Je až s podivem, že to chlapcům a dívkám v sále nedochází. Oni jsou všichni placeni z našich daní – a chtějí víc. Což dávali dost nepokrytě najevo. Oni jsou – podle nich – ti, kteří mají právo přikázat nám, že je musíme platit. Všechny ty fondy a Česká televize, kterou taky musíme platit ze zákona. Není to věc naší volby. Protože kdyby to volba byla, nedala bych jim ani korunu. Za tu nadřazenost si to nezaslouží. A ještě si z toho hoši dělají legraci. Pánové Klusák a Remunda, kteří jsou autoři největšího hnusu českého dokumentárního filmu, žoviálně vtipkovali s letákem na slevy do supermarketu. Tihle naši umělci slevy na potraviny nepotřebují, je to pod jejich rozlišovací úroveň. Tím se musí trápit jen ti, kteří je platí a díky nimž se tihle pacholci mají dobře. Celé mi to připomínalo nějakou středověkou oslavu, nějaké bakchanálie, kdy pár vyvolených si užívá a celé se to může konat jen díky práci otroků. No, možná trochu silné kafe, ale když někdo žije z darů, tak bych čekala trochu respektu k dárcům.

FILM

Naši umělci jsou totálně odřezaní od reality, protože sami nežijou skutečné životy. Pravděpodobně jim nedochází, jak je těžké vydělávat peníze skutečnou prací. Oni si prostě tahají peníze z České televize, kde je to dost o kámoších a taky z různých grantů. To má s realitou pramálo společného. Jediné reálné kritérium – a to návštěvnost filmů – už pro ně dávno důležité není. Naopak, kdo točí filmy pro lidi, toho považují za odpadlíka. Bodejť, to nestojí na známostech, to se ošulit nedá, takže je to třeba dehonestovat, jako kritérium zlé. A co na to kritici? Ti evidentně jedou stejnou hru s filmaři. Bylo vidět, že jsou všichni na jedné lodi. Jedině snad Mirka Spáčilová do toho nezapadá, za což jí budiž dík. 

A co samotné filmy? Nejsem kritik ani odborník, ale filmy mám ráda a občas mě něco donutí jít do kina. Český film to ale není. A z těch, co byly v nominaci, jsem viděla jen jeden – film o Martě Kubišové a ten se mi líbil. Určitě mě zaujal film Pojedeme k moři a na ten se podívám. Nejvíce oceňovaný film – Cesta ven – mě irituje. Ty bláboly, co tam říkal jeho režisér o romské komunitě mě nadzvedávaly ze židle a musela jsem ten příval pitomých klišé přeřvat svými vlastními sprostými slovy. Bože, copak to nikdo nevidí, jak moc takové filmy Romy poškozují? Z nich samotných dělají něco co nejsou a rozhodně jim nepomáhají. Ostatně krátká ukázka předvedla takovou konstrukci, že mi z toho bylo až trapně. Romka, která nevypadá jako typická cikánka, která jde do klubu se skupinou bílých, není vpuštěna dovnitř. Co to je za blbost? Copak takový film, který dělá z Romů mučedníky, něčemu pomůže? Copak to ti kritici nevidí? Těžko, když jsou s těmi filmaři jedna rodina… Rodina se nekritizuje a když tak jen tak nějak kamarádsky.

Něco shnilého je v českém filmu. Točí se čím dál víc filmů, ale nechodí na ně do kina lidi. A lékem má být to, že filmaři vydyndají od státu  – tedy od nás plátců daní – více peněz. Opravdu? Já bych řekla, že naopak. Čeští filmaři by měli být odstřihnuti od dotací a to hned. A Česká televize by měla být zprivatizována. To by snad zachránilo úroveň českého filmu. Filmy by totiž točili jen ti, kteří by měli co říct. A poctivě by se snažili o to, aby to říkali tak, že by to pochopili i diváci. I takoví jako já. Nejsem masový divák, ale na český film, s hlubokou výpovědí o reálném životě lidí, na takový film bych si do kina zašla. Ale 150 korun za lístek nedám za ledacos. Určitě tím nehodlám podporovat arogantní tvůrce, kteří nejlépe umí akorát tak tahat ze státu peníze a ještě se mi za to, že je platím, vysmívají.

Naši umělci si pohodlně žijou ve svém malém uzavřeném světě (čest výjimkám), kde mají své jisté. My jim takový královský život platíme a ještě si za to necháme na sebe plivat. Protože my přece duši umělce nerozumíme, my ji MUSÍME podporovat a hlavně do toho, co s našimi penězi udělají, nekecat. A už vůbec nemáme právo rozhodnout se, KOHO za umělce považujeme. Protože to nám řeknou oni, ty jen plať a drž hubu. Ach jo…

Já mám umění ráda a považuju ho za důležité. Vím, že potřebuje podporu, ale takhle ne. Spěje to jen ke snižování úrovně, ke snižování konkurence a skutečná umělecká díla tak vznikají velmi sporadicky. A když tak, jen mimo systém. Skuteční tvůrci se dnes pohybují zcela na okraji a také mimo mainstreamových médií. Protože jen to jim zaručuje uměleckou nezávislost a tím tedy i ryzost a přesvědčivost.

Takže na závěr volám: SMRT DOTACÍM – SLÁVA UMĚNÍ! 

 ZDROJ: Eva Hrindová