fotbal1
17.7.2018
Kategorie: Společnost

Fotbal, národ a kavárna

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (15 votes, average: 4,73 out of 5)
Loading...
Sdílejte článek:

PETR ROBEJŠEK

Mistrovství světa ve fotbale nebylo jen dočasným svátkem vlastenectví nebo záchvatem nacionalismu. Různé formy politizace masového sportu patří k projevům probíhající renezance role národních států.

Sport a politika

Při zápase Srbska proti Švýcarsku volali srbští fanoušci: „Zabte Albánce“. Albánští „Švýcaři“ v helvétském teamu jim ze hřiště odpověděli gestem znázorňujícím dvojhlavého orla, který symbolizuje albánskou nezávislost.

Ve Švýcarsku, sice nevládne politická korektnost německého nebo dokonce švédského formátu, ale tamnější fanoušci přesto nebyli nadšení. Nelíbilo se jim, že si hráči s albánskými kořeny, ale se znakem Švýcarska na prsou, vyřizovali svoje účty se Srby.

V Srbsku se zase otírají o chorvátského brankáře Danijela Šubašiče, který je po otci poloviční Srb. A to, že mají napůl srbského brankáře se zase nelíbí některým Chorvátům a to přesto, že říká, Chorvátsko je moje vlast. A tak mu v neděli držím palce, abych jich moc nepustil.

Srbsko, Chorvátsko anebo Albánie, patří k zemím, ve kterých vlastnectví neztratilo nic ze svého významu. Národ je tam pospolitost, ve které lidé chtějí přežít a za kterou jsou nejenom ochotni položit život, ale dokonce i zabít.

Podchlazení Seveřané

To na Severu Evropy mají sice podobné problémy, ale jsou “pokročilejší”. Po faulu švédského hráče Jimmyho Durmaze, pocházejícího z Turecka následoval přímý volný kop, který Němci proměnili a vyhráli. Na švédských sociálních sítích se okamžitě objevily útoky, podkládající Durmazovi jakési muslimské spiknutí. Švédský fotbalý svaz reagoval okamžitě. Den po zápase bylo zveřejněno video, na kterém shromážděné švédské mužstvo s Durmazem včele křičí “K čertu s rasismem“. Opravdu rád bych byl švédsky mluvící muškou tam, kde se o tom rozhodovalo. Ta akce mi totiž připomíná dobrovolně povinné demonstrace z mého mládí v komunismu.

Německé mužstvo se s otázkou národní identity střetlo naplno. Ilkay Gündogan a Mesut Özil, dva německo-turečtí reprezentanti se krátce před mistrovstvím nechali zapřáhnout do volební kampaně Nadžiba Erdogána. To vyvolalo převážně negativní reakce německých fanoušků. Gündogan chybu uznal a omluvil se. Özil se k případu dodneška nevyjádřil. A vzhledem k tomu, že při mezinárodních zápasech nezpíva německou hymnu, tak si mnozí mlčení vyložili jako potvrzení své kritiky tohoto “odrodilce”.

Němec nebo Turek?

Samozřejmě, že to všechno lze zesměšnit a dokonce kriminalizovat. Kavárny po celé Evropě v tom mají dlouhou praxi. Ale to pravé mistrovství (možná i světa) v sebezapírání a zesměšňování národní hrdosti najdeme v Německu.

Očekávat, že se členové národního mužstva budou ztotožňovat se zemí, za kterou hrají může být naivní, ale jistě to není rasismus. Někteří němečtí žurnalisté jsou ale právě o tom přesvědčeni.

Po té, co jejich vlastní mužstvo vypadlo z turnaje mají volné kapacity a proto se věnovali s velkým elánem několika tématům, která umí nejlépe. Patří k nim tradičně sypání popela na hlavu, obohacené o rozklady k nacionalismu, fašismu a rasismu ve sportu. Našli se dokonce takoví, kteří vykonstruovali vývojovou linii od vítězství německých fotbalistů na mistrovství světa 2006 tzv. letní pohádku a posléze 2014 se vznikem protestní strany AfD (Alternativa pro Německo).

