thatcher merkel
4.7.2021
Kategorie: Doporučujeme, Historie

Historické srovnání: Thatcherová vs. Merkelová

Sdílejte článek:

P. G. CIGIKOS

Srovnávat šestnáctiletou vládu Němky Angely Merkelové s jedenáctiletou vládou Britky Margaret Thatcherové, by mohlo být zábavné, zvlášť, když jde o ženy v pozicích vůdkyň velkých národů, které historicky pojí spíše více nepřátelství a rivalita, než plodná a přátelská spolupráce.


Thatcherová v roce 1979 v podstatě přebírala rozbouřený stín Britského impéria, ve kterém vládly odbory, nezaměstnanost, nám dobře známá síla státních podniků a státních bytů a na evropské poměry šlo v případě Británie tehdejší doby vlastně o zanedbanou zemi typu dnešního Španělska. Thatcherové se podařilo Velké Británii vrátit mezinárodní respekt, privatizovat neefektivní podniky a celkově rozhýbat ekonomiku.

Zbavila se zpolitizovanych odborů a až vzorově zefektivnila státní správu. Společně s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem a papežem Janem Pavlem II. porazila sovětský komunismus, čímž Velkou Británii vrátila na zahraničněpolitickou pozici nejen opět respektované velmoci, ale také nejspolehlivějšího spojence Spojených států amerických. Thatcherová byla (spolu s Churchillem) tím Angličanem, který jednou provždy smazal tísnivý sentiment amerického boje za nezávislosti na Británii.

Dnešní Thatcherová představuje čirý konzervativní kult evropské provenience a symbol malého přesto silného státu, ctící osobní a podnikatelské svobody. Odkaz Thatcherové můžeme možná nejpůsobivěji spatřit při oslavách britské levice, která se dodnes na důkaz díků, v den výročí její smrti, bujaře opíjí v ulicích.

Thatcherová svou zemi zásadně pozvedla a právem patří po bok význačných britských historických postav, jako byl Winston Churchill nebo William Wilberforce.

Thatcherová byla Britkou, a být v té době význačným vůdcem Evropy, představovalo držet na krátkém řetězu nejen domácí levicovou opozici, ale také potýkat se s kontinentální nevraživostí v čele s neskrytě nepřátelskou Francií. Nesmíme také zapomínat, že Thatcherová byla ženou a ženy, vyjma Francouzky Panny orléanské z patnáctého století, nebyly ani na konci sedmdesátých let standardně předurčeny k takovým zásadním úkolům.

Možná je v této souvislosti důležité také uvést, že Thatcherová nebyla feministkou. Nemohla být. Důkazem nechť je její individuálně založená a tržně řízená rozhodnutí, přičemž feminismus jako politickou ideologii, vnímáme nejčastěji prizmatem liberální levice. Thatcherová byla v tomto ohledu spíše paralelou Američanky Phyllis Schlaflyové, konzervativní političky a guru ne-holywoodského sebevědomí amerických žen.

V pravdě ctihodná Margaret Thatcherová byla vdaná, měla dvě děti. Do vysoké politiky vstoupila v roce 1959, kdy byla poprvé zvolena do Dolní sněmovny Spojeného království. Ministryní školství a vědy ve vládě premiéra Edwarda Heatha, po kterém v roce 1975 převzala otěže Konzervativní strany, se stala v roce 1970. Za premiérský stůl zasedla v roce 1979 a vládu předala svému konzervativnímu nástupci, Johnovi Majorovi, na konci roku 1990.

Thatcherová pocházela ze živnostenské rodiny, kde štěstí bylo pevně svázáno s výsledky skutečné práce. Byla tedy svým přesvědčením představitelkou tolik dnes opomíjenému fenoménu smysluplné práce, který moderní liberálové transformovali do dotační vychytralosti a politické loterie, kterou pracovně označuji za takzvaný “paradox životní sázky”.

Paradox životní sázky vytváří u lidí nedůvodné očekávání, že bez jakéhokoliv vlastního přičinění, ale přesto jistě, dojde k vylepšení jejich socioekonomického statusu. Základem takového očekávání je víra v příchod politika, který jim zařídí životní štěstí. I když se to opakovaně nedaří, vysoký kurs této sázky na příchod politického mesiáše, který sázejícího zbaví dluhů, špatných sousedů a zlepší vztahy s blízkými, to nezmění (proto paradox).

Margaret Thatcherová byla tedy v mnohém jednoznačným protikladem právě odcházejícího a současného vůdce Západu, Angely Merkelové.

