burning-europe
23.8.2018
Kategorie: Historie

Den, kdy zemřela EU

Sdílejte článek:

PERGILL

Socialismus versus EHS

V roce 1968 rozhodně nešlo o nějakou likvidaci socialismu, ale o socialismus bez „chyb a přehmatů“, jak byly oficiálně nazývány akty komunistického teroru a projevy vnitrostranických frakčních bojů v 50. letech, včetně negativních zásahů do ekonomiky, kultury, vědy (např. lysenkismus) apod.

 

Maximálním cílem v ekonomice bylo nějaké hybridní státně tržní hospodářství, jaké řada našich občanů viděla v Jugoslávii, které přinášelo daleko bohatší nabídku zboží a služeb při zachování socialistických vymožeností pro pracující. Konec konců, k něčemu takovému měla směřovat i Šikova reforma.

Maximálním cílem v politice byl systém více stran, směřujících ovšem ve všech případech k budování socialismu (a následně i komunismu) a konkurujících si v detailech této cesty, případně etapových a finálních cílů. Tedy v podstatě jakési rozvolnění frakcí komunistické strany do samostatných stran s přibráním stran nekomunistických, také budujících socialismus.

Nějaký návrat k plnohodnotné demokracii a tržnímu hospodářství jako takovému mohl být nevyřčeným snem několika málo „extrémistů“ z K-231 a KAN.

Oproti těmto cílům, byť naivním, část levicové scény v zemích EHS vytyčila jako jednoznačný cíl zavedení socialismu stalinského nebo maoistického typu a dostala na barikády v západoevropských metropolích zejména vysokoškolské studenty humanitních oborů (kteří vedle vcelku triviálního „studia“ bezcenných žvástů měli na „revoluční aktivity“ dostatek času) k „boji“ za tyto cíle.

Následky

Invaze „spřátelených“ států rozdrtila představu o tom, že by socialismus mohl být něčím jiným než bezcennou žumpou, v níž vládnou naprosté zrůdy a zbytek společnosti se jim buď nějak přizpůsobí, nebo emigruje, nebo odejde do „vnitřní emigrace“, která se v Československu (a z něj víc ve střední a západní části státu než na Slovensku) projevila výrazným rozvojem chatařství, chalupářství a zahrádkářství, jaké nenalezlo obdobu nikde v západních státech Evropy, ani v ostatních státech východního bloku (v nichž „dača“ byla reprezentativním sídlem papaláše, nikoli místem rekreačních a paralelně ekonomických aktivit).

Vůdcové československého pokusu o reformu socialismu spolu s masou občanů v podstatě rezignovali na nějaké udržování aktivit, případně jejich prosazení „jinou cestou“. Ti, co se dostali časem na nějaké vlivnější pozice, spíše podporovali gruntovní odmítnutí a rozbití socialismu, k jakému došlo po „Velké sametové“.

Oproti tomu vůdcové poražených západoevropských barikádníků vyhlásili „pochod institucemi“ a ten se jim zdařil, takže v současné době jsou prakticky všechny státní instituce západu Evropy zamořené komunisty, maoisty a podobnou socialistickou pakáží. Ta se nyní snaží vnutit společnostem těchto států socialismus cestou „tlaku shora“, cestou státních a státem podporovaných „nevládních“ či „neziskových“ organizací, parazitujících na tamní ekonomice.

Z tohoto důvodu byla také ekonomicky úspěšná EHS přeměněna v především politickou EU, která ekonomicky stagnuje s prognózou totálního ekonomického zhroucení, jaké (případně jeho předzvěsti) ve východní a střední Evropě vyvolalo společenský pohyb v roce 1989.

Konfrontace

Jedním z důsledků tohoto rozdílného vývoje byl těžký šok pro EUnijní „elitu“, protože lidé z východního bloku, jakmile byli zbaveni hrozby ze strany socialistického represívního aparátu, spontánně zvolili plnohodnotnou demokracii (jaká v podobě, nastolené u nás v roce 1990 již tehdy prakticky nikde v Západní Evropě neexistovala) a plnohodnotnou tržní ekonomiku, pro niž platí naprosto to samé.

