idiot
2.12.2019
Kategorie: Společnost

Debilizace národa

Loading...
Sdílejte článek:

ANTON LAUČEK

Úvodem citát: Honba za jednoduchostí je obyčejně pokusem maskovat chudobu. (F.X. Šalda). 

I vy zůstanete v rozpacích a zhnusení, když si zapnete televizor a praští vás přesila programů chudých hlavně duchem? Ve svých základech mají jednoho a téhož činitele, a tím je primitivismus. Soukromé televizní společnosti vsadily na zábavu jako na hlavní funkci nimi vlastnícího média a na reklamu. Různé sousedské, rodinné případy, vyměňují se manželky, vařící mámy s vařečkou vřískající lépe než ty druhé, retardované chuděry nahánějící se za nakupováním hadrů, a všichni jsou a každý den “star” předvádějící drzý, tupý, agresivitou okořeněný dialog. 

Takzvané humoristické programy doplněné předem nahraným smíchem, vyznačující se nechutnými až obscénních narážkami, “směšnými” grimasami a gesty protagonistů, při kterých se nedá smát, jen se trapně cítit, neboť vás jejich tvůrci zřejmě pokládají za většího blbce než jsou sami. 

Soutěže, kde dospělí účastníci pouze reagují na úlohy připomínající testy z přijímaček do zvláštní školy. “Hornodolnú” sérii lze v jistém smyslu považovat i za urážku slovenského venkova, na kterém její autoři nevidí nic pozitivního – vesničany a Slovenské vesnici zde charakterizuje ustavičné opilství, omezenost, živelně fungující obecní úřad, hospoda jako srdce a mozek obce, pochybný farář, chybějící vesnická inteligence a množství smutnosměšných postaviček. Jednotlivé díly budují na vyfabulovaném příběhu unavující těžkopádností a stereotypy. Rodinu jako základ společnosti, která je na venkově převážně fungující, “hornodolní” tvůrci pravděpodobně obešli záměrně, vždyť z dítěte nemohou udělat vlastní obraz. Dětská postava by okamžitě naznačila, že “král je nahý”, a pořádně. 

Aby se ohlupování diváka umocnilo, několik seriálů pro “chycené” vycházejí přepisované i v knižní podobě. I “smetánkové” ukázky, sledované zakomplexovanou skupinou konzumentů neschopných poplivat obrazovku, se vlastně divákům vysmívají. V první řadě statečným a slušným ženám, mnohokrát za nizoučkou mzdu těžce pracujícím, kterým kamera předvádí velmi drahé oblečení, kabelky a boty tzv. celebrit – jde hlavně o nafoukané krabice vylepšené drahými plastickými zásahy, z nichž většina, podobně jako poběhlice, nikdy skutečně nepracovala a vydržují je podezřele zbohatnutí partneři. 

A o “realityšou”, rapidně snižujících IQ diváka, je škoda řeči. Předtím psali filmové a televizní scénáře umělci – spisovatelé a scénáristé. V současnosti se vynořila horda písařů s pisoárovými příběhy vhodnými jedině na spláchnutí. Pokud byste ve vysílání soukromých televizních médií hledali umění, nepomůže ani lupa. Není ho tam. Umění totiž člověka kultivuje, dělá ho citlivějším, vnímavějším a moudřejším. A takový je pro média nepoužitelný. 

Do nimi nastražené pasti plné nekulturního hnoje padá hlavně mladý divák, jemu sugerují, že všechno, celý život je úžasná show, netřeba nic dělat, jen sledovat to, co vysílají, obdivovat vyšinuté “osobnosti”, hloupě se bavit, zapojovat do soutěží, telefonovat . Pokud nejsi vulgární, nestoudný a rozdrapený hlupák, nejsi moderní. Vzdělání a rozhled je to poslední, co člověk v současné společnosti potřebuje. Vtloukají mu do hlavy, že vydělávat se dá i jinak, spoléhat se na poctivou práci jako zdroj obživy je přežitkem a záležitostí pro zaostalou skupinu obyvatelstva. 

Trapné televizní a rozhlasové formáty často provázejí moderátoři a moderátorky, jejichž prázdné třepání pouze potvrzuje jejich duševní malost a mnohdy katastrofální nevzdělanost. Do svých pořadů nezvou výjimečné lidi, kteří by mohli být zejména pro mladou generaci vzorem – jednak o nich neslyšeli a jednak by se nedokázali s takovým člověkem erudovaně bavit. Maximálně by byli schopni zeptat se dotyčného nebo dotyčné na číslo bot a zda zná naši nejpopulárnější hudební skupinu “Kvokvokvo” a její hit “Čeká nás mature, jsme dutině jako trouba”. 

