moscow-1556561_1280
31.3.2019
Kategorie: Společnost

Děsivé dědictví Rudého Babylonu aneb Rusko na cestě k fašismu

Sdílejte článek:

FERO HRABAL

Ruská tripartita a idea panslavismu jako trojský kůň ruského imperialismu

Stejně jako sázelo Rusko na sentimentální panslavistickou ideu v 19. století, sází na tuto otřepanou notu i dnešní kremelská propaganda, ulpívající v myšlenkovém světě epochy imperialismu. Bohužel, díky iracionálnosti uvažování a nevzdělanosti podstatné části populace, existuje ve východní Evropě i dnes početně nezanedbatelná (a hlavně agilní) ruská pátá kolona, jejíž řadoví členové však nejsou vesměs ani tak obdivovateli Ruska (o jehož kultuře, umění, literatuře, duchovních tradicích a historii nemají často ani páru), jako spíše putlerovského autokratického, fašizoidního režimu, kultu osobnosti (vlády pevné ruky), politiky síly a děržavnosti – ruského imperialismu.[1]

A stejně tak se zdá, jakoby se za posledních 100 let nic zásadního nezměnilo ani v postavení a vztahu Ruska vůči světu, ani v Rusku samotném (co do uvažování i zaostávání životní úrovně za Západem). V ruské mezinárodní politice je zcela zřejmá kontinuita Stalin⎼Brežněv⎼Andropov⎼Putin. S odstupem času se tak jeví srpnová okupace Československa jako pouhá etapa krvavé štafety mezi maďarským a čečenským masakrem.

Jednotlivé epizody rusko-evropských vztahů se dají všelijak interpretovat či dezinterpretovat, avšak podívá-li se člověk na “timeline” či historiogram moderní evropské historie, vidí, že se jím vine kontinuální červená nit ruských agresí – od brutálně potlačených polských povstání proti ruské nadvládě v 18. a 19. století přes ruskou genocidu kavkazských národů generálem Jermolovem, sovětsko-finskou Zimní válku, anexi východního Polska završenou Katyňským masakrem a krvavé potlačení maďarské revoluce v r. 1956 až po Putinovu Čečenskou válku, anexi Abcházie, Jižní Osetie a Krymu a hybridní agresi na Donbasu.

Pokud jde o státní uspořádání, nachází se dnes Rusko kdesi na pomezí samoděržaví, socialismu a tzv. “státního kapitalismu”[2]. Politicky pak má dnešní ruská postsovětská kleptokracie – s trochou nadsázky ⎼ blíže ke Kimovu či Berdymuhamedovu režimu, než k standardní parlamentní demokracii evropského typu a občanské společnosti, a v případě Kadyrovova Čečenska pak spíše k Bokassovu bizarnímu císařství či Haiti Papa Doca a jeho Tonton Macoutes.

Stejně jako kdysi, proti evropskému ideálu osvícenectví a parlamentarismu stojí „Východní koncept, jehož zdroje cítíme jak v byzantském cesaropapismu tak v asijském pohrdání individuálním osudem člověka, stavící na hrubé síle oproti pravidlům. Myšlenka, že i sebesilnější magnát se musí sklonit před pravidly, je ryze západní a křesťanská…” Stejně jako kdysi, i dnes je Evropa nucena vzdorovat „temným proudům autoritářství, tyranie a buranství, které se valí z Východu jako Zlatá horda” (jak to nedávno ve svém článku “Češi mohou být západní národ. Anebo vůbec nebýt.” nazval Pavel Šafr).

Stejně jako před 100 lety tvoří triangulární centrum Ruska mocenská triáda Kreml⎼Lubjanka⎼Danilovský klášter[3] (tj. kremelský dvůr, tajná policie a pravoslavný patriarchát). Tuto konfiguraci nazývám Ruská tripartita anebo Trojjedinost na ruský způsob. Klidně ji můžeme ztotožnit s tzv. Bratrstvem, jelikož nejvyšší představitelé všech tří složek jsou navzájem spjati jak minulostí (službou v KGB), tak ekonomickými zájmy a vazbami v současnosti.

