dane102018
22.5.2019
Kategorie: Ekonomika

Daňové reformy jsou permanentně mimo mísu

Loading...
Sdílejte článek:

PAVEL PÁRAL

Naprostá většina daňových změn v Česku byla zbytečná, nedotažená nebo vyloženě škodlivá.
Pokud by v Česku nepřišla vláda s nějakým nápadem na daňovou reformu, asi by nebyla vládou. Když už se nekonají velké převraty, musejí každoročně daňové zákony projít novelizačním mlýnkem, aby to měl daňový poplatník zase o něco komplikovanější a daňoví poradci si vydělali na chleba.

A zvláštní je, že se nikdy nikdo neptá, jaký to má mít smysl. Je to škoda, protože bychom brzy zjistili, že zásadní problém české daňové soustavy, který je v ní inherentně přítomen od jejího znovuzrození v roce 1993 a byl víceméně zděděn z komunistických dob, nikoho z minulých ani dnešních reformátorů valně nezajímá. A na rozdíl od zrodu tržně kompatibilní daňové soustavy před čtvrt stoletím dnes nikoho moc nezajímá ani fiskální dopad někdy dosti hlubokých změn.

Všechno znova

Prvního ledna 1993 došlo k tiché daňové revoluci. Tomu, co se tehdy odehrálo, je těžké říkat reforma, protože z předchozího systému nepřežilo prakticky nic. Vznikla soustava poskládaná z daní přímých, tedy z daní z příjmu fyzických a právnických osob, která nahradila nesmírně komplikovaný systému různých druhů důchodové daně a redistribučních odvodů socialistického plánovitého hospodářství.

Ilustrativní je skutečnost, že za socialismu podniky platily daň ze zisku, která měla základní sazbu 70 procent. Jenže ta neplatila pro všechny. Vybrané strojírenské, energetické a peněžní podniky platily různé sazby v rozmezí 50 až 85 procent. Jednotlivá odvětví zase byla daněna individuálními sazbami 25 až 75 procent. Jenže daň ze zisku nebyla zdaleka jedinou daní placenou podniky. Kromě ní zde byla daň ze jmění, tedy z majetku firmy. A zdaňovaly se i odpisy, protože o tom, kdo a jak bude investovat do obnovy zařízení, rozhodovaly plánovací komise na republikové a federální úrovni. Kromě toho se platily různé dodatkové odvody, či daň z motorových vozidel, ale především daň z objemu mezd a příspěvek na sociální zabezpečení.

Zaměstnanec pak měl na výplatní pásce mzdu zatíženou jenom daní ze mzdy, ale žádným zdravotním a sociálním odvodem, a ta daň byla sice zřetelně progresivní, ale z dnešního pohledu velmi milosrdná, a to především k lidem s nejvyššími výdělky. Progrese se totiž zastavovala u výdělku 2400 korun hrubého a příjem nad tuto částku byl daněn rovnou sazbou dvacet procent. Průměrná mzda přitom byla v roce 1988 zhruba 3100 korun. Daňových pásem bylo dvanáct a začínaly pětiprocentní sazbou.

Volská daň

Tyto sazby však platily pro poplatníky s dvěma dětmi. Kdo měl dětí méně nebo žádné, po velkou část života platil na základní výměře daně až o šedesát procent více. Říkalo se tomu mezi lidem tehdy celkem trefně oslovská, případně volská daň. Naopak kdo měl tři a více dětí, platil zřetelně méně. Tři děti snižovaly daň o třicet procent, a čtyři dokonce o polovinu.

Současný lidovecký nápad snižovat či zvyšovat sociální pojištění podle počtu dění tak má svou komunistickou inspiraci. Vysoký management podniků a někteří dělníci, typicky horníci, hutníci a další fyzicky těžce pracující, však vydělávali už tehdy násobně více, než činila průměrná mzda. Zdanění těchto nadprůměrných příjmů už nebylo postiženo daňovou progresí a celkově i samotné odvodové zatížení hrubých mezd bylo velmi nízké, a s tím se museli vyrovnat i autoři tržní daňové soustavy v roce 1993. Tady se zrodily, či spíše byly přebrány naše vysoké odvody firem za jejich zaměstnance. A to je jeden z hlavních problémů české daňové soustavy, s nímž by bylo třeba pohnout, ale dosud k tomu neměl nikdo dostatek odvahy.

Druhým podobným problémem, který má socialistickou minulost, je relativně nízká váha nepřímých daní v daňovém mixu. Do roku 1993 byla v Československu vybírána daň z obratu a dovozní daň, které byly poté nahrazeny v Evropě standardní daní z přidané hodnoty. Jenže daň z obratu fungovala v plánovaném hospodářství jako nástroj pro kontrolu cen. Měla 1506 sazeb v rozmezí od +88 procent po -291 procent. Její fiskální přínos byl nevýrazný. Zcela bezvýznamné pak bylo zdanění majetku, které řešily prakticky jen notářské poplatky.

