či problémové žáky přímo uzpůsobeny. V jedné třídě se tak od novely školského zákona v roce 2016 společně vzdělávají děti zdravotně postižené i děti bez postižení, děti zvláště nadané i ty se níženým IQ, Češi i cizinci, či žáci s dobrým rodinným zázemím a podporou rodičů a děti pocházející ze sociálně znevýhodněného prostředí.

Ačkoli výsledkem měla být podle propagátorů inkluzivního vzdělávání v čele s bývalou ministryní školství za ČSSD Kateřinou Valachovou lepší spolupráce mezi dětmi, otevřenost k jinakosti a obohacení talentovanějších dětí, které se naučí pomáhat méně šťastným, i těch slabších, jež mohou získat díky navštěvování normální školy vyšší sebevědomí, stal se pravý opak. A to přesto, že na první pohled výsledky českého školství nejsou tak špatné. Kontinuálně například roste počet žáků s vyšším dokončeným vzděláním; jen za posledních patnáct let se počet vysokoškoláků v české společnosti zdvojnásobil.

Zatímco v roce 2008 drželo vysokoškolský diplom skoro milion Čechů, o deset let později to bylo již 1 636 400 osob. Počet formálně vzdělaných lidí sice roste, totéž se ale nedá říct o jejich vědomostech.

„Mám ve třídě děvčátko, které je na zvláštní školu. Je to hodná holka, slušná a dobrosrdečná. Pozdraví, poděkuje, rozdělí se s ostatními o čokoládu, ale intelektem na běžnou výuku prostě nestačí,“ vysvětluje Marie L.

Jitušce sice pomáhá osobní asistentka, ale její limity jsou dané. Zatímco ostatní prvňáci už umí skoro celou abecedu, pokud ji tedy po koronavirové pauze opět nezapomněli, jí se písmenka pletou a je třeba se neustále vracet k tomu, co už měla znát, ale není schopna si to zapamatovat. Někdy se třeba zapomene obléct, a tak utíká ze záchodu nahatá. I to je důvod, proč do kolektivu příliš nezapadá. Děti ji sice přímo nešikanují, ale občas se jí posmívají a nemá to mezi nimi snadné.

O speciální škole, kde by jí bylo lépe, protože by se jí učivo rozdělilo do delší doby, jak opatrně navrhla třídní učitelka, a nebyla by ve stresu, nechtějí rodiče slyšet. Sami jsou absolventy Harvardu, jak se občas mezi učiteli slangově říká zvláštní škole, a moc pro ně znamená, že jejich dcerka navštěvuje „normální“ vzdělávací ústav.

Ta je tak odsouzena k tomu protrápit se celou základní školou až do konce. Podle současných zákonů má totiž téměř jistě zaručeno, že nepropadne. A to pomocí jednoduchého triku. Díky papíru z pedagogicko-psychologické poradny má totiž výrazně „snížené výstupy“. To znamená jediné: jestliže běžnému žákovi postačí průměrný objem vědomostí řekněme na trojku, Jitušce na stejnou známku stačí výkon o třetinu slabší.

Třídní učitelka navíc dodává: „I kdyby ale propadnout mohla, asi by pro mě bylo jednodušší poslat ji raději do dalšího ročníku.“ Jestliže dříve se na propadlíky hledělo úkosem a žák, který nezvládal učivo, dostal doma vynadáno, pokud školu flinkal, nebo putoval do zvláštní školy, ukázal-li se jeho deficit vědomostí nezvratitelným, dnes podobné vyčinění hrozí spíš pedagogům. Děti i rodiče jsou si současné benevolence a slabin školského systému vědomy.

Asistentka pedagoga na základce v okresním středočeském městě Petra J. zkoušela ze svého svěřence s poruchami soustředění dostat maximum, aby se jeho školní výkon přiblížil alespoň podprůměru. Jelikož byl ale Jeník velmi inteligentní, ve skutečnosti by asistentku ani nepotřeboval. Udělal si z ní spíše takovou osobní služebnou, která mu věnovala pozornost, jíž se mu od rozvedených rodičů tolik nedostávalo. S úkoly mu pomáhala víc, než by bylo zdrávo, a když se mu zdálo, že je příliš přísná, pohrozil, že to řekne doma tatínkovi. Jednou to udělal, a bylo zle. Tatínek si stěžoval u vedení školy, že synek doma plakal; prý se ve škole snaží, ale paní asistentka je na něj ošklivá a vůbec nezohledňuje jeho poruchy. Vedení školy se za Petru nepostavilo. Ta tak velmi rychle pochopila, že musí svůj přístup změnit a začít se při své práci řídit hlavním krédem – nejít hlavou proti zdi. Jeníček totiž při své inteligenci dobře ví, jak silnou má díky papíru z poradny pozici, a že si může dovolit i to, co by mu jako běžnému žákovi přece jen neprošlo.