Pokud bych měl heslovitě charakterizovat stav ruské společnosti, použil bych výrazy byrokracie, formalismus, korupce, frustrace, nihilismus, šovinismus, xenofobie. Z těchto ingrediencí těžko splácat životaschopný, rozvíjející se stát západního typu anebo sebevědomou a zároveň tolerantní občanskou společnost. Navíc se ruská společnost zmítá v jakémsi bludném kruhu. Tak, jak se prohlubuje sociální nespravedlnost a klesá životní úroveň obyvatel (v mnohých vrstvách a regionech odpovídající doslova živoření), tak se prohlubuje frustrace a z té pak pramení jak zmíněný nihilismus, tak šovinismus, tj. hledání viníků vně ruské společnosti a zášť vůči všem šťastnějším a úspěšnějším. Zde jsou pak první na ráně tradičně Američané a Židé, potažmo Evropané. V této atmosféře je potom sebemenší kritika ruských reáliích anebo pouhá zmínka o nějakých nepříjemných faktech považována za rusofóbii, aroganci či urážku.

Pro – aspoň částečné – pochopení ruské reality je třeba si rovněž uvědomit, že Rusko již 100 let žije takřka permanentní sebedestrukcí − intelektuální, mravní i ekonomickou:

  • 1905-07 − revoluční nepokoje po celém Ruském impériu;
  • 1917-23 − občanská válka, během níž v Rusku zemřelo čtyřikrát více lidí, než bylo ruských obětí v celé I. světové válce, následovaná obrovskou vlnou emigrace, zhroucením etických hodnot a nástupem vlády barbarského lumpenproletariátu; intelektuální elita národa z větší části vyvražděna, vyštvána do exilu nebo vytlačena z veřejného života (jen během ní emigrovaly přibližně 2 miliony lidí);
  • 1924-35 – řada protiruských povstání na Altaji, Sibiři[4], Kavkaze[5] a ve Střední Asii[6]. Pouze v r. 1930 došlo v SSSR k 14 000 protisovětských vystoupení; stávek, demonstrací a vzpour.
  • 1935-39 − období Velkého teroru (masové vraždění inteligence, duchovenstva a “kulaků”, destrukce základních principů civilizované společnosti);
  • 1941-53 − série protisovětských povstání po celém SSSR a následné zúčtování se vzpurnými etniky, masové deportace celých národů a věznění vlastních vojáků vracejících se ze zajetí;
  • 1944-1956 − Partyzánská válka v Pobaltí, Bělorusku a na Ukrajině. Jenom boje s Ukrajinskou povstaleckou armádou si vyžádaly smrt 155 000 osob (25 000 sovětských vojáků, pracovníků ministerstva vnitra a jejich pomocníků, 80 000 protisovětských partyzánů a 60 000 civilistů), 182 543 Ukrajinců bylo deportováno do GULAGu.
  • 1980-90 − exodus ruských Židů, alija (cca. 600 tis. osob[7], další odliv mozků);
  • 1990-93 − zhroucení sovětského režimu, spojené s rozpadem dosud aspoň jakž-takž fungující (byť stagnující) ekonomiky, následované celospolečenskou anarchií a nástupem vlády kleptokracie a další rozsáhlou vlnou emigrace[8];
  • 1994-2006 − válka v Čečensku a nástup kavkazského terorismu vyprovokovaného zvěrstvy ruské armády;
  • 2006-2013 − díky Putinově neostalinistické doktríně (projevující se anexí J. Osetie a Abcházie), návratu k centralizaci státní administrativy a autoritativním tendencím dochází k prohloubení ideového konfliktu se Západem, projevujícímu se i oslabením vzájemných ekonomických vztahů (v důsledku nedůvěry zahraničního kapitálu v jejich perspektivu), které se odrážejí ve stagnaci růstu HDP (a tedy i životní úrovně) a ta následně v rozčarování ruské společnosti.
  • 2014 − v důsledku anexe Krymu a obnovy imperiálních ambic Ruska dochází k otevřenému konfliktu se Západem doprovázenému tvrdým dopadem západních sankcí a stagnací ekonomiky i prohlubujícím se rozkolem ruské společnosti; nárůstem šovinismu, nihilismu a emigrace ruské střední třídy i podnikatelů a intelektuálů.[9] Nastává i tzv. “putinovská alija” – další hromadný odchod ruských Židů.[10]

Obecně lze říci, že ruský národ je osudově poznačen sovětským dědictvím.

