socialismus517
24.8.2019
Kategorie: Ekonomika

Dnešní liberalismus je socialismus (2)

Sdílejte článek:

PAVEL KOHOUT

Je třeba se zamyslet, co dělat, až budoucí osvícená vláda moderních liberálů uzákoní povinné univerzální právo na štěstí.

Antiliberální politika

Politologové s tímto jevem nemají problém. Z jejich hlediska je liberální každý stát, který ústavně i fakticky zaručuje jisté svobody, zejména volební právo. Struktura příjmů a výdajů státního rozpočtu politology nezajímá. Strana, která férově vyhraje demokratické volby, má svobodu počínat si jakkoli, pokud jedná v souladu s ústavou.

A pokud ústava neklade překážky vysoké míře přerozdělování nebo dokonce znárodňování (například v Británii ve 40. letech nebo ve Francii začátkem 80. let), je vše v pořádku. Nebyly porušeny ústavní principy, nebyl narušen demokratický charakter státu. Některá budoucí řádně zvolená vláda může znárodněné podniky opět privatizovat — což se v uvedených zemích i stalo.

V průběhu 20. století až do současnosti jsme byli svědky procesu, jak se z původního klasického liberalismu stal politický protipól. Kde klasický liberalismus hlásá tři základní práva, moderní liberalismus jich hlásá desítky. Klasický liberalismus hlásá omezenou roli státu a nízké daně, moderní liberalismus prosazuje silný stát a vysoké daně.

Když se vrátíme k analogii s domem a jeho obyvateli, ze společenství vlastníků se občané stali pouhými nájemníky — roli majitelů vykonává úřednicko-politický aparát, kde hlavní politické strany spíše kartelově spolupracují, než si politicky konkurují. Navzdory demokratickým volbám neexistuje skutečná možnost výběru, antiliberální rysy práva a hospodářství jsou zakotveny natolik pevně, že jen pod tlakem hospodářské krize by bylo možné provést částečné klasicky liberální reformy — podobně jako po roce 1989 v bývalém socialistickém bloku.

Z hlediska politologů je vše formálně v pořádku — stát zůstává liberální demokracií, i když radikálně levicová vláda provádí socialistickou, konfiskační, direktivní, zkrátka antiliberální politiku. Jenže je zde háček. Zásadní politicko-ekonomická opatření mohou být trvalá, nevratná. Zejména u veřejných výdajů se projevuje efekt západky — výdaje se snadno zvyšují, ale velmi obtížně snižují. Tento efekt lze pozorovat v poválečném období u všech tradičních demokracií. Bez výjimky.

Daně

Švýcarsko zavedlo v roce 1938 daň z příjmů jako mimořádné opatření v době ohrožení nacistickou agresí. Ta se nikdy neuskutečnila — naštěstí pro Švýcarsko — ale daň zůstala. Navzdory tomu Švýcarsko stále patří mezi ekonomicky nejliberálnější státy světa. Důvodem je zejména fakt, že se Švýcaři nespoléhali na možnou benevolenci budoucích vlád, ale zakotvili do federální ústavy strop pro sazby daně z příjmů jednotlivců i korporací. Zároveň ústavně zakotvili princip, že kantony nesmějí koordinovat svou daňovou politiku — uzavírat kartelové dohody v oblasti daní.

Nic podobného nenajdeme v zákonech (natož v ústavách) žádné další země. To je důvod, proč od konce 40. let neustále rostla daňová zátěž ve všech vyspělých zemích, zejména v těch, kde se dnes o liberální demokracii hovoří nejvíce. Čtyři vyspělé země — USA, Velká Británie, Francie a Švédsko — vybíraly v roce 1960 na daních průměrně 29,9 procenta HDP, v roce 1970 34,4, v roce 1980 38,4, v roce 1990 40,6 a v roce 2000 již 41,75 procenta. Hospodářská moc státu roste na úkor soukromé sféry — pozorujeme opak klasického liberalismu.

Zpomalení růstu daňového inkasa přinesla v 90. letech globalizace. Do klubu tržních ekonomik přibyly státy bývalého sovětského bloku, které celkem jednoznačně viděly svou konkurenční výhodu v nízkých nákladech včetně daní z příjmu. Zároveň evropská integrace dospěla do stadia, kdy volný pohyb osob, zboží a kapitálu začal fungovat. Daně z příjmů ve výši vysoko nad 50 procent se v podmínkách jednotného evropského trhu staly anachronismem.

Státy začaly sledovat Velkou Británii, která za premiérky Margaret Thatcherové snížila daň z podnikových příjmů z 52 na tehdy šokujících 35 procent. V průběhu zhruba 20 let se z řady evropských států staly podle dřívějších měřítek daňové ráje — v Británii se nyní podnikové příjmy daní 19 procenty, chystá se snížení na 18 procent.

