ERA
15.2.2020
Kategorie: Politika

ERA: Zmrtvýchvstání pochybného ústavního dodatku

Loading...
Sdílejte článek:

TRW

Politickou debatu ve Spojených státech nyní ovládají probíhající stranické primárky, které vystřídaly očekávaně neúspěšný několikaměsíční proces impeachmentu proti Donaldu Trumpovi coby téma číslo jedna. Ve stínu primárek a impeachmentu se ale otevřela, či spíše znouvotevřela, debata o tzv. Equal rights Amendment (ERA), dodatku k Ústavě Spojených států o stejných právech bez ohledu na pohlaví.
 

 
Verze dodatku, která je nyní diskutována, má své počátky v roce 1971 a má zdánlivě prosté znění:
 
“Rovnost práv před zákonem nesmí být upírána či omezována Spojenými státy nebo jakýmkoli ze států z důvodu pohlaví.”
 
Dodatek byl schválen v roce 1971 Sněmovnou reprezentantů a v roce 1972 Senátem potřebnými dvoutřetinovými většinami, které pro navržení nových dodatků k Ústavě vyžaduje její pátý článek. Následně je zapotřebí, aby byl dodatek ratifikován, a to alespoň třemi čtvrtinami legislativních sborů jednotlivých států či třemi čtvrtinami státních konventů v závislosti na tom, jakou formu zvolí Kongres. V úvodní rezoluci k textu dodatku nicméně Kongres stanovil jeden požadavek, který se dnes ukazuje jako klíčový-ratifikace potřebným počtem států měla proběhnout ve lhůtě 7 let od navržení dodatku státům k ratifikaci Kongresem, přesněji tedy do března 1979. Požadovaného počtu 38 států ovšem dodatek (zejména vlivem iniciativy konzervativní aktivistky Phyllis Schlaflyové “STOP ERA”) nedosáhl, a to ani poté, co Kongres prostou většinou v obou komorách lhůtu ještě rezolucí zpětně prodloužil o tři roky, což bylo následně okrskovým soudem pro okrsek Idaho shledáno jako protiústavní krok pro nedodržení stanoveného postupu, vyžadujícího dvě třetiny hlasů, nikoli pouhou nadpoloviční většinu. Dodejme ještě, že pět států navíc svou ratifikaci odvolalo. Logickým úsudkem by se z této skutečnosti dalo vyvodit, že pokud ve stanovené lhůtě není dodatek ratifikován, pak neprošel a k Ústavě připojen nebude. To ovšem není interpretace, k jaké dospěli zákonodárci států Nevada, Illinois a nejnověji Virginie. Ti se postupně v letech 2017, 2018 a 2020 rozhodli zdánlivě “mrtvý” dodatek ratifikovat a nyní tvrdí, že dodatek tak byl ratifikován potřebným počtem států, neboť sedmiletá lhůta je dle nich neplatná a stějně tak i stažení ratifikací oněmi pěti státy a dodatek by tak měl být přidán k Ústavě. S tímto návrhem se i rozhodly jít k soudu.
 
Požadavek těchto tří států je ovšem v rozporu jak s precedentem, tak Ústavou samotnou a je další snahou o doplňování Ústavy skrze soudní moc namísto řádného schvalovacího a ratifikačního procesu.
 
V roce 1921 Nejvyšší soud v případu Dillon v. Gloss judikoval, že Kongres je oprávněn stanovit pro ratifikaci lhůtu v rozumné délce (shodou okolností se tehdy jednalo rovněž o lhůtu sedmiletou, precedent je tedy dokonce přesně odpovídající) a uvedl, že v článku 5 Ústavy “nenachází nic, co by naznačovalo, že jednou [státům] předložený dodatek má být navždy přístupný ratifikaci”. V této části bylo rozhodnutí zvráceno v roce 1939 v případu Coleman v. Miller, v němž soud rozhodl, že pokud není stanovena lhůta pro ratifikaci, dodatek může být kdykoli v budoucnu ratifikován potřebným počtem států, nehledě na uplynulou dobu. Platí však stále, že lhůta být stanovena může. Pro neplatnost semileté lhůty u ERA tedy nic nesvědčí. Co se týče neplatnosti stažení ratifikace, již zmíněný okrskový soud pro Idaho současně s prohlášením dodatečného prodloužení lhůty za protiústavní také vyjádřil názor, že odvolání ratifikace před jejím ukončením (tedy buď před úspěšným dosažením potřebného počtu států nebo v případě ERA před vypršením lhůty) nic nebrání, s čímž lze souhlasit, vzhledem k tomu, že Ústava v této oblasti zcela mlčí, natož aby odvolání souhlasu explicitně zapovídala. Čtyři z pěti států, které souhlas odvolaly, ho odvolaly ještě před uplynutím lhůty, což znamená, že ratifikace jednoho je sice platná, ale bez zbývajících čtyř zde není potřebný počet států. Ani druhé tvrzení nově ratifikujících tří států by nemělo obstát.
 