Merkelová přispěchala do vysoké politiky už v prosinci 1990, tedy asi rok po zboření Berlínské zdi, a také dorazila na Západ z Východního bloku. Sama to označila za “návrat”, ale její svazácké zkušenosti v kombinaci s východoněmeckým luteránstvím pod pečlivým dohledem STASI, dával vědět, že šlo skutečně spíše o příchod do neznámé politické kultury, než o návrat na stará známá místa.
Merkelová se stala ministrem pro ženy a mládež ve vládě Helmuta Kohla už v lednu 1991, tedy měsíc po svém zvolení do Bundestagu. Funkci předsedy CDU po Wolfgangu Schäublemu přebrala v roce 2000 a židličku spolkového kancléře zasedla v roce 2005.

Německo se na začátku tisíciletí nalézalo v nejlepší ekonomické kondici, stále byl udržován nikým nenařízený politický styl Helmuta Kohla, který dával tehdy už dávno sjednocenému Německu tichou, přesto velmi významnou zahraničněpolitickou pozici.

Německo po nástupu Merkelové udělilo Evropské unii nový politický drive, který dával tušit, že nezůstane jen u společné měnové unie. Merkelová společně s kolegy z Unie zrušila její pilířový základ (volný pohyb lidí, zboží, služeb a kapitálu) a spoluzavedla nepřehledné a nikdy nikým konkretizovaný a nadmíru variabilní systém “evropských hodnot”.

Abychom byli spravedliví, federativní snahy evropských socialistů dáváme do souvislosti především s neúspěšnou Evropskou ústavou z roku 2003, kdy Merkelová Německu ještě nevládla, ale Lisabonská smlouva, jako její jen zdánlivě méně ambiciózní příbuzný, je už i její práce. Lisabonská smlouva, svým celkovým obsahem a i konkrétními ustanoveními, je jednoznačně socialistický počin, který zavedl sociálně tržní ekonomické vztahy s hlavním cílem mazat hospodářské rozdíly mezi členy Unie (což nám může rezonovat se slovy komunistického ministra školství Zdeňka Nejedlého o tom, kdy teda nastane komunismus – až nás doženou ti slabší).

Merkelová je představitelkou evropského socialistického hnutí, ač by její stranicky křesťanská příslušnost měla osvědčovat jiné hodnotové preference.

Fakticky prosadila a stále prosazuje štědré německé půjčování ekonomicky slabším členům Unie, které Německu zabezpečuje výsadní – nekritizovatelné politické postavení (a levné zisky) a které mu také zajišťuje neotřesitelné evropské premiantství. Německo, ústy Merkelové, také často vystupuje jako hlásná trouba Evropské unie a ostatní chudší příbuzní k tomuto stylu nejčastěji podřízenecky mlčí.

Německý politický styl na evropské půdě byl zcela jistě jeden z důležitých důvodů odchodu Velké Británie z EU. K tomu přispěla i sama Merkelová svou odtažitostí ke Spojeným státům a naopak přívětivostí k Rusku (čímž si Němci chrání především své rozsáhlé investice). Chladné vztahy Merkelové s americkými prezidenty, pošramocené odposlechy Merkelové prostřednictvím zpravodajské agentury NSA po dlouhé roky v době vlády Obamy, jsou však do značné míry limitované americkou vojenskou přítomností v Německu. Zkrátka, dokud budou v Německu američtí vojáci, můžeme být v klidu i my.
Merkelová odchod Britů stále nese velmi osobně, slova o odplatě neposlušného království jsou přičítané právě jí. A byla to také sama Merkelová, která nechtěla britské turisty na území EU v době letošní pandemie a nařídila bez ohledu na vysokou proočkovanost Britů ponechat je v karanténě 14 dnů po jejich příjezdu do Německa. K tomu nutila i ostatní členské státy.

Merkelová je také momentálně v kritické opozici s Pobaltím, Polskem, Rumunskem, Holandskem a Českou republikou, ohledně přístupu k agresivitě Ruska. Tak zásadní rozpolcenost členů EU tento spolek dosud nezažil. Vztah k Rusku totiž není epizodní záležitostí, nýbrž jedním ze základů zahraniční politiky EU, kterému se Německo, se značnými následky pro ostatní, permanentně vzpírá.

Příčiny pěkných vztahů Merkelové k Putinovi můžeme zahlédnout už od havárie japonské jaderné elektrárny ve Fukušimě, kdy se Merkelová rozhodla skoncovat s německou jadernou energií a začala stavět větrníky a sluneční elektrárny. Když zjistila, že tyto zdroje jadernou energetiku nenahradí, nezbylo jí nic jiného, než zajistit potřebné kapacity v Rusku (proto stavba plynovodu Nord Stream 2 mimo území Ukrajiny).