K tématům těchto dohližitelů na chování lidí patřilo i rozhorčení nad tím, jak necitlivě fanoušci reagují na chování obou turecko-německých hráčů, Gündogana a Özila. Místo aby rozebrali téma integrovatelnosti přislušníků rozdílných civilizací do evropské společnosti, tak mluvili do duše Němcům samotným. Podle některých žurnalistů totiž kritici postojů obou hráčů propásli jedinečnou šanci pochopit, jak se vlastně tito hráči vnímají sami. Otázka, jestli to ale většinu německých fanoušků zajímá přitom jaksi zapadla.

Národní mužstvo ….

Ať chtějí nebo ne, tak když si Šubašič, Durmaz anebo Özil obléknou národním dres, stanou se zástupci milionů bezejmených, kteří v úspěchu “našich” vidí více než jeden z mnoha zápasů sezóny. Někteří z nich se skoro shakespearovskou osudovostí a jiní s plačtivou sentimentalitou zažívají pocit sounáležitosti se zemí, kde se narodili a která je a zůstane jevištěm jejich vlastního života. Většina domácích fanoušků chce, aby nároďák vyhrál ve jménu jejich země a tím i za ně samotné.

Národní mužstvo je výběr těch nejlepších hráčů z celé země. A proto nikdo nemá problém s černochy ve francouzském nebo anglickém mužstvu, ani s muslimy v německém nebo švýcarském týmu. Ale jen pod tou podmínkou, že se chovají jako členové národního mužstva a ne jako soukromí podnikatelé, kteří jednou za čas sehrají benefiční zápas v jiném dresu.

A proto si také němečtí fanoušci si při mistrovství světa prožili spontánní a někteří z nich možná jenom jednorázový vlastenecký sen. Ale najednou dali Gündogan a Özil najevo, že se nepovažují ža jedny z nich, že nejsou “našinci”.

…. a národní hrdost

Ano, jedna z funkcí sportů je politická. Národní mužstvo, vlajka a hymna; to je svátek vlastenectví. A samozřejmě je kdesi v pozadí, za dnešní mírumilovnou formou, zasuté pradávné klání nepřátelských kmenů na život a na smrt. Sportem je přeneseno na symbolickou rovinu a má přesto svou nezastupitelnou úlohu i dnes.

Sportovní úspěch má velký význam ve světě, ve kterém je stále ještě rozhodující velikost a síla; ve světě, který se stále (a možná ještě více než před pár lety) řídí zákony moci. V takovém světě je sportovní úspěch pro bezejmenou většinu lidí vítanou šancí zažít vzácný pocit sounáležitosti a hrdosti. Může být důkazem vlastní vyjímečnosti a významu, když se třeba Island, země s 350 000 obyvateli dostane na mistrovství světa. A může být šancí k triumfu malého na nad velkým. Nedělní finále toho je příkladem.

Sport dokáže aspoň na chvílí vymazat rozdíly mezi hospodářsky a politicky silnými a slabými národy. Všichni jsou si “rovni” a rozhoduje jenom výkon „jejich“ mužstva. Slabý může porazit silného a odhodit trochu své psycho-zátěže způsobené vlastní závistí a pocity méněcennosti.

A hlavně. Je jedno, jestli jde o vlastenectví hrdě inscenované jako v Polsku, v USA a o víkendu ve Francii, nebo zapírané, či dokonce trestně stíhané jako v Německu a ve Švédsku anebo stydlivě vysmívané, jako (bohužel) u nás. Vždy, v dobrém nebo špatném, jde o nepochybný důkaz národní odlišnosti a národní identity. A to některým lidem vadí.

Fotbal v kavárně

Jak jsme již viděli na reakcích německých mainstreamových médií v případě obou německo-tureckých hráčů, tak se v kavárenských sklenících plných přešlechtěného intelektu pěstuje pouze vlastní pravda. A proto tam jsou masové sporty, s pohrdavým úšklebkem již delší dobu trpěny jako sociální prostor k projevu něčeho tak zpozdilého jako je národní odlišnost a hrdost. Viděno přes okraj kávového šálku šlo o jednu z posledních kymácejících se bašt nacionalismu a šovinismu, krátce předtím než všechno splyne do nádherně šedivé multikulturální kaše totálně zrovnoprávněných nejmenších menšin.

