Kdybych byl jako naprostá většina spoluobčanů zcela nepolíben historií druhé světové války, tak přesně k takovému dojmu bych nutně musel dospět dokonce již nyní. Hitlera a jeho Wehrmacht porazili podle médií západní spojenci tím, že v létě roku 1944 vylodili na francouzském pobřeží zhruba sto padesát tisíc mužů ve dvanácti elitních divizích a následující dva měsíce se s přibližně stejným počtem většinou druhořadých, zdecimovaných a špatně zásobovaných divizí nepřátelských přetahovali o relativně miniaturní kousek Francie.

Pojem „druhá fronta“ už moderní demokratická propaganda prakticky nepoužívá, protože by mohl hloubavější občany přivézt k otázce, proč se ten rozhodující úder války nazývá tak nedůležitě a kde tedy byla ta podle názvu důležitější „první“ fronta?

Byli jsme tak kupříkladu informováni, že den D byl „klíčovým úderem Německu – bez něj by svět mohl vypadat jinak – zásadně přispěl k porážce nacismu – začal psát konec války – rozhodujícím úderem nacismu“ a dokonce i to, že válku s Hitlerem vyhrál pán jménem Higgins, protože zkonstruoval vyloďovací člun, kterým Američané, Britové a Kanaďané připluli k normandským plážím. Jsem rád, že ti, co nechtějí ztrácet čas historií mají díky těmto mediálním zkratkám také jasno.

Jako by válka začala v roce 1944 a západní spojenci ji vyhráli úplně sami. Jako by hitlerovská armáda nebyla v roce 1944 již jen pouhým kulhavým stínem se zlomenou páteří, který v létě 1944 již déle než rok prchal před vítězící Rudou armádou, která právě dokončovala osvobozování posledních okupovaných zbytků Ruska a chystala se k úderům mířícím do Berlína.

Jako by nebylo tří let gigantických bitev milionů vojáků a tisíců tanků na Východní frontě, kde počínaje Stalingradem a bitvou u Kurska před sebou opovrhovaní „Ivani“ hnali poražené a rozdrcené zbytky elitních německých formací v počtech stovek divizí, které předtím prošli vítězně celou Evropou. Pokud by Hitler proti vyloděným spojencům nasadil ty síly, které vrhl proti Rusům do bitvy u Kurska – největší bitvy války – s vysokou pravděpodobností by je smetl zpátky do moře.

Jako by na Východní frontě proti Rudé armádě nebylo nasazeno, poraženo a zničeno přibližně 80% celkové německé bojové kapacity. Jako by na ní Německo neztratilo miliony mužů. Jako by Východní fronta nebyla po celou  dobu války jeho hlavním a nejdůležitějším bojištěm, kde se rozhodlo o jejím osudu. Jako by západní spojenci, konkrétně Velká Británie, neustále a z dobrých důvodů neodkládali onen „rozhodující úder války“ plánovaný již od roku 1942 až do doby, kdy se Wehrmacht dostatečně vyčerpá bojem s Rusy a bude mnohem lehčí ho oslabeného při vylodění porazit.

Jako by jedna jediná, špatně vyzbrojená a podřadná německá divize (352.), bránící padesát kilometrů pobřeží, složená z nováčků a rekonvalescentů a nevhodná k nasazení proti Rudé armádě, nedokázala Američanům na pláži Omaha tak zasolit, že v jednu chvíli uvažovali o přerušení vylodění.

Tím, co jsem napsal, nijak nesnižuji důležitost a obdivuhodnost vylodění v Normandii a už vůbec ne hrdinství ani oběti těch spojeneckých vojáků, kteří se ho účastnili. Byla to velká, složitá a úspěšná vojenská operace, která svým dílem v důsledku přispěla ke konečné porážce Německa.

Ale určitě nešlo o „rozhodující úder“. Ten Německo inkasovalo jindy a jinde armádou, o jejímž podílu na vítězství či dokonce vůbec účasti ve válce teď díky současné politické konstelaci není společensky žádoucí hovořit nahlas.

Já ještě dobře pamatuji dobu, kdy ve společnosti vládla úplně stejná atmosféra – zásluhy jedné spojenecké válečné strany se až směšně zveličovaly a o té druhé, politicky nežádoucí, se zarputile mlčelo nebo dokonce lhalo. Jen to bylo v opačném gardu.

Tenhle ideologicky selektivní přístup k dějinám mi vadil za komančů a tuplem mi vadí dnes. Za „demokratů“. Režimy se mění, ale mechanismy moci zjevně nikoliv.