Bohužel většina občanů nabídnut mediální odpad neodmítá. Zvykla si.

S debilizací národa se začíná již od mateřské školky. Tam posadí mládež před obrazovky a nechají sledovat animované pohádky, ve kterých vystupují hlavně vykonstruované monstra a obludy, na kterých ani nerozeznáte, co to je a kde to má hlavu. Děťátka koukají, opravdu nevědí na co, a přitom se stávají i závislými na internetu. Pokud se pak setkají s klasickou pohádkou o princezně a dobrém dědečkovi, ve které dobro vítězí nad zlem, nechápou dění. Nerozumí, co je dobro a co je zlo. (Podle toho se později v životě i chovají.) Sledování obrazovky a bavení se se smartphonem způsobuje malému divákovi ztenčování formující se mozkové kůry směřující k demenci, což se stává až člověku ve vysokém věku – to vědci u dětí v posledních výzkumech zjistili, no o problému nesmí publikovat.

Český a slovenský jazyk patří hlavně díky své gramatice a stylistice k nejtěžším jazykům na světě. Je zároveň projevem a důkazem vysoké kulturnosti i myšlenkového bohatství, jakým oplývali naši předkové. Díky tomu se naší školních mládeži rozvíjely i ty mozkové kapacity, které jiné národy kvůli jednoduchosti své mateřštiny nevyužívaly. My jsme i proto patřili k těm moudřejším. Jenže v současnosti se dokonalá znalost jazyka nevyžaduje ani při nástupu na vysokou školu. To nejzákladnější, co museli ovládat žáci ještě v dobách Marie Terezie, čili čtení, psaní a počítání, naši maturanti znají jen povrchně. Skutečný vědomostní základ absolventi příchozí na “výšku” nemají. Neodnesli si ho ani ze základní, ani ze střední školy. Tam učitelé často nemohou svobodně a tvořivě učit, svazují je nesmyslné předpisy z ministerstva.

Žáci pak i při malé násobilce používají kalkulačku a nevědomcům nepodařeně opravuje pravopis program nainstalovaný v počítači. Zvyšují se počty školáků, kteří v životě nepřečetli žádnou knihu – nerozuměli by napsanému. (A nikdo jim neprozradí výrok RW Emersona, filozofa a myslitele, že dobré knihy často nahradí nejlepší univerzity.) Sice dokážou najít informace na internetu, ale bez znalostního základu nejsou schopni vypátrat souvislosti a vsadit informaci do kontextu – čili je pro ně zbytečná. Základní a střední školy ve stavu, do jakého se nepodařenými reformami dostali, nedokáží potřebně rozvíjet verbální a analytické schopnosti žáků.

Vysoké školy pak staví na základech z písku. Kromě toho se povymýšlely odbory přitažlivě marketingově znějící, ale v současné praxi nevyužitelné. Svůj zánik mají v sobě již zabudovaný. Takových jsou stovky a absolvují jejich tisíce podvedených studentů. V univerzitních učebních programech se nepočítá s tím, že posluchače vysoké školy budou doučovat i znalosti, které měly jako samozřejmost už po skončení “zédéešky” ovládat. Už staří Římané věděli, že je třeba se učit nazpaměť a nahlas. No díky tomu, že se v našem nižším školství prosazuje tendence “nebiflovat se”, mají studenti často zakrslá centra mozku rozvíjející a upevňující paměť a na vysoké škole jim dělá obrovské problémy osvojování znalostí a verbální prezentace. (Zkuste se jich zeptat, zda vědí odříkat zpaměti nějakou báseň. Budou na vás dívat jako na tříčtvrtečního blázna.)

Pak už, jak rezultuje filozof a publicista Liessmann, na státnici sledujeme pouze PowerPointovou prezentaci, jaké by bylo schopno každé dítě, které se trochu naučilo zacházet se softwarem. Obyčejná výměna fólií supluje akademický výklad. Substance prezentace je překryta technikou prezentace. Po absolvování vysokoškolského studia přicházejí u nás do praxe pologramotní magistři, inženýři a doktoři. Jejich bakalářské a diplomové práce se hemží pravopisnými i stylistickými lapsusy a přeformulovanými texty, které si postahovali z internetu – je hanbou, že tuto bídu vzdělanosti vysoké školy hrdě zavěšují na internet. A společenská klima nás přesvědčuje, prý nám absolventi, kteří neumí pořádně psát a číst, a kteří pouze simulují znalosti týkající se vědy a vzdělání, stačí. 

