dem
6.12.2015
Kategorie: Společnost

Demokracie je jen vyšší forma otroctví

Sdílejte článek:

PŘEMYSL HOLUB 06|12|2015

Psychohistorik Lloyd DeMause vysvětluje korelaci mezi násilným chováním člověka v dospělosti a způsobem jeho výchovy v dětství pomocí tzv. teorie psychogeneze. Čím více týrání v dětství, tím pravděpodobněji dojde k “přehrávání” těchto traumat v dospělosti prostřednictvím násilného chování vůči ostatním a vlastním dětem.

DeMause ve své práci dělí způsoby výchovy a přístupu k dětem v rámci své teorie psychogeneze do celkem sedmi “psychotříd”. [1] Každá psychotřída je charakterizována určitým rodičovským stylem.

Primitivní kmenové kultury jsou charakterizovány “schizoidní” psychotřídou, ve které jsou rutinně provozovány infanticidy novorozenců, mateřský incest, těsné svazování, opuštění, mlácení a zneužívání. [2] Prostřednictvím brutálních obětních rituálů, čistek a vyvražďování dochází k opakování dětských traumat v dospělosti.

Společenský pokrok lidské civilizace závisí na schopnosti jedinců nepředávat svá traumata z dětství dalším generacím, ale namísto toho jím dopřát více repsektu, úcty a autonomie než měli v dětství oni sami. Tímto procesem je umožněn vznik nové, pokročilejší psychotřídy.

Šestým stupněm DeMausovy teorie psychogeneze je “neurotická” psychotřída, ve které byla vychována současná generace lidí západní civilizace. Odpovídající rodičovský styl je charakterizován takto: “Hrozby a lehké naplácání namísto bití za účelem socializace dítěte dle představ rodičů; matky si dětí užívají namísto aby z nich měly strach; otcové se začínají účastnit rodičovství.” [3]

Důsledkem převládající neurotické psychotřídy současnosti je náš stávající společenský systém – demokracie. Demokracie je pokročilejší formou otroctví. Vyznačuje se tím, že otrokářem není jedinec v pozici poloboha, monarchy, diktátora nebo jediné politické strany, ale údajný “většinový hlas lidu”. Tomuto novému otrokáři se musí nicméně zbytek společnosti podřídit stejně jako monarchovi nebo diktátorovi a v tomto smyslu zde k žádné změně nedochází.

Demokracie je emočním obranným výtvorem neurotické psychotřídy. Zásadním a výstižným bodem v definici neurotické psychotřídy je, že dochází k “socializaci dítěte dle potřeb a cílů rodičů“, nikoliv potřeb dítěte samotného. Potomek rodičů neurotické psychotřídy je tak obětí mentálního a emočního otroctví. Je převážně upuštěno od fyzických trestů a namísto nich jsou zavedeny “tresty” ve formě citového vydírání a odměn podle úrovně poslušnosti dítěte. Cílem ovšem stálé zůstává dosažení a uspokojení potřeb rodičů, nikoliv dítěte. Jde o určitou formu manipulace “měkkými” prostředky. Úplně stejný princip je posléze aplikován ve vztahu dítě – učitel a následně člověk – politik, čímž je rodinné mentální otroctví zachováno a upevněno.

Vedlejším účinkem neurotické výchovy založené na mentálním otroctví a citové manipulaci je oslabení sebeúcty, seberespektu a především důvěry ve schopnost vlastního samostatného úsudku. “Protože já sám nejsem schopen činit vlastní rozhodnutí a vlastní volby, musí tak za mne učinit někdo jiný.” Strach z neschopnosti činit vlastní rozhodnutí je v dospělosti příčinou ke spuštění ryze iracionálního, sebeobranného mechanismu. Demokracie je jeho výsledkem. Demokracie (a přeregulovaný státistický svět) je ve skutečnosti falešnou obranou člověka před jeho strachem z nutnosti činit vlastní rozhodnutí, jelikož jim sám nedůvěřuje. Hrubou, dočasnou a falešnou záplatou na tuto úzkost je tendence ustanovit pozici domnělé autority ve všech možných a nemožných sférách lidského jednání. Důkazem toho, že jde o ryze emoční a iracionální obrannou reakci budiž to, že k dočasnému a falešnému utišení úzkosti a strachu z možnosti nevhodných osobních úsudků stačí pouhá existence instituciolizované autority. Kdo konkrétně bude tuto pozici zastávat a jaká bude jeho konkrétní úroveň schopností v určité problematice je druhořadé a není předmětem diskuze.