Další zásadní neúspěch Angely Merkelové – odcházejícího vůdce Západu, vyplývá z její katastrofální umíněnosti v době tzv. migrační krize. Německo se v důsledku jejího osobního rozhodnutí kulturně dočista změnilo. Muslimské demonstrace bývají významnější společenskou událostí, než třeba oslavy Sjednocení Německa a předčí je snad jen setkání sexuálních podivínů v době berlínských Pochodů hrdosti.

Co se týče německých ozbrojených sil, těm se, prostřednictvím zejména své ministryně obrany von der Leyenové, momentálně předsedkyni Evropské komise, kterou do funkce dotlačila právě Merkelová, nedostává ani nafty a jiného základního výcvikového vybavení. Bundeswehr má však v souladu s přísnými ekologistickými normami vyřešeny výfukové emise a uniformy pro příslušnice v požehnaném stavu. V německé armádě sílí revolucionářské hlasy a armáda je v podstatě v rozkladu.

Myšlenka Merkelové o evropské strategické autonomii spočívající však víceméně ve vymezení se vůči Spojeným státům, naprosto selhala. Selhala proto, že autonomie spočívala v jejím separátním – vlastním úsilí, motivovaném osobní averzí vůči Spojeným státům.

Merkelová ponechává Evropskou unii názorově roztříštěnou – politicky nejslabší ve své nedlouhé historii. Myšlenka německo-francouzského vedení jejím odchodem končí a na obzoru není politické figury, která by jí chtěla a současně i mohla nahradit.

Německo, a Merkelová především, je a už navždy zůstane synonymem pro politické podivnosti v podobě bezohledných sólo akcí na úkor všech svých spojenců.

Margaret Thatcherová by se jistě velmi podivila nad stavem Evropské unie, které ona sama nedávala příliš mnoho šancí. A možná by se nejvíce podivila nad tím, jak dlouho si Německo nechalo líbit vládu této vskutku neobyčejné političky …

Je z příkladů Merkelové a Thatcherové zřejmé, že žena v čele státu nepředestírá automatický úspěch země. Merkelová se na rozdíl od Thatcherové vyznačovala až názorovou bezpáteřností, iracionální mezkovitostí a totální absencí vize, přičemž nedotáhla cokoliv, co si předsevzala. Obraz Thatcherové, a to se týká i jejich zapřísáhlých odpůrců, nám naopak vyjevuje přesný – učebnicový vzor úspěšné konzervativní politiky evropského typu.

Zatímco Margaret Thatcherová už navždy zůstane Železnou lady, tak po politice Merkelové nám zůstanou jen rozplizlé kontury politicky rozbitého Německa a evropského projektu, směřujícího k zelenému, či jinému extrémismu.

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX), QR platby

Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym.

***** Příspěvky čtenářů za měsíc září 2021: *****

Ilja Baudyš 1000,- Kč, ing. Jan Dvořák 500,- Kč, David Bezděk 250,- Kč, Ladislav Adamec 200,- Kč, ing. Tomáš Šimčík 200,- Kč, Vlastimil Kornas 111,- Kč, Petr Andres 500,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Matouš Gaudl 500,- Kč, Mgr. Luděk Tesarčík 200,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Jaroslav Rout 200,- Kč, Jan Nedvěd 500,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, Oldřich Smejkal 1000,- Kč, Pavel Burget 200,- Kč, Karel Kubela 83,- Kč, Martin Vavřinka 50,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Václav Žižka 500,- Kč, MUDr. Iva Niemcová 100,- Kč, Jiří Obermaier 300,- Kč, Dagmar Sokolová 200,- Kč, Josef Tichý 1000,- Kč, Martina Kosková 350,- Kč, Karel Klouček 500,- Kč, Jiří Ovčáček 100,- Kč, Martin Vacek 250,- Kč, Jan Petr 300,- Kč, Václav Tykvart 100,- Kč, Miloslav Konopiský 100,- Kč, Miloš Kořínek 100,- Kč, Vlastimil Běhan 100,- Kč, Ladislav Oudes 200,- Kč, Zuzana Karlová 300,- Kč, Vlastimil Kůs 500,- Kč

Celkem za měsíc: 11 594,- Kč
Vybráno 33.12%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.

Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 1 437 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (19 votes, average: 4,84 out of 5)
Loading...
16 komentářů

Napsat komentář: Pijack Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-)