Děsivé dědictví Rudého Babylonu

Jestliže jsem výše uvedl, že „ruský národ je osudově poznačen sovětským dědictvím”, nemám tím na mysli jen onu morbidní nostalgii, zidealizovanou či falešnou představu Sovětského svazu přetrvávající v myslích Rusů.

Mám na mysli ono psychické kataklyzma, vznik SSSR a následné nastolení komunistického (potažmo marxistického či pseudosocialistického) režimu nad čtvrtinou Země, které jako by bylo naplněním biblického proroctví o Babylonské děvce „sedící na rudé šelmě” (Zj 17,3-4), resp „na mnohých vodách, … se kterou smilnili mnozí králové a obyvatelé Země se opili vínem jejího smilstva…”[11] „oděné purpurem a šarlatem”[12] (šarlat je barvou komunistických praporů) a „opilé krví svatých a mučedníků Ježíšových” (Zj 17,6).

Když je řeč o “městě sedmi pahorků”, většina lidí si pod tímto pojmem sice okamžitě představí Řím, ovšem na sedmi pahorcích se (vedle Athén, Istanbulu / Konstantinopole či Jeruzaléma) rozkládá i Moskva. Jedním z oněch pahorků moskevských je Borovický vrch, na němž stojí Kreml, sídlo moskevských knížat i sovětských diktátorů. Dalším je pahorek na soutoku řeky Moskvy s potokem Chuděnec, na němž stojí Danilovský klášter, “pravoslavný Vatikán” (ústředí ruské pravoslavné církve a sídlo patriarchy). Za další ze sedmi pahorků, na kterých se Moskva rozprostírá, jsou považovány Vorobjovy neboli Vrabčí hory[13]; místo na jihozápadě Moskvy, kde na vysokém příkrém pravém břehu řeky Moskvy proti Lužnikám stával od r. 1648 do 18. stol. Andrejevský klášter a v letech 1949-53 byl postaven komplex budov Moskevské státní university.

Ale především, vezmeme-li v potaz, že řecké slovo horos, hora či pahorek, je poměrně častým biblickým symbolem, představujícím mnohdy celé království[14], sedm pahorků, na nichž nevěstka babylonská trůní, může symbolizovat sedmero království, nad nimiž vládne. Klidně hlavní sovětské satelity, členské státy Varšavské smlouvy[15].

Číslovka sedm má navíc v Písmu také symbolický význam ve smyslu úplnosti. Obraz ženy sedící na sedmi pahorcích tedy může znamenat, že nevěstka panuje (nebo má ambici panovat) nad všemi královstvími světa, což v přeneseném smyslu bylo cílem “světové revoluce”, kterou se sovětský režim pokoušel rozpoutat po celém světě pod pláštíkem nastolení spravedlivého společenského řádu, utopické komunistické společnosti.

Bez ohledu na interpretaci biblického textu – ať již knihy Zjevení či Proroctví Izajášova[16] – ohledně Babylonu, všechny jeho verze se shodují v hlavním smyslu: že Babylon představuje centrum globálního ideologicko-politického systému, temného kultu založeného na rozvratu tradičních hodnot, který se odtud rozšířil v různých formách po celém světě.

Z tohoto pohledu představuje Moskva jednoznačně “sídelní město Antikrista”; matku falešného “nového náboženství”, ideologie třídní nenávisti a nadvládou barbarského materialismu nad duchovnem, oporu bezbožných vlád a diktatur po celém světě. Stejně tak je pojmenování “rudá saň” navýsost přiléhavým označením komunistického režimu či stalinismu.

Děsivé dědictví Rudého Babylonu spočívá deformaci společenského vědomí, ve svém důsledku odpovídající lobotomii nebo nevratnému zásahu do genetické struktury organismu.

Cílenou likvidací elit, ale i jakýchkoliv projevů samostatného myšlení, stimulací asociálních faktorů a temných pudů, adorací lumpenproletariátu a barbarství a korumpováním slabších jedinců se podařilo komunistické hydře (tak jako Babylonské děvce) vytvořit zrůdný mentální egregor, bioinformační pole či kolektivní vědomí / kolektivní duši odrážející duševní a morální svět společenské spodiny, lůzy.

Během sedmi desetiletí umělého míšení kultur potom navíc mnohé národy potratily svou identitu, kořeny, některé i jazyk  … z eugenického tyglíku stalinismu tak nakonec vzešel nový, sovětský člověk ⎼ homo sovieticus. Resp. jednoduše mankurt, jakožto typický představitel lůzy, vyznačující se morálním relativismem, rovnostářstvím, občanskou pasivitou, pokorou vůči autoritám a spoléháním na státní paternalismus.

