Singapurský summit byl vskutku historickou událostí. Především proto, že jsme před pouhými několika týdny byli blíže jaderné válce než mírovému procesu. Způsob, jakým jsme se sem dostali, je překvapující, protože se neodehrál podle zažitých pravidel.
Minulý měsíc, v průběhu summitu G7 v Kanadě, obhajoval americký prezident Donald Trump své rozhodnutí ohledně celních tarifů a svou pozici stran deficitu zahraničního obchodu. Tato stanoviska následovala po jeho rozhodnutí odstoupit od Pařížské dohody a od jaderné dohody s Íránem. Je jasné, že nová americká administrativa představuje pro spojenectví, zděděná ještě z doby Studené války, výzvu. Prezident Trump je obchodník, nikoli politik – což je jeden z důvodů, proč byl zvolen – žádá americké obchodní partnery o “svobodné, férové a oboustranně výhodné“ dohody. Bezpochyby je běžné odporovat, když je člověk žádán o peníze, nebo považovat žádající osobu za hrabivce či protivníka. To ale ještě nemusí znamenat, že je takový pocit oprávněný.
Jednoduše řečeno, argumenty prezidenta Trumpa a jejich ústřední motivy se vracejí k ekonomickým aspektům. NATO? Proč by mělo být normální, že největší část výdajů na obranu Evropy bude hradit americký daňový poplatník? Volný obchod? Proč by měla mít Amerika obchodní deficit vůči tak velkému množství zemí? Klimatická změna? Splnění podmínek dohody sjednané na Klimatické konferenci v Paříži (COP 21) by bylo zjevně nejen nákladné, ale také diskutabilní. Podle kritiků této dohody vypadají sjednané podmínky jako seznam nevynutitelných slibů, které nevejdou v platnost dříve než v roce 2030 – pokud vůbec někdy.
Na mezinárodní scéně se tvoří nové paradigma: Poprvé má domácí politika Spojených států přednost před jejich takzvanou “strategickou” rolí – což někdy může vést k poškození jejich spojenců.
Ambasador John R. Bolton, dříve než byl jmenován poradcem pro národní bezpečnost Spojených států amerických, zamítl jakákoli vnější omezení a nadnárodní autority – počínaje mezinárodní Dohodou o urovnávání sporů (DSU, Dispute Settlement Understanding) v rámci Světové obchodní organizace (WTO):
“Nevyřčeným cílem je izolace USA a přenesení pravomocí národních vlád na nadnárodní entity. Speficika obou cílů se liší, ale je jim společná snaha o zmenšení americké svrchovanosti, snaha o podřízení Spojených států autoritám, autoritám, které ignorují nebo mění jejich priority nebo je potlačují … Zatímco mnoho vlád zemí Evropské unie má sklony ke vzdání se národní suverenity, náznaky podobného entuziasmu jsou v Americe zřídkavé … Britové, krom jiného, aktuálně díky obnovení své svrchovanosti unikají vlivu Soudního dvora Evropské unie a Evropského soudu pro lidská práva.”
Bohužel jako první utrpí touto novou skutečností Evropa. Bude ale Evropská unie schopna tento střet ustát? Možná ne. Vlna populismu, zaplavující země Evropské unie, je primárně výsledkem sociálních dopadů fiskální politiky, prosazované Německem. Zatímco ve Spojených státech se míra nezaměstnanosti prakticky blíží nule, lenivý hospodářský růst v Evropě na tento ukazatel prakticky nemá vliv. S 27 členy a díky pravidlu “jedna země, jeden hlas”, a možná také díky zastaralému pohledu na to, jak nastartovat ekonomický růst a financovat penze, Evropa oddalovala dokonce i samotnou možnost řešení záležitostí typu imigrace nebo společné obrany. Evropa je roztříštěná a navíc se na obzoru nerýsuje žádné řešení tohoto stavu.
Evropská unie nepředstavuje protiváhu soustředěnému tažení Donalda Trumpa. V mezinárodních vztazích věří americký prezident pouze dvojstranným dohodám. Užití principu exteritoriality a diplomatické imunity smetlo dohodu s Íránem ze stolu. Velké francouzské a německé společnosti se už z Íránu stáhly.
Diplomacie se nám mění přímo před očima. Zdá se, že “Západ” se stává pouhým v realitě neukotveným přízrakem.
Každá moc se bude muset nevyhnutelně adaptovat na základě zájmů, které sleduje. S každými dalšími proběhlými volbami se bude toto již existující rozdělení dále prohlubovat.