Tento šok vyústil v nenávist těchto „elit“ vůči obyvatelům socialistických zemí a té části jejich politických vůdců, kteří prosazovali demokracii a tržní ekonomiku. Proto také už „harmonizace s EU“ znamenala zásadní protitržní zásahy do ekonomiky. Ta je proto nyní paradoxně v horším stavu než byla v 90. letech a zejména můžeme zapomenout na výrazný hospodářský růst i v době útlumových fází hospodářského cyklu. A v současné době se nám EU snaží montovat i do politiky, přičemž výraznými projevy je jednak podpora socialistických extrémistů, velice často působících v „neziskových“ organizacích, jednak podpora antidemokratických politiků, jednak i snaha o prosazení antidemokratické cenzury, která by bránila informovat o negativních jevech, provázejících zákonitě EUnijní snahy o budování socialismu (s cílem nikoli socialismu „s lidskou tváří“, ale čehosi na způsob stalinismu z dob „revolučních čistek“ nebo maoismu z dob „kulturní revoluce“).

Současné „prohospodářské“ aktivity EU jsou v podstatě jen vytloukání klínu klínem, kombinované s masívní výstavbou Potěmkinských vesnic. EU ani za v současné době pravděpodobně končící hospodářské konjunktury nebyla s to vytvořit rezervy (a další aktiva) na očekávanou recesi a získané prostředky utopila v naprosto nesmyslných projektech, z nichž některé mají charakter těžko odstranitelných mandatorních výdajů, které budou nástup a průběh recese ještě více zhoršovat.

Ultralevičáci blekotají o „4G ekonomice“ a přitom sehnat opraváře na nějakou triviální poruchu v domácnosti je už skoro tak obtížné, jako za dob „reálného socialismu“. Z toho důvodu se i ta jejich „superprogresívní“ ekonomika setkává s nezájmem a bude nejspíš, až na pár „managorů“, totálně sabotovaná. Nehledě k tomu, že v socialismu i ty nejprogresívnější prvky ekonomiky nutně musejí skončit na překážkách, které socialisticky organizovaná ekonomika klade jakémukoli pozitivnímu vývoji, doplněných tím, že tu ekonomiku řídí naprosto nekompetentní „ideově pevní“ vůdcové, zpravidla nemající ani středoškolské vzdělání.

A důsledkem ekonomického krachu EU pochopitelně nebudě nějaké „zpátečnické obyvatelstvo, odmítající 4G“, ale totální impotence socialisticky rigidně řízené ekonomiky.

Abych se vrátil k té historii

Srpen 1968 nám názorně ukázal, že socialismus je zcela nereformovatelný, a že ani reformy, zaměřené na jeho udržení a vylepšení, nemají šanci se v praxi uplatnit. Tuto zkušenost s námi sdílí obyvatelstvo celého východního bloku, přičemž akcentováno je to u V4 skupiny, protože Slováci s námi alespoň částečně sdílejí trauma srpna 1968, Maďaři mají zkušenost s potlačeným pokusem o reformu v 50. letech a Poláci zase s reformami, které utnul Jaruzelského vojenský puč.

Z těchto důvodů také Země V4 tvoří jádro, které se nedá nachytat na lživé skřeky a bláboly socialistických politruků, které k nám zaznívají z bruselských megafonů. K narůstající síle tohoto odmítání slouží politické strany s EUroskeptickými programy, které v těchto zemích mají silnou podporu, nebo dokonce dominují (Maďarsko a Polsko).

Obyvatelé těchto zemí prostě vědí, že socialismus není nic jiného než zdechlina, maximálně trochu zombifikovaná. A že ani rituální tance kolem sochy masového vraha Karla Marxe tuto zombii nezresuscitují. Maximálně podráždí červíky a ti se budou hemžit v jejím podkoží o něco aktivněji a naivní lidé to budou považovat za projev života.