„Moje dcera měla ve třídě mentálně postiženého, který nezvládal velký kolektiv a útočil na spolužáky. Asistentku ve třídě nakonec museli vyměnit, protože s ní bylo dítě nespokojené a hodilo po ní židli,“ svěřil se médiím s podobným příběhem dokumentarista Marek Tichý, kterým inkluze otřásla natolik, že se o ní rozhodl natočit cyklus příběhů. Připravovaným filmem chce otevřít oči veřejnosti a představit inkluzi v jejích světlých i temných stránkách. Poté, co zmapoval celou inkluzivní scénu, došel režisér k trudnému závěru: „Současná plošně pojatá inkluze škodí všem zúčastněným – dětem zdravým i postiženým, učitelům, asistentům i rodičům.“

Podobných příběhů jsou stovky a je dnes těžké najít někoho, komu by se „míchání“ dětí na jednu hromadu nepříčilo. Snad s výjimkou některých rodičů, kteří kvůli radikálnímu snížení nároků a kvality výuky mohli své dítě protlačit do běžné základní školy, kde by jinak nemělo šanci. Na stránkách k onomu chystanému filmu Postiženi inkluzí jedna z maminek postiženého chlapce poznamenává: „Proces smiřování se s postižením dítěte (mám teď na mysli mentální postižení, nikoli tělesné nebo smyslové) je pro rodiče proces dlouhý a bolestný, a je možné spadnout do smutné pasti: nechat se zlákat představou, že se dítě mezi zdravými ,chytí‘, že mu to hodně prospěje, že se začne lepšit… A bude se lepšit a lepšit… Až bude úplně v pořádku… Takže rodič leckdy až slepě bojuje o to, aby se dítě dostalo co nejvíc mezi ,normální‘ děti.“

Toto pojetí zlepšování vzdělávání se trochu podobá současnému dění v jedné továrně významné nadnárodní firmy v Česku, kde pracuje jeden můj známý a kde si vždy potrpěli na plnění tabulek a plánů, od kterého se odvíjelo odměňování i spokojenost managementu. Když jim do tabulek zasáhla koronavirová krize, i přesto, že výroba běžela dál, prudce se snížil odbyt. Tabulky se tomu sice přizpůsobily, ale ani novému cíli se nepodařilo přiblížit. A tak se plán snížil o dalších 30 procent. Všichni se tváří, že se firmě zase vede, a radují se, že se daří „plnit“. Copak to jenom připomíná?

Původně deklarovaný přínos inkluzivního vzdělávání zkrátka narazil na realitu jako Titanic do ledovce. Mohl ale někdo čekat něco jiného? Spojit nejméně bystré žáky s těmi nadanějšími do jedné třídy a očekávat zvýšení úrovně všeobecného vzdělání vypadá na první pohled tak jednoznačně nereálně a potěšile, že se člověku na mysl chtě nechtě vloudí pochybnost a otázka, co tím vším chtěl vlastně básník říci. Proč tohle stát dopustil?

Na takto zásadních politických a společenských krocích nebývá zajímavé to, jak se zdůvodňují, ale jaký je jejich skutečný důvod. Jestliže se až dosud zvídavý pozorovatel neměl čeho chytit a mohl o smyslu podezřelých a zdánlivě nelogických kroků jen spekulovat, koronavirová pandemie rázem rozdala úplně nové karty a vše do sebe začalo až nečekaně zapadat.

Až přišel v březnu 2020 koronavirus a školy se na půl roku zavřely úplně. Rozhodnutí o zavření škol přitom ze zdravotního hlediska nedávalo na první pohled příliš smysl. Odborníci od počátku mluvili o tom, že covid-19 se dětí téměř netýká a nakažlivost v této věkové skupině je zcela zanedbatelná. A co víc, výzkumníci z londýnské University College upozornili na prostý fakt, že v dětských kolektivech se záhadný covid-19 šíří ještě pomaleji než obyčejná chřipka.