Ahmed Charai je generálním ředitelem holdingu Global Media Holding. Je členem správní rady think-tanku The Atlantic Council (Atlantická rada) ve Washingtonu a mezinárodní rada v The Center for Strategic and International Studies (Centru pro strategická a mezinárodní studia). Je také členem správní rady institutu The Foreign Policy Research Institute (Institutu pro výzkum zahraniční politiky) ve Filadelfii, členem poradního výboru The Center for the National Interest in Washington (Centra pro národní zájem) a členem poradního výboru Gatestone Institute v New Yorku.
Autor: Ahmed Charai, překlad původního textu: The Diplomatic Big Bang, překlad: Radomír Bobek
(8 votes, average: 4,50 out of 5)
Loading...
Německo bude opět nutno rozdělit na několik menších států,jinak nám dederoni s Adolfínou v čele nedají vydechnout.Doufám,že to Bavoráky brzy napadne.Dotační politika EU směřuje k velkému průse…….V tomto století čekají Evropu velice těžké zkoušky a boj o přežití národů.
No, myslím si, že normální lidé mají v bývalé dederonii k Merkel podobný vztah jako třeba My!
I přes různé “nepochopitelnosti” a výkyvy v názorech D. Trumpa je již patrné, že jeho heslo “America first” myslí smrtelně vážně a ze svých předvolebních slibů nemíní slevit. Ač mu levičáci, neomarxisté a bolševíci všech barev neustále háží klacky pod nohy a mažou schody mýdlem kdykoli je k tomu jen nepatrná příležitost, tak Trump jde za naplněním svých vizí jako buldok. To nám pravičákům, kteří jsme jej v před volbami podporovali a doufali ve změnu strategické orientace USA, dává obrovské zadostiučinění. Ta očekávaní změna spočívá v přenesení zájmu USA administrativy od globalizačního projektu NWO, k řešení domácích ekonomických a politických problémů. Těch se po odchodu Jimiho Cartera – díky demokratickým a pseudodemokratickým presidentům a vládám, nashromáždilo v USA nekonečné množství. Zatím si Trump evidentně vede dobře. Na rozdíl od Bombamy nemusel pro nedostatek financí zastavovat chod státu, v zásadě se mu podařilo odstranit nezaměstnanost, celními barierami motivuje výrobce k návratu výroby do USA, striktním požadavkem po plnění fiskálních dohod nutí země NATO ke krokům, které povedou k:
a) omezení migrace (nebudou peníze), nebo
b) odchodu armády USA z E (nezbrojíte – naši vojáci vám za naše peníze nebudou zajišťovat vaši bezpečnost).
Současně se velmi jasně vyslovil proti migraci. Co víc by si mohl autentický pravičák přát?? Zdá se, že USA po neukočírovaném stádiu jediného světového hegemona, mohou pod Trumpovým vedením nastoupit cestu k normalizaci a racionalizaci svého mezinárodního postavení.
Že se sešel s Putinem považuji za pozitivní prolomení ledů. Že každou chvíli hlásá něco jiného není podle mne až tak důležité, protože to jsou jen mimikry a kouřová clona pro “blbá” média a úlitby politickým oponentům. Asi stejné relevance, jako bombardování opuštěné letecké základny a syrského baráku určeného k demolici. Důležité je to, co si řekli s Putinem!! To je tajemství, které zřejmě nebude hned tak odtajněno.
Podle mne Putin ujistil Trumpa svojí neochvějnou podporou, dodáním materiálů o trestné činnosti jeho protivníků (Clintonovci, Mc Cain, Rian, …) a naopak Trump Putinovi slíbyl, že nastavený trend neopustí a bude šetřit ekonomické zájmy RF. Možná došlo i k dohodě o Porošenkovi a Ua. Typuji, že USA odmítnou další finanční a materiální podporu Ua, nebo ji podmíní realizací dohod o LLR a DLR. A to by byl Porošenkův konec.
Dalším probíráným tématem mohla být:
– očekávaná ekonomická dominance Číny a jak budou RF a USA reagovat, zda mají společné zájmy a budou je i společně hájit
– bude-li Trump obnovovat vyšetřování 9/11 a zda RF může dodat důkazní materiály proti spiklencům
– způsob ukončení války v Sýrii, vyspecifikování zájmů a nepořekročitelných mantinelů obou stran na BV
– návrat RF do G8.
Možná diskutoivali i další, nebo úplně jiná témata.