Ekonomika, demokracie a koronavirus

Co se tím vlastně říká? Chtěli jste demokracii, tak teď to máte – světovou epidemii. Samozřejmě bych to nechal být, protože je to nesmysl na první pohled a vlastně to nestojí za řeč… Kdybych však při letmém zkoumání, zda jde o názor ojedinělý, nenarazil na celou hromadu podobných. Mimo jiné tvrzení, že to je celé důsledek globalizace.

Faktem je, že současnost opravdu nutí k zamyšlení nad řadou věcí. Třeba: Opravdu nedemokratické země chrání své občany lépe před podobnými katastrofami, než země demokratické? To je totiž v podstatě možné, mají jistě lepší a mocnější silové prostředky, jak zabránit přesunům obyvatel. Nebo: Je větším nebezpečím virus nebo panika? A tak dál. Těch otazníků je dlouhá řada.

Tak několik postřehů očima ekonoma, který má – konec konců, proč to tajit – titul z biologie. Takže nejsem tak úplně laik ani v oblasti těch virů.

Za prvé. S globalizací souvisejí epidemie pouze okrajově. Naše civilizace zažila největší vlny nakažlivých nemocí v časech, kdy globalizace ještě nebyla žádnou globalizací. Mocná a nejničivější morová vlna započala roku 1330 (vida!) v Číně. V roce 1347 dorazila do tehdejší Konstantinopole (Istanbul), o rok později do Janova a Benátek, o další rok později do jižní Francie a Španělska, v roce 1352 oklikou do Skandinávie, mezitím skosila Balkán, a konečně v druhé vlně v letech 1357 až 1363 zabíjela také v prostoru Čech. Rok 1363 se pokládá za letopočet, kdy mor okupoval celý tehdy známý svět. Španělská chřipka v letech 1918 až zhruba 1920 také nijak moc nesouvisela s globalizací, jako spíše s oslabením populace na konci války a po válce a také s přesuny vojsk.

Za druhé. Nezdá se, že by méně demokratické nebo rovnou despotické státy byly odolnější proti šíření viru. Nejvíce nemocných má Čína, což jistě není výspa standardní demokracie, a mezi přední země patří také Írán. Ten s demokracií nemá společného vůbec nic. Podobné režimy mají možná jednodušší život v tom, že mohou snadno uzavírat města a celé oblasti, ale zase jsou nepružné a nestabilní. Ostatně íránské vládě přiznaná čísla nevěří prakticky nikdo. Nejméně sami Íránci.

To je geneticky dáno – když máte režim, kde jsou komusi přičítány zásluhy za všechny úspěchy, v podstatě automaticky to znamená, že na něj ale padají také všechny neúspěchy. Proto jsou ostatně despocie rodištěm mýtů o „americkém brouku“, spikleneckých teorií o katastrofách zapříčiněných vnějšími nepřáteli a procesů s domácími nepřáteli. Problémy je prostě třeba hodit včas na jiné. Pak není divu, že takový režim se snaží věci spíše maskovat, skrývat problém, tajit potíže. A to v případě epidemie nutně vede ke zhoršení situace. Jenže to funguje vždycky jenom po omezenou dobu.

I demokracie mají však svoje problémy, to zase ne, že ne. V Jižní Korei, zemi s druhým nejvyšším počtem nemocných, jsou téměř všichni nakažení z jedné celkem specifické náboženské sekty. Asi není úplně fér z toho něco vyvozovat, ale na významné pozdvihnutí obočí to může stačit.

Hlavní demokratická potíž je ale jinde.

Obchodování s informacemi, tedy svět konkurenčních sdělovacích prostředků, vede k posilování přehnaných a hysterických reakcí. Svobodná média mají přirozené právo na koronaviru vydělávat a vydělává se nejlépe na panice – proto šíří paniku. Ano, pro pořádek dají občas místo odborníkovi, který popravdě řekne, že rozdíl mezi epidemií běžné chřipky a epidemií COVID-19 zase není tak velký a panika není na místě. Ale to je obratem přehlušeno pěti texty o děsivém nebezpečí.

Vykoupené masové konzervy, těstoviny a rýže jsou pak jenom trochu absurdní pointou.

Ostatně ne nadarmo se říká, že nejhorší smrt je z leknutí.

Co je ale vážnější. V rozjitřené atmosféře, kdy žádné opatření není dost razantní, dochází k tlaku na rozhodovací procesy. Někde se objeví čtyři nemocní? Veřejné mínění by dalo do karantény celé město, snad raději celý kraj a nejlépe celý stát. Politik, který po konzultaci s odborníky nemá na nic z toho chuť, protože to je přehnané, povolá po „konzultaci“ s veřejným míněním rovnou armádu. Kdyby nebyl dostatečně ostrý, neprojevil by se jako dost silný a rozhodný vůdce.

Z ekonomického hlediska je to problém viditelných a skrytých nákladů. Dopady nemoci jsou viditelné. Dopady zbytečné hysterie jsou neviditelné – protože jsou (jaká ironie) připsány epidemii. Až statistici spočítají, že v prvním čtvrtletí se celý svět propadl do recese, že škody jdou do stovek miliard dolarů, pak všichni moudře pokývají hlavou a řeknou: No jo, není se čemu divit – COVID-19! Že 95 procent těch škod půjde na konto zbytečných, přehnaných a zmatených opatření, to již nikdo nikdy nerozklíčuje, nespočítá a nedokáže, protože to prostě dokázat nejde.

Rozloučím se s vámi, milí čtenáři, dvěma titulky, které mimořádně charakterizují náš svět. První hlásá, že vedení Prahy zvažuje regulaci nákupu potravin. A druhý oznamuje, že Severní Korea zcela uzavřela svoje hranice.

Větší zoufalství a větší ironie již snad ani nejsou možné.

P.S. Na rozloučenou ještě jeden optimistický graf:

Je na něm vidět, že v posledních několika dnech přibývá vyléčených o něco rychleji než nových nemocných. Ten poměr byl cca. 3000 vyléčených za 24 hodin ku 1500 nově nemocných. Pokud se nestane něco velmi překvapivého, jsme (jako svět) na dobré cestě epidemii zvládnout.

P.S.II Trochu horší zpráva přišla z Japonska, kde údajně zaznamenali nové onemocnění ženy, která se již jednou z napadení virem vyléčila. Obdobný případ byl (zese údajně) zaznamenán i v Číně. To by byla komplikace, ale zatím jde zjevně o extrémně ojedinělé případy – takže ani teď není proč panikařit.