socialismus517
23.8.2019
Kategorie: Společnost

Dnešní liberalismus je socialismus (1)

Sdílejte článek:

PAVEL KOHOUT

Je třeba se zamyslet, co dělat, až budoucí osvícená vláda moderních liberálů uzákoní povinné univerzální právo na štěstí.

V průběhu 20. století až dodneška se stal z klasického liberalismu politický protipól. Kde klasický liberalismus hlásá tři základní práva — na život a svobodu a sledování osobního štěstí —, moderní liberalismus jich hlásá desítky. Rozšiřování stručného okruhu lidských a občanských práv vedlo k expanzi práv sociálních na úkor ekonomické svobody. Dnes má označení „liberál“ jen málo společného s původním klasickým liberalismem.

Encyclopaedia Britannica definuje liberalismus následovně: „Liberalismus je politická doktrína, která považuje za centrální problém politiky ochranu a rozšiřování svobody jednotlivce. Liberálové typicky věří, že vláda je nutná pro ochranu jednotlivců před poškozením jejich zájmů jinými, ale rovněž uznávají, že vláda samotná představuje hrozbu svobodě.“

A pokračuje: „Jak to vyjádřil Thomas Paine, polemický autor z doby americké revoluce, ve spisu Common Sense (Zdravý rozum, 1776), vláda je ‚nutné zlo‘. Zákony, soudci a policie jsou potřební pro zabezpečení života a svobody jednotlivce, ale jejich donucovací síla se může obrátit proti němu. Vzniká problém, jak navrhnout systém, který vládě poskytne moc nutnou pro ochranu individuálních svobod, ale zároveň zamezí možnosti, aby vláda zneužila tuto moc.“

Tolik angloamerický filozof Thomas Paine z roku 1776. Posuneme-li se v čase do roku 2019, zjistíme, že starý problém — jak omezit zneužití vládní moci — nezmizel. Naopak, je dnes palčivější než kdykoli v historii. Nikdy dříve neměly vlády tolik moci, finanční, regulační, stejně jako možnosti sledovat a trestat. Dnešní vláda může mít dokonalý přehled o vaší činnosti, názorech, financích a pohybu. Každý váš krok, každá finanční transakce zanechává elektronickou stopu, která je dohledatelná a potenciálně postižitelná nebo alespoň zdanitelná.

Deklarace nezávislosti

Technika poskytla vládám mocnou sílu, jejíž zneužití je snadné. A nejde jen o techniku. I kdybychom zcela opomněli tuto stránku společenského vývoje, je tu jiný faktor, který určoval směr vývoje liberalismu po druhé světové válce a je dnes dominantní — rozšiřování práv. Vrátíme-li se do doby americké revoluce, nelze pominout zásadní dokument, jímž je Deklarace nezávislosti vyhlášená ve stejném roce, kdy byl publikován Painův Zdravý rozum.

Její preambule obsahuje základní myšlenku lidských a občanských práv, úhelný kámen liberalismu: „Považujeme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí.“

Právo na život a svobodu není třeba komentovat. Za zmínku stojí, proč autoři deklarace zahrnuli mezi základní trojici práv sledování osobního štěstí (v originále „Pursuit of Happiness“). Je triviálním faktem, že lidské štěstí může být natolik rozmanité, že se tento pojem jako celek vzpírá definici. Štěstí rovněž nelze nijak garantovat. Žádná vláda nemůže tudíž zaručit štěstí pro všechny. Co je štěstím pro jednoho, může být pro jiného utrpením.

Právo na hledání štěstí zároveň znamená, že s liberalismem musí být spojena i jistá majetková nerovnost, protože při hledání štěstí nemá každý na mysli jen jeho materiální stránku — a kromě toho, ne každý uspěje. Právo na prosperitu nelze prakticky prosadit. Proč ale mezi původní tři základní práva nebylo třeba zahrnuto právo na bezplatné školství, zdravotnictví, sociální podporu ve stáří nebo právo na bydlení? Nejsou tato práva mnohem praktičtější než poněkud abstraktní právo na sledování osobního štěstí?

Role státu

Zde se dostáváme k dilematu role státu v liberální společnosti. Stát, který neohrožuje svobodu svých občanů, může mít jen omezenou moc, prostředky a úkoly. Mezi tyto úkoly patří zabezpečení vlády zákona a starost o bezpečnost vnitřní i vnější. Jakmile stát začne plnit další úkoly, převezme na sebe více moci a zajistí si více prostředků, přestává být státem liberálním a stává se něčím jiným, co s liberalismem nemá nic společného. Liberální ekonomický řád, který respektuje svobodu jednotlivce, z podstaty věci nemůže minimalizovat příjmové a majetkové rozdíly státními zásahy.