Pro nás definitivně zemřel socialismus onoho rána, kdy jsme se dozvěděli, že do naší země vtrhly sovětské tanky, aby zardousily pokus o zlidštěný socialismus, přijatelný k životu. Z toho důvodu také v roce 1989 již nikdo o nějaký socialismus s lidskou tváří nestál a těch několik zbývajících protagonistů tohoto politického směru bylo vytlačeno na periferii politiky a hlavní proud si s nimi v podstatě nevěděl rady. Václav Havel, ač v mnoha konkrétních situacích pomáhal komunistům a exkomunistům, v projevu k výročí „vítězného února“ v roce 1990 jednoznačně prohlásil, že „vítězný únor“ byl puč, tedy akt svou podstatou nelegitimní (bohužel se této linie dále nedržel).

Spolu se „socialismem s lidskou tváří“ pro nás zemřely i další socialismy, včetně EUrounijního, který se neliší v ničem důležitém od toho, který přijely v srpnu 1968 zachránit Brežněvovy tanky. Včetně oné v podstatě nelidské tváře. Takže v podstatě je pro nás EU mrtvá od onoho srpna před padesáti lety.

Autor: Pergill, upergilla.blogspot.com

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc březen 2019: *****

Jan Procházka 500,- Kč, Lubomír Vylíčil 5000,- Kč, Ilja Baudyš 1000,- Kč, Helena Novotná 200,- Kč, Libor Heidler 200,- Kč, Marek Janicko 200,- Kč, Miloslav Zabloudil 200,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Richard Kovaříček 500,- Kč, Vlastimil Běhan 50,- Kč, Zdeněk Palička 500,- Kč, Marie Kouklíková 500,- Kč, Aleš Berka 300,- Kč, Mgr. Eva Kocábková 1000,- Kč, Pavel Janda 300,- Kč, David Stránský 1000,- Kč, Bc. Hynek Julínek 1000,- Kč, Milan Tahovský 1000,- Kč, Ondřej Vodehnal 200,- Kč, David Bezděk 150,- Kč, Martin Macháček 200,- Kč, Luděk Kurka 200,- Kč, Miroslav Meder 650,- Kč, Robert Schlesinger 1000,- Kč, Vilém Černohorský 150,- Kč, Libor Fránek 50,- Kč, Otakar Matěk 50,- Kč, Eva Bielovicová 300,- Kč, Rudolf Roedling 1000,- Kč, Pavel Kosmata 200,- Kč, Irena Mathauser 500,- Kč, Jan Slaba 200,- Kč, Petr Žabička 100,- Kč, Rostislav Jendrejčík 50,- Kč, Tatiana Vráblová 200,- Kč, Alena Fuszteiová 200,- Kč, Oldřich Smejkal 1000,- Kč, Markéta Frydlová 200,- Kč, Milan Černý 1000,- Kč, Marie Svajdová 200,- Kč, Vojtěch Smrčka 1000,- Kč, Tomáš Klikar 1000,- Kč, Petra Rohlíčková 300,- Kč, Martin Vojtíšek 500,- Kč, Jiří Mondek 500,- Kč, Helena Kominíková 100,- Kč, Michal Horák 666,- Kč, Hana Pekárková 300,- Kč, Petr Andres 500,- Kč, Pavel Michalík 500,- Kč, Jaroslav Borufka 300,- Kč, Rene Grabmuller 2000,- Kč, ing. Jan Dvořák 350,- Kč, Mgr. Jiří Kraus 1984,- Kč, Jaroslav Neuman 200,- Kč, Martina Franzová 1000,- Kč, Jan Traxler 1000,- Kč, Josef Tuček 500,- Kč, Milan Zelina 200,- Kč, Ondřej Svatoň 50,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, František Šmíd 1000,- Kč, Milan Hlaváček 200,- Kč, Šárka Průdková 300,- Kč, Nezn. dárce (poštou) 250,- Kč, Vlastimil Kornas 333,- Kč, Ladislav Matoušek 100,- Kč, Václav Tykvart 200,- Kč

Celkem za měsíc: 36 983,00 Kč
Vybráno 105.66%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 18 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (16 votes, average: 4,44 out of 5)
Loading...
loading...
politicon-banner
26 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.