Čistě logickým uvažováním by ale na tomto vůbec nemělo záležet. ERA je již po desetiletí obecně chápán jako “mrtvý” dodatek a dokonce i velmi liberální soudkyně Nejvyššího soudu Ruth Bader Ginsburgová, jedna z nejvýznamějších zastánkyň teorie “žijící Ústavy”, jejíž význam se s během času mění, se vícekrát vyjádřila, že dodatek skutečně “mrtvým” je a celý proces jeho připojení k Ústavě by měl začít znovu od začátku, tedy nejprve projít Kongresem a poté být znovu předložen státům. To je racionální a správný přístup, který je ale pro tvrdé zastánce ERA, jimž by nevadilo prostřednictvím soudcovské extenzivní interpretace Ústavu o jejich vysněný dodatek doplnit Ústava neústava, těžká rána. Vzhledem k republikánské většině v Senátu je momentálně takřka nemožné, aby dodatek Senátem prošel, obnoveným procesem to tudíž nepůjde. Sněmovní Demokraté se proto rozhodli pro bizarní krok a schválili rezoluci, kterou se kořen problému, kterým je sedmidenní lhůta u ERA, zcela zrušuje. Podobná rezoluce je flagrantně protiústavní-retroaktivní modifikace dávno vyhaslého dodatku je ústavně podezřelá již na první pohled-a navíc naprosto irelevantní i pokud by protiústavní nebyla, neboť i v případě hypotetické přípustnosti takovéto zpětné modifikace by stále byly zapotřebí 2/3 senátorů, aby prošla Kongresem, a většinoví republikáni ERA dnes z politických důvodů odmítají.
 
Celé divadlo okolo ERA je zcela zbytečné a nemuselo by k němu vůbec dojít, pokud by jeho podporovatelé byli ochotni uznat fakt, že proces, započatý v roce 1971 skončil uplynutím lhůty v roce 1979 a pokud na dodatku trvají, je skutečně nutné začít znovu. To by ale vyžadovalo spoustu úsilí a politické kampaně. A proč se zdržovat ústavně vytyčeným procesem, když lze zkusit jít cestou soudní, která se v minulosti již tolikrát vyplatila oběma stranám politického spektra, jak progresivistům a liberálům, tak konzervativcům (vzpomeňme na právně tragické rozsudky Roe v. Wade, Obergefell v. Hodges či Lochner v. New York a Allgeyer v. Louisiana). Naštěstí pokud by se záležitost ERA projednávala až u Nejvyššího soudu, lze předpokládat, že když už i soudkyně Ginsburgová je proti, pak státy, prohlašující ERA za platný dodatek Ústavy, mají šance rapidně se blížící nule.
 
Jedna poslední otázka, kterou si je třeba položit, je proč vlastně je dnes z levé strany spektra protlačován dodatek o “stejných právech”, a je považován za tak důležitý, že stojí za to vymýšlet právní kličky a značně “kreativní” ústavní výklady? Principiální otázka, kterou měl ERA řešit, je tzv. pay gap, tvrzená nerovnost v odměňování mezi pohlavími v zaměstání. Ta ale byla vyřešena již v roce 1963, kdy tehdejší prezident John F. Kennedy podepsal tzv. Equal Pay Act, tedy zákon o rovném odměňování za stejnou práci. Je tudíž nutné se ptát, co je vlastně ERA v dnešní době sledováno. Jaká práva ženám v dnešní době zákony a Ústava nepřiznávají, že je nutné doplňovat Ústavu?
 