Původní trojice základních práv neklade žádné nároky na státní rozpočet nebo aparát. Práva na život, svobodu a hledání štěstí jsou zdarma. Nevyžadují žádné úřady, dotace, dozorčí nebo regulační aparát. Ve státě, který plní své tři základní funkce, existují automaticky a zdarma. Liberalismus lze ale charakterizovat ještě jinak.

V liberálním státě je občan majitelem suverenity. Moc státu je od ní pouze odvozená. Jakékoli příkazy a zákazy státem jsou legitimní, pouze pokud vláda, zákonodárné orgány a celý státní aparát fungují se souhlasem občanů. Ústava zde není proto, aby „garantovala práva“, protože ta jsou daná vyšší mocí a o jejich legitimitě není sporu, ale proto, aby omezovala moc státu — aby nebylo možné, že si stát uzurpuje více moci, než je nutné pro zabezpečení vnitřní i vnější bezpečnosti a jeho dalších základních funkcí.

Dům a jeho majitel

Liberální společnost lze přirovnat k domu, který vlastní jeho obyvatelé. Ti si volí své orgány, mohou vybírat dodavatele služeb pro chod a údržbu domu a jsou povinni respektovat dohodnutý řád, ale konečné slovo — suverenita — patří jim. Mohou zvolit jiné personální obsazení orgánů a změnit dodavatele služeb.

Protipólem liberálního pojetí ústavy je nájemní dům. Majitel může stanovit výši nájemného a poplatků dle své vůle, stejně jako vybírat dodavatele služeb nebo čehokoli jiného. Může poskytnout nájemníkům výhody, ty však může i zrušit. Může, ale nemusí se s nimi radit o svých rozhodnutích. Majiteli náleží moc disponovat majetkem, nikoli nájemníkům.

Analogicky je občan neliberálního státu odkázán na benevolenci vládců a jejich úředníků. Ústava neliberálního státu může dávat občanům značné výsady, ale jsou obvykle buď čistě papírové (venezuelská ústava garantuje svým občanům celkem 81 práv, přičemž v textu dané kapitoly se přídavné jméno „sociální“ vyskytuje 39krát), nebo vykoupené ztrátou prvních tří občanských práv definovaných v roce 1776. Vzpomeňme na právo na práci nebo na bezplatné zdravotnictví v bývalých socialistických zemích východní Evropy.

Samozřejmě, málokterá analogie je dokonalá. Obyvatel nájemního domu nemívá problém se přestěhovat, pokud si majitel domu klade nesnesitelné podmínky. Emigrace z neliberálního státu bývá mnohem obtížnější.

Ovlivňování myšlení

Veškerá ekonomická a sociální práva jsou nákladná a vyžadují, aby stát měl mnohem větší moc, než je nutná pro zabezpečení základních funkcí. Relativně nejlevnější (a nejtradičnější) je právo na vzdělání. Stalo se natolik samozřejmým, že o něm dnes téměř nikdo nepochybuje. Zejména bezplatné základní vzdělání — ačkoli fakt, že například v Česku diskuse o školném na vysokých školách nikam nepokročila, ukazuje, jak silně je toto právo ukotveno v povědomí veřejnosti.

Právo na vzdělání ovšem těsně hraničí s povinnou školní docházkou, odkud je jen krůček k ideologizaci školství a k šíření státní propagandy. Ti z nás, kdo zažili totalitní školství, mají v paměti jeho ideologizaci počínaje kreslením parníku Aurora ve školce a konče vysokoškolskou státní zkouškou z marxismu-leninismu.

Ve svobodné společnosti tento tupý způsob ovlivňování myšlení neexistuje, ale stále je prostor pro subtilnější varianty ideologického formování dětí. Chtě nechtě, každá vláda a každý ministr školství promítá do své agendy konkrétní politické cíle, jež pak ovlivňují myšlení absolventů škol všech stupňů.

Sociální programy

Mezi nejvýznamnější odchylky moderních demokracií od původního principu liberalismu patří sociální programy, v první řadě průběžný penzijní systém. Sociální výdaje všeho druhu dnes tvoří lví podíl na veřejných výdajích, který dávno zastínil tři původní úkoly klasického liberálního státu. Lze namítnout, že tyto výdajové programy demokraticky schválily parlamenty zemí, a vlády tedy postupují v souladu s vůlí ovládaných.