Zároveň evropská integrace dosud nedospěla do stadia, v němž by bylo možné zavést daňový kartel, natož daňové sazby sjednotit či dokonce zavést federální evropskou daň z příjmů. Tento sen moderních liberálů (fakticky antiliberálů) zůstává nesplněn kvůli zásadnímu odporu zemí, jež nízké daně používají jako jeden z nástrojů své konkurenceschopnosti.

Absence kapitalismu

Vraťme se ale k nevratnosti některých antiliberálních změn. Efekt západky se uplatňuje nejen ve veřejných výdajích, ale i v regulaci. Prosadí-li většina (anebo dostatečně vlivná menšina) zákon, ze kterého profituje, je prakticky nemožné jej zrušit, i když má prokazatelně nepříznivý vliv na ekonomiku. Příkladem mohou být zákoníky práce řady evropských zemí, zejména románského kulturního okruhu.

Typickým jevem jsou významné výsady zaměstnanců, především jejich faktická nepropustitelnost. Pro současné zaměstnance jde o obrovskou výhodu — přinejmenším do doby, než jejich zaměstnavatel zbankrotuje. Pro ostatní jde o velký problém. Čerstvý absolvent školy nebo učebního oboru stěží získává zaměstnání, neboť potenciální zaměstnavatel si desetkrát rozmyslí, než někoho přijme. Raději vsadí na automatizaci, nebo přesune výrobu do Číny či do východní Evropy.

Nespokojená mládež pak demonstruje proti kapitalismu, aniž by si uvědomila, že za jejich nezáviděníhodnou situací stojí jeho absence. (Ze státních škol totiž mají všichni naučeno, že stát je dobrý, odbory jsou dobré, zákony jsou dobré, jen ti zlí kapitalisté jsou ohavní sobci.) Jedině pod tlakem finanční a hospodářské krize jsou tyto státy nuceny reformovat své pracovní trhy, například v Řecku a ve Španělsku — dosud s výsledky ne zcela uspokojivými, protože nastolit pružný a efektivní trh práce trvá řadu let.

Ve Francii měl něco podobného v programu prezident Emmanuel Macron, ale tyto snahy zřejmě nikam nepovedou kvůli jiným jeho velmi nepopulárním krokům. Francouzský zákoník práce zůstává monstrem, jež má 3342 stran a straní zaměstnancům a ještě více odborům. Pokud bychom měli soudit dle daňové zátěže, zákoníku práce a dalších regulací, Francie sice zůstává demokracií, ale jen s velkou dávkou představivosti bychom ji mohli charakterizovat jako ekonomicky liberální režim. V míře o něco menší totéž platí pro většinu dnešních západních zemí.

Zmatení pojmů

Postupné rozšiřování původního velmi stručného okruhu lidských a občanských práv vedlo k expanzi práv sociálních na úkor ekonomické svobody. Dostali jsme se do situace, kdy označení „liberál“ má jen málo společného s původním klasickým liberalismem. Spíše dnes označuje to, čemu se ještě nedávno říkalo „socialista“. Proč toto „přepólování“ termínů nastalo, jsme si již řekli. Ale kdy a kde přesně se tato změna odehrála?

Ještě v 90. letech šlo o čistě americký jev, kdy termín „liberal“ označoval příslušníka některého z hnutí bojujících za práva menšin. Typický americký liberál byl (a stále je) zastáncem práv etnických a sexuálních menšin, odpůrcem trestu smrti, stoupenec legalizace potratů a zpravidla i lehkých drog. Kategoricky požaduje omezení možnosti držet střelné zbraně. Po ekonomické stránce podporuje silný sociální stát, po stránce politické obvykle volí Demokratickou stranu.

V zahraniční politice je kritický k Západu — k vlastní civilizaci, kterou obviňuje z otroctví, rasismu, fašismu, chudoby ve třetím světě a z globálního oteplování — zato je nadšeným stoupencem osvobození Palestiny. Arabové jsou totiž vykořisťováni imperialistickým Izraelem, který je podle jejich světonázoru hanebným pozůstatkem evropského kolonialismu na Blízkém východě. Paradox, že Izrael je jediným liberálním a demokratickým státem v regionu, jim obvykle nevadí.

Moderní liberální postoj k Izraeli často zavání antisemitismem. Nelze nevzpomenout německého socialistu Ferdinanda Augusta Bebela (1840–1913), jemuž je připisován výrok, že „antisemitismus je socialismus bláznů“. Moderní liberál se však bude velmi ošívat — antisionismus přece není antisemitismus.

Pro odstranění zmatku v pojmech se občas používal termín „classical liberal“ nebo „European-style liberal“, tedy liberál v původním smyslu — stoupenec minimálního státu, jehož společenské názory jsou zpravidla, ale nikoli nutně, spíše konzervativní. Relativně nedávno — ne dříve než v roce 2000 — však anglický termín „liberal“ začal označovat amerického liberála, který volá po řadě ekonomických i jiných práv, k jejichž prosazení je třeba silný stát, vysoká míra zdanění a ekonomické i mimoekonomické regulace. Nastalo úplné převrácení významu původního pojmu.