Evidentně by bylo mnohem smysluplnější postupovat zcela opačně, ale stejně by to nemělo vliv na potřebu narychlo vykonstruované emoční záplaty, tudíž je většinou lidí tento zásadní defekt demokratického systému zcela ignorován. “Dokud vím, že existuje někde někdo v pozici, kde za mne činí důležitá rozhodnutí, jsem klidný. To, že se tato rozhodnutí mohou nakonec ukázat jako nevhodná je pořád přijatelnější, než žít v úzkosti, strachu a pod tíhou vlastní zodpovědnosti za vlastní soudy.” Jde v této situaci o druh strachu ze svobody, podobný tomu, jakým trpěly generace “fyzických” otroků 19. století, kteří neznali nic jiného než život v otroctví. Mnoho z nich ve chvíli, kdy konečně dostali možnost stát se svobodnými bytostmi zaváhali, neboť nebyli zvyklí na to, že se najednou budou muset postarat sami o sebe se vším všudy. Jejich strach z nejistých zítřků byl silnější, než jejich touha po svobodě. Podobná dynamika je ve hře s naším “mentálním” otroctvím dnes.

V praxi je onou falešnou hrubou záplatou polofašistická přeregulovanost současného demokratického státismu. “Pokud existuje pozice autority zodpovědná za údržbu pořádku a nekonečnou tvorbu regulací a příkazů, kterými se musím řídit nejen já sám, ale i všichni ostatní, tak si můžu oddechnout, neboť jsem se zbavil osobní zodpovědnosti.” (To, že můžu přímo nebo nepřímo na výběru konkrétního byrokrata participovat prostřednictvím demokratických voleb je skvělý bonus navíc, ale nikoliv zásadní aspekt ve smyslu popsané dynamiky.) Dochází tak k navození dočasného stavu uspokojení, neboť to funguje tak, jak jsme po celý náš život zvyklí – politik nám řekne co máme dělat a nahradí tak v dospělosti rodiče a učitele z dětství. Raději zůstaneme otroky, než abychom vzali na sebe osobní zodpovědnost. Demokracie funguje jako psychologická obrana a útěk před zodpovědností, od které jsme byli celý život odrazováni a nikdy nám nebylo umožněno, abychom ji samostatně vzali do vlastních rukou.

Jak jsme si řekli, demokracie sice krátkodobě pomůže s uhašením našich nejpalčivějších společenských nejistot a strachů, nicméně v dlouhodobém horizontu je příčinou vzniku ještě horšího problému – chronické nejistoty. Budeme do nekonečna žít v nejistotě s čím náš otrokář v podobě “hlasu lidu” přijde příště a čemu se budeme muset podřídit, v horším případě, zda-li nebudeme “hlasem lidu” z nějakého důvodu odsouzeni k smrti. Sami se zamkneme do nekonečného kolotoče sledování veřejného dění a veřejné politiky a bezradně se navždy budeme snažit naklonit “hlas lidu” na naši stranu. Konečné řešení našich nejistot ale ve skutečnosti spočívá v něčem úplně jiném – a to v nedotknutelné svobodě a osobní svrchovanosti každého jednotlivce. Takový přechod vyžaduje osobní statečnost a zodpovědnost, ale také slibuje konečné řešení našich nejistot, neboť se tak konečně stáváme strůjci svých vlastních osudů.

