Den hidžábu je výsměchem muslimkám,které chtějí být ženami

On už je paradox vůbec to, že na jednu stranu se různí dobromilové a dobromily ohání emancipací, lidskými právy a na druhou stranu jsou ochotni demonstrovat za to, aby objekt jejich emancipačního zájmu, v tomto případě ženy, byly podřízeny nesmyslným nařízením náboženství z Arabského poloostrova. Nejde o to, co si o islámu myslím, jde o to, si myslím o chování všech těch „moderních a progresivních“ sněhových vločkách, tedy přesněji o Generation Snowflake, lidech, kteří nedokáži přijmout realitu. Realitu tak „brutální“, že například budoucí studenti medicíny mohou spatřit kostru člověka a studenti teologie jsou varováni před tím, že Kristus byl ukřižován.

Chápu, je to deprimující. Stejně jako setkání s mimozemšťany, kteří asi nevypadají jako roztomilý E.T. Přeci jen, je to sladké všechny milovat, mimo těch, kteří odmítají vše milovat.

Když začala aféra s burkinami, tak jsem si říkal, je přeci jedno, co si žena vezme na sebe do vody. Buď tam půjde nahá anebo oblečená. Je to její rozhodnutí. Bohužel není. Muslimky, tedy většina, nemá možnost se rozhodnout mezi nahotou a oblečením. Pro ně to je jediná možnost a šance, jak sdílet pláž s jinými ženami, které se mohou opravdu svobodně rozhodnout, zda budou nahé, polooblečené anebo oblečené. Vzpomínáte na film Angelika a sultán, kde je bičována otrokyně? Měla dvě možnosti. Udělat co chtěl sultán anebo neudělat. Za obojí by jí čekalo bičování. „Taková demokratická možnost svobody výběru.“ A díky naším sněhovým vločkám a různým aktivistům, mají muslimky podobnou volbu jako otrokyně sultána. Místo pojmenování skutečného problému a tím je islám, se hledají pseudoproblémy, který jsou pro tyto lidi ti(xenofobové), kteří poukazují na ponižování žen v islámu. Muslimky, které poukáži na stejný problém jako tito xenofobové, nejsou brány v potaz jako například somálská muslimka Ayaan Hirsí Alí. Nehodí se to. Před tímto generace sněhových vloček, politiků a lidskoprávních aktivistů zavírá oči. Střet s realitou.

Ono vůbec se negativní zkušenosti nehodí. Vzpomínám si, když vyšla knížka „Bez dcerky neodejdu“, tak české muslimky tuto knihu zesměšňovaly a bagatelizovaly. Mnohé pak obrat svých manželů poznaly a odešly od islámu. Ale kdo jim dnes věří? Kdo věří Lukáši Lhoťanovi, který jako muslim prožil několik let, zná islámskou komunitu v Česku? Je přeci nedůvěryhodný. Jde proti islámu. Zatímco ti důvěryhodní, kdysi citováni v tisku, jsou dnes na útěku a pak se citují neméně stejní, že ten co je na útěku nikdy neměl důvěru.Takové….“Soudruzi, sice vedl stranu, ale důvěru strany neměl“.

Víte, kdysi jsem se setkal s jednou Iránkou ve Winnipegu na Red River College. Dala si jméno Nancy. Bylo to žena, která se dostala do Kanady, té Kanady, která dnes ústy svého premiéra obhajuje právo Šária, díky italské ambasádě v Teheránu. Její záda byla od bičování jedna velká jizva a to jen proto, že se zamilovala do člověka, který nebyl muslim. Smůla, že? Pro mnohé asi ano. Protože nemuslimka si může vzít muslima, muslim si může vzít jakoukoliv ženu, ale muslimka si může vzít jen muslima. Nemá možnost volby a když, tak jí čeká zavržení v lepším případě, v horším smrt. To je ta tolerance islámu? Ne, že by islám byl v tomto osamocen, ale ve své krutosti osamocen je.

Ostatně: „Sire, jsou tady muslimové.“ „A co chtějí?“ Azyl, utíkají před islámem.“ „A co nám nesou?“ „Islám!“

(1) https://t.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/ministerstvo-vyzvalo-urednice-aby-si-na-den-vyzkousely-hidzab_466608.html