Žádná česká politická strana, která chce mít alespoň teoretickou šanci na zastoupení v parlamentu, nemá v programu zrušení průběžně placených penzí. Občané jsou na tento systém zvyklí, počítají s ním a v drtivé většině si nepřejí jeho zrušení, dokonce ani významnější penzijní reformu. Nic na tom nemění fakt, že tento systém je v zásadě nespravedlivý, a dokonce, přísně vzato, neústavní.

Něco podobného by bylo možné tvrdit i o státem financovaném zdravotnictví. V Británii, která je společně s USA kolébkou liberalismu, je absolutně mimo diskusi uvažovat o zrušení Národní zdravotní služby (NHS). Konsenzus panuje na levici i na pravici. Lidé nechtějí svobodu výběru lékaře, zdravotní pojišťovny, způsobu léčení. Chtějí mít co nejméně starostí, a především nechtějí platit žádné účty. (Otázku kvality zdravotnictví veřejné služby ve srovnání se soukromými systémy vynechám — jde o předmět desítky let trvajících polemik bez zřejmého konce.)

Státem financované programy sociálních práv ale mají druhou stranu mince — právo jednoho vytváří povinnost jiného ho financovat. Některé státy se dostaly do situace, kdy míra přerozdělování přesáhla 40 procent hrubého domácího produktu (v některých případech dokonce více než polovinu). Lze stát konfiskující takový podíl příjmů ještě považovat za liberální? Je například Francie, jež vybírá 46,2 procenta svého HDP na daních (statistika za rok 2017) a vydává ještě více (56,4 procenta HDP), liberální demokracií? Nebo jde o poloviční demokracii?

A když jsme u deficitu veřejných rozpočtů a dluhů, lze stát, jehož dluh v mírové době sahá ke 100 procentům HDP, stále považovat za liberální? Anebo již jde o diktaturu většiny, která v zájmu svého blahobytu nespravedlivě utiskuje ekonomicky aktivnější menšinu?

Autor: 

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym.

***** Příspěvky čtenářů za měsíc září 2020: *****

František Šmíd 700,- Kč, ing. Jan Dvořák 400,- Kč, Roman Dubravský 500,- Kč, MUDr. Miroslav Kameníček 1000,- Kč, Petr Andres 500,- Kč, Martin Vojtíšek 200,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Petr Jan 300,- Kč, Roman Foff 500,- Kč, Jaroslav Rout 200,- Kč, Jiří Sieja 200,- Kč, Marek Janičko 250,- Kč, Jan Nedvěd 500,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, Pavel Novák 200,- Kč, Miloš Kořínek 100,- Kč, Robert Schlesinger 100,- Kč, Miloslav Konopiský 200,- Kč, Jan Horáček 500,- Kč, Martin Štěpánek 400,- Kč, Martin Vavrinka 100,- Kč, Helena Novotná 300,- Kč, David Bezděk 250,- Kč, Jan Kupka 1000,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, Mirko Hampl 200,- Kč, MUDr. Iva Niemcová 100,- Kč, Jan Bezděk 500,- Kč, Květa Sekyrová 200,- Kč, Libor Heidler 200,- Kč, Ladislav Oudes 200,- Kč, Jiří Ovčáček 100,- Kč, Martin Vacek 250,- Kč, Stanislav Esner 500,- Kč, Vlastimil Běhan 100,- Kč, Pavel Janeček 500,- Kč, Ladislav Adamec 200,- Kč, Marin Svoboda 100,- Kč, Ladislav Oudes 500,- Kč, Miloslav Gajdušek 100,- Kč, Martin Reiser 200,- Kč, ing. Jiří Klumpar 100,- Kč, Ondřej Svatoň 50,- Kč, Bohuslav Maceška 50,- Kč, Milena Trulley 333,- Kč, Václav Tykvart 100,- Kč, Jiří Sika 238,54 Kč, Aleš Votruba 250,- Kč, ing. Lukáš Vašíček 200,- Kč, Zdeňka Jindrová 50,- Kč, Pavel Kosmata 200,- Kč, Roman Martinek 100,- Kč, Petr Hučín 50,- Kč

Celkem za měsíc: 15 171,54 Kč
Vybráno 43.34%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.

Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 1 022 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (20 votes, average: 4,40 out of 5)
Loading...
politicon.cz
54 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.