Neoliberalismus a neomarxismus

Moderním liberálům neříká mnoho Thomas Paine ani další myslitelé spojení s klasickým liberalismem, jako je John Locke, Herbert Spencer, Friedrich von Hayek, Ludwig von Mises, ani s německým ordoliberalismem — Ludwig Erhard, Wilhelm Röpke, Walter Eucken, Alexander Rüstow. Dále je třeba zmínit neoliberalismus, k němuž se kuriózně nikdo nehlásí, ačkoli je mu vytýkáno všechno možné, zejména zhoršení situace střední třídy kvůli „sobecké“ úsporné rozpočtové politice států.

Zejména nejmladší generace moderních liberálů pak tíhne ke směru, který bývá nepřesně označován neomarxismus. Původní neomarxismus, spojený především s italským marxistickým filozofem Antoniem Gramscim (1891–1937), zhruba hlásal: „Dnes již víme, že ozbrojená proletářská revoluce ve vyspělých zemích je utopií. Dělnická třída příliš zpohodlněla a fakticky stojí na straně maloburžoazie. Je třeba bojovat proti kapitalistickému systému tím, že získáme kulturní převahu, kulturní hegemonii.“

Německý extrémně levicový aktivista Rudi Dutschke (1940–1979) přišel v 70. letech s pojmem „Dlouhý pochod institucemi“, což byla jednak narážka na Dlouhý pochod čínských komunistů pod vedením Mao Ce-tunga v letech 1934 až 1935, jednak nová formulace Gramsciho myšlenek. „Je třeba zničit kapitalismus jeho vlastními prostředky. Musíme studovat, poté proniknout do školství, vedení univerzit, do státní správy, dokonce do vedení velkých korporací. Jedině tak se nám podaří zničit kapitalismus: zevnitř.“

Neomarxisté, kteří se verbálně hlásí k liberalismu, používají několik manipulačních technik: styďte se, že jste bohatí (protože vykořisťujete třetí svět a „neprivilegované“ skupiny), styďte se, že jste bílí, styďte se, že vaši předkové vlastnili kolonie a otroky bez ohledu na to, zda je to v konkrétních případech pravda — vina předků padá na vás i na vaše potomstvo, i když o vaše konkrétní předky třeba vůbec nešlo. Kolektivní vinu nesou všichni občané „prvního“ světa.

Část veřejnosti má pocit, že levicový radikalismus na dnešních univerzitách, ve značné části politiky a dokonce mezi manažery a podnikateli je výsledkem konspirace. Nic není vzdálenější pravdě — tato „konspirace“ je ve skutečnosti výsledkem zcela veřejné dlouhodobé práce akademiků, aktivistů a politiků. „Vláda, i ve své nejlepší podobě, je nutné zlo,“ napsal zmíněný Thomas Paine, „ve své nejhorší podobě je nesnesitelné zlo.“ Je třeba se zamyslet, co dělat, až nějaká budoucí osvícená vláda moderních liberálů uzákoní povinné univerzální právo na štěstí.

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc září 2019: *****

Luděk Kurka 100,- Kč, Jiří Novák 150,- Kč, František Šmíd 600,- Kč, ing. Jan Dvořák 400,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Vladislav Vydra 100,- Kč, Miloš Kraus 400,- Kč, Pavel Kosmata 100,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Dagmar Bowyer 200,- Kč, Jakub Malinovský 55,- Kč, Martin Vojtíšek 200,- Kč, Petr Chovanec 1000,- Kč, René David 900,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Roman Foff 500,- Kč, Jiří Sieja 200,- Kč, Miloslav Konopiský 200,- Kč, Miroslav Hloušek 111,- Kč, Vlastimil Kornas 66,60 Kč, Miloslav Pecka 200,- Kč, Helena Novotná 300,- Kč, Marek Janičko 200,- Kč, Libor Heidler 200,- Kč, David Bezděk 250,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, Nezn. dárce 222,- Kč, Ladislav Adamec 100,- Kč, Nezn. dárce 0.000421 BTC (99.84 CZK), Květa Sekyrová 200,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, Lucijan Škorjanc 150,- Kč, Marie Kouklíková 100,- Kč, Roman Doubravský 500,- Kč, Karel Kubela 50,- Kč, Michal Škurek 100,- Kč, Martin Vacek 250,- Kč

Celkem za měsíc: 9 504,44 Kč
Vybráno 27.15%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Po blokaci Pravého prostoru můžete sledovat novou stránku PP na facebooku.
Redakce
Sledujte PP

Latest posts by Redakce (see all)

(Visited 728 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (15 votes, average: 3,80 out of 5)
Loading...
loading...
politicon-eshop voxpopuliblog
50 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.