Epidemie slabosti

Když jsem začala v roce 2015 navštěvovat politiky, abych spolu s kolegy na ně tlačila a varovala je před přijetím migračních kvót, zarazila mě jedna věc. Politici měli dost přesné informace a naprosto jasně věděli, jaký problém migrace je a jak je důležité se migraci ubránit. Jeden politik z ČSSD mi dokonce řekl pár informací, které šokovaly i mě.

Ptala jsem se ho: „Proč s tím něco neuděláte? Proč se jasně nevymezíte a neinformujete občany? Proč se nebráníte?“ Tehdy mi odpověděl: „To nejde, odmítnout migraci by byla politická sebevražda. Okamžitě začnou řvát média a různí humanisté a udělají z nás nelidy a to si nemůžeme dovolit.“

Charakterizuje to chování všech našich politiků, bojí se médií a to až tak, že nejsou schopni neblahý stav změnit. Když jsem diskutovala na TV Barrandov o České televizi, několikrát zaznělo, jak se politici bojí cokoliv s Českou televizí udělat a chodí kolem ní po špičkách.

Co to je za politiky, kteří se bojí nějakých pomatených redaktorů, kteří beztak dávno ztratili jakýkoliv kredit? Voliči mají jasno a klesající křivky sledovanosti zpravodajských a diskusních relací na ČT to dokazují. Přesto politici stále mlčí a ustrašeně se snaží ničím ČT proti sobě nepoštvat. Stejně jim to nepomůže…

Voliči zase trpí jinými strachy. Nikdo nechce být za blázna, co fandí Konvičkovi, Hamplovi nebo mně. Ještě tak nějak zkousnou Benjamina Kurase, který občas píše do Reflexu a celkově vypadá jako profesor a trošku snob. Ostatně ani pan Kuras nebo třeba Václav Klaus ml. si nechtějí s lidmi jako je Martin Konvička zadat. Bojí se. Ale stejně jim to nepomůže…

I když si poctivě kupujete Reflex a děláte si legraci z Parlamentních listů a Soukupovy televize, nevolíte SPD a občas si kopnete do Ruska, stejně už máte nálepku. Jak jednou prokážete trochu racionality a zdravého rozumu, nic vás neochrání. Ten strach nezadat si s těmi, kteří jsou onálepkovaní ještě víc, je zbytečný. Je to strach úplně stejný, jako mají politici. Je to slabost. A ta slabost ochromuje.

Nejhnusnější strach ale stejně mají aktivisti. Bojí se o práci, o své postavení v elitním klubu „humanistů“, bojí se až tak moc, že se uchylují k podpásovkám, k bonzáctví, k popření všeho, pro co jsme se po roce 1989 nadchli. Naprosto mě fascinuje, jak se neustále odkopávají a všemi svými činy jen dokazují, jak se bojí svobodných názorů, bojí se diskuse a konfrontace. Ustrašení jsou ještě více než politici. Jen aby se proboha nedostali do diskuse s někým fakt chytrým. Protože by pohořeli jako papír a jejich stoupenci by to viděli. Nedivím se jim, že potřebují své oponenty maximálně umlčet. Za každou cenu. Jen slaboši se bojí otevřené diskuse. Bohužel tihle slaboši mají dost velkou moc – ovládají univerzity, média, mají přístup k penězům. Ale stejně jim to nepomůže… Nemůžou obelhávat lidi do nekonečna.

Jak z toho ven? Stačí se jen nebát. A hledat další lidi, kteří se nebojí – a ty podporovat. Když se odvážní najdou mezi těmi všemi ustrašenými a bojácnými a spojí se, budou neporazitelní. Odvaha dává sílu a přesvědčivost. Stejně jako se to daří Salvinimu s Legou v Itálii a Orbánovi v Maďarsku. Jde to, jen se nebát!