Budoucí inteligence nemá problém chodit do školy v teplákách nebo maskáčích, dát se označkovat piercingem jako jalovice nebo kdysi otroci, producíruje se po ulici se směšnými gundžami na uších a kabely z nich trčícími a mnozí z nich, protože si nedokáží ozdobit ducha, “zkrášlují” své tělo stupidními tetovačkami. (Který normální rodič svěří své dítě v mateřské školce učitelce počmárané jako šašek?) Absorbování znalostí a jejich rozvíjení se vzpírají, uchylují se k plagiátorství, odpisují a podvádí. “Vysoké školy přestávají být ostrovy ducha, na který když student vstupuje, dostane chuť vědět, poznávat a vzdělávat se – staly se jen agenty a pomocníky v naplňování ekonomických a byrokratických zájmů”. Toto Liessmannovo konstatování vystihuje soudobé nastavení většiny univerzitního školství ve světě a my nejsme výjimkou. A navíc u nás zmíněný trend mohutně rozvíjíme: bakalářská a diplomová práce se dá beztrestně koupit, titul tak jistě. Vlastně tolerujeme trestný čin podvodu, neboť vzdělání, to, co si kulturní národy nadevše váží, u nás rapidně ztrácí svou hodnotu.

Vyspělé národy si školství opravdu, a nejen verbálně jako my, pěstují. Vědí, že pouze vzdělané obyvatelstvo se dopracuje k vysoké životní úrovni. Proto usilují, aby jejich děti učili jen ti nejlepší. My jsme se postarali o to, aby dobří a nejlepší odcházeli a raději se už nikdy nevraceli. 

Divadelní scény ve větších městech naší země bývaly chrámem umění. Na představení chodilo obecenstvo vyoblékané svátečněji jako do kostela – ženy v elegantních róbách, mužská část v oblecích. V současnosti se tak oblékat netřeba. Klidně si na sebe navlékněte to, co se nosí do stáje nebo na brigádu. Neboť výrazy a dění, které divák na deskách sleduje, je v případě více představení vhodné opravdu pro prasata. Módní zpracování klasiků prošpikované vulgarismy až po nahé účinkující má být pro divadlo cestou jak přilákat diváka.

I veřejnoprávní rozhlas byste někdy nejraději vypnuli, neboť namísto dobré populární hudby vysílá vytí, houkání, “jéjékaní”, rapotaní – většinou jde o tzv. písničky poskládané všelijakými superstáristy, kteří, podobně jako v rozhlase zaměstnaný hudební redaktor, nemají ponětí o tom, co můžeme klasifikovat jako skutečnou melodii a hudební nápad. Navíc i ubohost textů dokazuje amaterizmus “textaře”. Takovou produkci, “obtýden” opakující se, zprostředkovávají dost časně ráno, kdy se posluchači ještě nestihli nasnídat, a tak při napínání na zvracení nemusí dojít k finále. Přitom vlastníme nemálo současné a i starší kvalitní české a slovenské populární hudební produkce.

Výhled na krásu přírody při cestách jsme nahradili tisíci billboardů. Reklamy na velkých tabulích smrdí jako každá navoňavkovaná zdechlina. Velké barevné plakáty obsadily hlavně politické strany a politici. Přesvědčují naivní, prý oni jediní chtějí dobro pro naši zemi a nekonečné blaho pro národ. Většinou jsou to právě ti, kteří nás od začátku okrádají. Nepotřebují, aby občané moudřeli. Protože takoví by žádaly nakradené vrátit a zloděje posadí do basy.

Člověk si dá pouze hlavu do dlaní a ptá se, co se to vlastně děje? Proč se programově naordinovanému hloupnutí národ nevzpírá?

Asi měla pravdu nebohá stará máma, když prohlašovala, že “pitomost je také darem Božím”.

Jen čím jsme si ji tak neodolatelně zasloužili?

Nevíte?

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2019: *****

Jiří Kubát 100,- Kč, Miroslav Hloušek 111,11 Kč, Rudolf Roedling 1000,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, František Šmíd 600,- Kč, ing. Jan Dvořák 400,- Kč, Vladislav Vydra 100,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Eva Pilařová 200,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, Martin Vojtíšek 200,- Kč, Roman Foff 500,- Kč, Ilja Baudyš 1000,- Kč, Jiří Sieja 200,- Kč, ing. Jiří Nevrkla 300,- Kč, Pavel Janeček 500,- Kč, Jan Bezděk 1000,- Kč

Celkem za měsíc: 7 511,11 Kč
Vybráno 21.46%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Po blokaci Pravého prostoru můžete sledovat novou stránku PP na facebooku.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 2 588 times, 10 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (34 votes, average: 4,76 out of 5)
Loading...
Loading...
loading...
politicon-eshop voxpopuliblog
100 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.