K podobnému závěru dospěla i skupina českých matematiků z „Iniciativy Model antiCOVID-19 pro ČR“, kteří srovnali data o šíření onemocnění se svými propočty. Vědci v jednotlivých scénářích zkoumali, jak by se vyvíjela situace s onemocněním covid-19, pokud by vláda v březnu nezavřela celou ekonomiku a občany neuvrhla do přísné karantény. V případě škol jejich model ukázal, že pokud by se žáci mohli dál učit ve třídách, na šíření nákazy ve společnosti by to nemělo skoro žádný vliv. Luděk Berec z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích navíc upozornil, že matematici v simulaci předpokládali stejnou přenosnost koronaviru u dětí jako u dospělých a nezohledňovali, že virus se dětem spíše vyhýbá. A když už ho dostanou, průběh je v naprosté většině bez příznaků anebo vyvolává nachlazení. „Pokud bychom na základě této informace přenosnost u dětí snížili na 50 procent námi užité hodnoty, viděli bychom ještě menší rozdíly než ty relativně malé rozdíly, které pozorujeme teď,“ řekl matematik.

Jedná se sice pořád o pouhou teorii, ale výsledky nakonec zcela jednoznačným způsobem potvrdila i praxe. Stačí porovnat statistiky dvou sousedních zemí, které zvolily opačný postup – Švédska a Finska. Švédové, jak známo, karanténu nezavedli a nechali skoro všechno otevřené, včetně základních škol; naproti tomu Finové byli přísnější a školy uzavřeli. Výsledek? Podíl dětí s covidem-19 byl v obou zemí naprosto totožný – 0,05 %. Když totiž ústavy národního zdraví ve Finsku a Švédsku provedly společnou studii, došly k jednoznačnému závěru, že zavření škol mělo na šíření koronaviru mezi dětmi naprosto nulový vliv.

Dá se tedy při vědomí, že data i logika věci hovoří zcela srozumitelnou řečí – nepočítáme-li na plný plyn jedoucí mediální šílenství –, předpokládat, že šlo jen o náhodu?

Dosavadní pozornost většiny české veřejnosti se zaměřovala na dohady, zda je virus opravdu tak nebezpečný, že kvůli tomu musíme nosit látku přes obličej; a když už ji budeme nosit, zda to má význam. Začínají se již řešit také ekonomické dopady koronavirové odstávky. Třetí důležitou oblastí lidského života a pilířem, na kterém by měla stát každá vyspělá společnost, je vzdělání. A právě vzdělávání a školství prošlo během pár měsíců tak zásadní proměnou, že lze hovořit doslova o revoluci. (…)

 

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym.

***** Příspěvky čtenářů za měsíc říjen 2020: *****

ing. Jan Dvořák 400,- Kč, František Šmíd 600,- Kč, Roman Dubravský 500,- Kč, Pavel Kl*ka 222,- Kč, Petr Andres 500,- Kč, Jaroslav Rout 200,- Kč, Jan Petr 300,- Kč, Jiří Sieja 200,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, Martin Vojtíšek 200,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Roman Foff 500,- Kč, Miroslav Paták 200,- Kč, Marek Janičko 250,- Kč, Anonym 1000,- Kč, Miloš Kořínek 100,- Kč, Jan Nedvěd 500,- Kč, Pavel Janeček 500,- Kč, Pavel Jurášek 100,- Kč, Jan a Gabriela Horáčkovi 500,- Kč, Miloš Kraus 200,- Kč, Ludmila Kárská 300,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, Martin Vavrinka 100,- Kč, Květa Sekyrová 200,- Kč, Helena Novotná 300,- Kč, Miloš Kraus 200,- Kč, David Bezděk 250,- Kč, MUDr. Markéta Hansli 500,- Kč, MUDr. Iva Niemcová 100,- Kč, Miloslav Konopiský 200,- Kč, Libor Heidler 200,- Kč, Karel Kubela 50,- Kč, Jiří Ovčáček 100,- Kč, Martin Vacek 250,- Kč, Václav Tykvart 100,- Kč, Jiří Meissner 500,- Kč, Vlastimil Běhan 100,- Kč, Ladislav Oudes 200,- Kč, Arpád Krausz 250,- Kč, Bohuslav Maceška 50,- Kč, Jiří Sika 100,- Kč, Ondřej Svatoň 50,- Kč, Martin Svoboda 100,- Kč, Martin Reiser 200,- Kč, ing. Jiří Klumpar 100,- Kč, Zuzana Karlová 300,- Kč, Milena Trulley 333,- Kč, Aleš Votruba 250,- Kč, Ladislav Adamec 200,- Kč, Zdeňka Jindrová 50,- Kč, Oldřich Smejkal 1000,- Kč, Pavel Kosmata 200,- Kč, Aleš Karásek 200,- Kč, Petr Hučín 50,- Kč, Eduard Ezer 500,- Kč

Celkem za měsíc: 15 655,00 Kč
Vybráno 44.72%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.

Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 2 282 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (31 votes, average: 4,77 out of 5)
Loading...
politicon.cz
72 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.