Člověku, kterému bylo od mala umožněno činit vlastní soudy a brát zodpovědnost do vlastních rukou, přijde autonomie a sebedůvěra jako samozřejmá skutečnost bytí. Jelikož je schopen vidět sebe sama jako samostatnou jednotku a dokáže stejným způsobem nahlížet na ostatní, nemá potřebu předávat zodpovědnost do rukou byrokratů. Je konečně mentálně svobodný.

DeMause pojmenovává tuto post-moderní nastupující psychotřídu jako “nápomocnou”: “Rodiče pomáhají dětem dosáhnout jejich vlastních cílů (zdůraznění mé vlastní – P.H.); vysvětlují namísto trestání; bezpodmínečná láska; důvěra a podpora; otcové se podílejí na rodičovství.” [4]

Při přechodu společnosti z jedné psychotřídy do pokročilejší psychotřídy dochází k napětí. Jakmile začne nová generace pokročilejší psychotřídy uvolňovat otěže, tak se úzkost a strach “ze svobody” v očích předchozí, stále většinové psychotřídy, začíná stupňovat. V nejhorším scenáři dochází k válkám.

Společenský pokrok lidské civilizace se tak stává závodem mezi “strachem ze svobody a prosperity” na traně jedné a “uvolňováním otěží” otrockého systému na straně druhé. Cituji: “Jelikož atomová apokalypsa bude v budoucnu pouze pokračováním opakovaných nočních můr z dětství, náš úkol je úkolem stěžejním. Sebeovládání [self-mastery] musí nahradit ovládání jiných.” [5]

Poslední citace pouze zdůrazňuje fakt, že důsledky našeho přístupu a jednání s dětmi (s malými lidmi) nelze podceňovat. Je možné, že na něm do značné míry závisí budoucnost celé lidské civilizace.

 

[1], [2], [3], [4] Lloyd DeMause: The Origins of War in Child Abuse – Chapter 3: The Psychology and Neurobiology of Violence

[5] Lloyd DeMause: The Origins of War in Child Abuse – Chapter 12: Ending Child Abuse, Wars and Terrorism

ZDROJ: mises.cz

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc říjen 2019: *****

Vladislav Vydra 100,- Kč, ing. Jan Dvořák 400,- Kč, Miroslav Hloušek 111,- Kč, František Šmíd 600,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Eva Myslivečková 100,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Jan Bezděk 1000,- Kč, Roman Foff 500,- Kč, Marie Fulková 100,- Kč, Pavel Šána 107,- Kč, Oto Tvrz 200,- Kč, Petr Pisan 100,- Kč, Jiří Sieja 200,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Ludmila Karská 300,- Kč, Petra Rohlíčková 200,- Kč, Martin Vojtíšek 200,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Jana Hašlarová 200,- Kč, Ilja Baudyš 1000,- Kč, Libor Heidler 200,- Kč, David Bezděk 250,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, Miloš Kořínek 100,- Kč, Miloš Kraus 300,- Kč, Rostislav Jendrejčík 50,- Kč, Helena Novotná 300,- Kč, Anonymní dárce 222,- Kč, Květa Sekyrová 200,- Kč, Jan Šmrha 100,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, Michal Škurek 100,- Kč, Miloslav Konopiský 200,- Kč, Martin Vacek 250,- Kč, Marek Janičko 200,- Kč, Vlastimil Běhan 100,- Kč, Petr Andres 500,- Kč, Martina Kosková 500,- Kč, Ivana Benová 108,- Kč, Soňa Holcová 200,- Kč, Václav Tykvart 200,- Kč, Martin Svoboda 100,- Kč, Martin Reiser 200,- Kč, Ondřej Svatoň 50,- Kč, Ladislav Adamec 100,- Kč, Milena Trulley 333,- Kč

Celkem za měsíc: 12 447,00 Kč
Vybráno 35.56%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Po blokaci Pravého prostoru můžete sledovat novou stránku PP na facebooku.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 52 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (6 votes, average: 4,33 out of 5)
Loading...
loading...
politicon-eshop voxpopuliblog
8 komentářů
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.