Mistrovství světa v čemkoliv by pak mělo být nahrazeno solidární soutěží multikulturálních a podle kvót na všechno vyvážených mužstev. Jejich zápasy by logicky končily nerozhodně, protože povyšování se nikomu trpět nebude.

A teď? Zdá se, že se kyvadlo dějin obrací. Politizace sportu je v souladu s celkově rostoucím významem národního rozměru a protiřečí tak utopickým představám o společenském vývoji. Místo potvrzení předpovědí o růstu významu nadnárodních seskupení, se ukazuje pravý opak. Národy jsou stále výrazněji vnímány jako jedinečné celky, vymezující se vůči ostatním. Současný vývoj nasvědčuje tomu, že národní stát není posledním závanem zatuchlosti z 19. století.

Právě naopak. Oproti představám o tom, že globalizace povede k zániku národních států, dochází k jejich renezanci. Zdá se, že se v důsledku globálních unifikačních tendencí zřetelněji než v minulosti ukazuje funkční a emocionální nezastupitelnost národního při hledání nejvhodnějších cest k dosahování blahobytu a zajišťování bezpečnosti.

Národ pro hlavu a srdce

Mistrovství světa ve fotbale ale není jen příležitost pro vyjímečný záchvat nacionalismu, který vzápětí pomine. Politizace sportu se všemi s ní spjatými pozitivními a negativními jevy je jedním z projevů probíhající renezance národa. Ukazuje se totiž, že je to (při vší nedokonalosti) ta nejlepší známá forma společenské organizace, když hledáme co nejvyšší funkčnost a efektivnost jak pro celek, tak i pro jeho členy.

Národy fungují hospodářsky a politicky lépe než nadnárodní spolky právě proto, že jejich členy spojuje nejenom jazyk, historická zkušenost a společné povědomí o tom, co se má a co se nemá dělat, ale i neviditelná síť vzpomínek a zážitků vedoucích k pocitu sounáležitosti. A
sport je jeden ze zdrojů jejich vzniku.

Vlastní národ také zřejmě nejlépe uspokojuje potřebu lidí najít pevný bod ve světě a poskytnout jim jistotu v čase zmatků. Národ je pamět a znalost reálii; je to důvěrně známé sociální a materiální prostředí. Národ je odlišnost a sounáležitost. Opírá se přitom nejenom o společný jazyk a historii, ale i o pocity vlastní vyjímečnost a nadřazenosti vůči jiným národům.

Národní hrdost na stadionu patří k zážitkům, které sdílíme s ostatními. Patřit k nejlepším z celé země a smět ji reprezentovat v soupeření s jinými. Kdo nezná tuhle touhu? Já jsem jí zažil, jak jinak než při fotbale, na dlažebních kostkách Haštalského náměstí v Praze. A samozřejmě jsem si tehdy představoval, že chci hrát v nároďáku. A stejně jako drtivá většina nakonec jenom přihlížím. Ale ta vzpomínka a představa, stát tam dole na trávníku, oslovuje fantazii, voní sny a dětstvím. A vyustí ve společném jásotu, když “naši” vyhrají. Naši na tomhle mistrovství nebyli. A tak budu v neděli držet palce Chorvátům.

Autor: Petr Robejšek

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc listopad 2018: *****

Jan Procházka 500,- Kč, MUDr. Ilja Baudyš 1000,- Kč, Václav Tykvart 200,- Kč, Milan Tahovský 1000,- Kč, Vít Fortelka 2019,- Kč, Helena Novotná 200,- Kč, Ivanka Trávníčková 300,- Kč, Jan Slaba 100,- Kč, Karel Kubela 50,- Kč

Celkem za měsíc: 5 369,00 Kč
Vybráno 15.34%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
loading...
politicon-banner
16 komentářů

Napsat komentář: pišta hufnágl Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.