Nezávisle na tom, zdali je skutečně takový cíl těch, co nyní protlačují ERA či nikoli, připojení ERA by mohlo velmi snadno vést k situaci, kdy konzervativní snahy o prosazování protipotratových politik by byly soudně zastavovány právě z důvodu “ochrany stejných práv nezávisle na pohlaví”. To je také jedním z hlavních důvodů republikánské opozice proti ERA. Že je tato obava důvodná, ukazuje například rozhodnutí Nejvyššího soudu státu Nové Mexiko (jehož státní Ústava dodatek ERA obsahuje). Ten roku 1999 rozhodl, že rovnost práv podle ERA také znamená povinnost financovat z federálních peněz v rámci programu Medicaid i potraty, neboť pokud mužům je financována veškerá zdravotní péče, vyjmutí potratů u žen by znamenalo nerovné postavení, které Ústava Nového Mexika nepřipouští. ERA na federální úrovni a vůči všem státům se tak jeví jako potenciální účinný prostředek pro pro-choice hnutí v době, kdy stále více států přijímá restriktivnější opatření v oblasti potratů a ozývají se hlasy volající po zvrácení rozhodnutí v případu Roe v. Wade Nejvyšším soudem.
 
Equal Rights Amendment je v dnešní době progresivních teorií o neexistujících rozdílech mezi pohlavími, možnosti “volby” genderu a podobných revolučních tezí výsostně politickou otázkou. Jeho přijetí je v době, kdy rovnost pohlaví je v USA naštěstí již právně zaručena, nejen nadbytečné, ale mohlo by lehce dát průchod právě těmto teoriím a jejich promíchání s platným právem.
  
Co je ale nejdůležitější, jeho přijetí způsobem, jaký dnes někteří navrhují, by bylo přijetím na úkor ohýbání Ústavy a potlačení logického uvažování, což je vysoce nepoměrná cena za ústavní legitimaci pokrokové filozofie.

 

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc únor 2020: *****

Vladislav Vydra 100,- Kč, František Šmíd 600,- Kč, Petr Koubský 500,- Kč, Jiří Nováček 200,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, ing. Jan Dvořák 400,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Roman Foff 500,- Kč, Jiří Sieja 200,- Kč, Marek Janičko 200,- Kč, Zdeněk Palička 500,- Kč, Roman Dubravský 500,- Kč, Martin Vojtíšek 200,- Kč, Ladislav Adamec 100,- Kč, Nezn. dárce 222,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Martin Vavrinka 100,- Kč, David Bezděk 250,- Kč, Miloš Kořínek 100,- Kč, Miloslav Konopiský 200,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Květa Sekyrová 200,- Kč, Pavel Janeček 200,- Kč, Milan Tahovský 1000,- Kč, Pavel Šána 107,- Kč, Tomáš Klikar 1000,- Kč, ing. Jiří Lechner 800,- Kč, MUDr. Iva Niemcová 100,- Kč, Milan Černý 500,- Kč, Josef Malý 250,- Kč, MUDr. Jiří Roh 1000,- Kč, Libor Heidler 200,- Kč, Mario Valent 484,78 Kč (20 eur), Karel Kubela 50,- Kč, Marie Kouklíková 500,- Kč, Vlastimil Běhan 100,- Kč, Martin Vacek 250,- Kč, Pavel Jurášek 200,- Kč, Jan Nedvěd 500,- Kč, Michal Škurek 100,- Kč, Petr Andres 500,- Kč, Ivana Benová 108,- Kč, Martina Kosková 500,- Kč, Zuzana Karlová 200,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Ondřej Svatoň 50,- Kč, Richard Kovaříček 200,- Kč, Martin Svoboda 100,- Kč, Martin Reiser 200,- Kč, Jiří Novák 200,- Kč, Milena Trulley 333,- Kč, Zdeňka Jindrová 50,- Kč, Aleš Votruba 250,- Kč, Pavel Kosmata 200,- Kč, Jan Horáček 500,- Kč, Nezn. dárce 0,01 BTC, Eduard Ezer 500,- Kč, ing. Ivan Svoboda 500,- Kč


Celkem za měsíc: 18 770,78 Kč
Vybráno 53.62%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Po blokaci Pravého prostoru můžete sledovat novou stránku PP na facebooku.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 736 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (10 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
loading...
Loading...
1 komentář

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.