Není pak divu, že s většinou Rusů, přesněji obyvatel Ruska, hledá Evropan velmi obtížně společnou řeč, i navzdory případné jazykové příbuznosti (jako v mém případě). Mankurtové mají problém pochopit i nejzákladnější principy evropské etiky, jako, že se nemá lhát; že vždy je třeba dodržet dané slovo anebo že základem slušnosti je odpovědět aspoň třemi slovy na každý dopis.

V chápání etiky mají prostě ruští mankurtové blíže k Mongolům či Afričanům, než k obyvatelům západní Evropy.

A jak se ukazuje 30 let po pádu komunistického režimu, naděje na reálné přiblížení Ruska Evropě v tomto smyslu je nadále mizivá.

Vždyť tak, jako kdysi i dnes pokračuje v euroasijském Absurdistánu ono zmatení pojmů – á la “včasným příchodem do práce posílíš světový mír” anebo “utrpení = hrdinství” (viz demagogie ohledně počtu sovětských obětí světové jakožto měřítka zásluh na porážce nacismu).

[1]     Vedle zmíněné děržavnosti neboli víry v předurčenost dominantní role Ruska a vlastenectví je podle putinismu hlavním pilířem ruské společnosti kolektivismus, tedy protipól ideálu západní společnosti, jímž je osobní svoboda jednotlivce.

[2]     Společnosti, kde produkční síly (výrobní prostředky a lidské schopnosti) jsou vlastněny a řízeny státem kapitalistickým způsobem, i když se takové státy třeba samy nazývají socialistickými.

[3]     Ústředí ruské pravoslavné církve a sídlo patriarchy v Moskvě.

[4]     V letech 1921-26 se odehrávalo např. povstání Jakutů proti sovětské moci, v r. 1934 se vzbouřili Něnci na poloostrově Jamal.

[5]     Např. gruzínské protibolševické povstání (srpen-září 1924),

[6]     V oblasti Turkestánu pokračuje Basmačské povstání (započaté na přelomu 1918-1919), které se podařilo zlikvidovat až v r. 1933 a oblast úplně pacifikovat v r. 1938.

[7]     Zhruba 250 000 Židů emigrovalo již v letech 1970-1980; dalších cca 80 000 v letech 1991-92.

[8]     Odhaduje se, že celkem (tj. včetně ruských občanů žijících střídavě v zahraničí a v RF) od r. 1989 opustilo Rusko až 18 milionů lidí. Rozsah emigrace z Ruska od rozpadu Sovětského svazu (1991-2018) se pohybuje mezi 4-5 miliony lidí.

[9]     Za vlády Putina se počet těch, kdo se z Ruska stěhují do zahraničí, výrazně zvýšil. Zatímco v r. 2011 z Ruska odešlo 36 774 lidí, v r. 2013 už jich podle ruského statistického úřadu bylo 186 382, v r. 2014 podle údajů Rosstatu emigrovalo 308 000 lidí, v r. 2015 až 350 tisíc obyvatel. Jde v podstatě o největší emigrační vlnu v historii země. Podíl těch, kdo chtějí emigrovat, vzrostl po Putinově znovuzvolení v letech 2011-2013 na 22%, ještě v r. 2009 přitom po odchodu toužilo jen 13% Rusů.

[10]    Jen v letech 2015-16 šlo o 15 tis. osob.

[11]    Srov. Zj 17,2.

[12]    Srov. Zj 17,4.

[13]    V létech 1924-91 se Vorobjovy hory jmenovaly Leninské hory.

[14]    Srov. Žl 68, 15; Dan 2, 35, Am 4, 1; 6, 1; Abd 8-21.

[15]    Do roku 1968 včetně Albánie.

[16]    Izajáš 47: 5

Autor: Fero Hrabal

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc červenec 2020: *****

František Šmíd 600,- Kč, ing. Jan Dvořák 400,- Kč, Petr Andres 500,- Kč, Roman Dubravský 500,- Kč

Celkem za měsíc: 2 000,00 Kč
Vybráno 5.71%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 1 333 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (25 votes, average: 2,60 out of 5)
Loading...
politicon.cz
loading...
164 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.