V systému socialistických daní však na konci 80. let fungovala i jedna zárodečná kapitalistická daň nazývaná daň z příjmu obyvatel, která se vztahovala na výdělečnou činnost vykonávanou na základě povolení národního výboru. Šlo převážně o různé druhy služeb, kterými se velmi opatrně po roce 1982 do Československa vracelo živnostenské podnikání. Daňová sazba byla progresivní v rozsahu od pěti do 70 procent a už tehdy byly praktikovány paušální odpočty nákladů. Paušální odpočet činil dvacet procent z tržeb, ale poplatník mohl uplatnit i skutečné, doložené náklady. Na základě tohoto zákona se už v roce 1990 rozběhlo první porevoluční podnikání a byl čas připravit skutečnou daňovou revoluci ke zmíněnému počátku roku 1993.

Od roku 1991 pak došlo s liberalizací cen ke zjednodušení daně z obratu na čtyři sazby v rozmezí nula až 32 procent z prodejní ceny, což přineslo sice krátkodobý cenový šok v podobě padesátiprocentní inflace, ale ten poměrně rychle odezněl.

Zavedení standardu

Touto reformou vznikly standardní příjmové daně právnických a fyzických osob doplněné systémem sociálního a zdravotního pojištění. Vznikla také DPH a spotřební daně za tabák, alkohol a motorová paliva. A k tomu nová sada majetkových daní. Celá soustava pak fungovala velmi solidárně. Daň z příjmů byla výrazně progresivní. Nejnižší sazba činila patnáct procent a nejvyšší pro příjmy nad milion korun ročně to bylo hezkých francouzských 47 procent. Daňových pásem bylo šest a sociální a zdravotní pojištění, které nebylo zastropováno, se odečítalo od základu daně. Daň z příjmů právnických osob činila 45 procent. Daně z příjmů pak v čase výrazně klesaly a strmost progrese se zmírňovala. Nejvyšší sazba klesla postupně z původních 47 procent na 32 procent. Nejnižší pak z 15 na dvanáct. Efektivní zdanění však klesalo ještě rychleji. Přibývaly a zvyšovaly se nezdanitelné částky základu daně. Progresivita zdanění se tak mírně snižovala, v čemž ale udělal paseku Jiří Paroubek.

V letech 2005 až 2006 došlo k přechodu na systém odečitatelných položek od základu daně a daňové bonusy, díky nimž významná část populace s příjmy nižšími než průměrnými a s vychovávanými dětmi fakticky přestala odvádět daň z příjmů a někteří kvůli bonusům začali dostávat příspěvek od státu.

V roce 2008 nás potkala další, tentokrát pravicová daňová reforma. Při ní byla zavedena tzv. rovná patnáctiprocentní sazba daně, která však kvůli navýšení odečitatelných položek zůstala poměrně výrazně progresivní — lidé s vysokými příjmy nadále odváděli reálně vyšší procento než lidé s příjmy průměrnými a lidé s příjmy nízkými nadále neodváděli na příjmové dani nic. Výrazně pokleslo zdanění těch nejvyšších příjmů.

Šalamounská superhrubá

Při této reformě však došlo k pokusu o revoluční změnu, kdy měly být odvody zdravotního a sociálního pojištění převedeny ze zaměstnavatelů na zaměstnance, což záhy zkrachovalo na tom, že vláda nenašla cestu, jak zaměstnavatele donutit, aby o odvody, které dosud sami odváděli, navýšili zaměstnancům mzdu. Cíl byl politicky přímočarý. Volič měl vidět, kolik mu z jeho příjmů stát reálně bere, a tím snížit politické šance levice prosazující zvyšování daní. Když to neklaplo natvrdo, vzniklo šalamounské řešení v podobě superhrubé mzdy, kdy se odvod zaměstnavatele pouze na výplatní pásce připočítal k platu a zdanil těmi patnácti procenty, ale osobou povinnou ty peníze odvést státu zůstal zaměstnavatel.

V případě pojištění tak vlastně vždy šlo jen o kosmetické změny. Na rozdíl od tu více a tu méně moudrých snížení přímých daní, které nás provázejí dlouhou dobu a bez ohledu na politickou orientaci vlády. I díky tomu patří složená daňová kvóta Česka mezi ty v Evropě podprůměrné. V rámci OECD však už nijak zvlášť neexcelujeme. Firemní daně klesly třeba z oněch astronomických 45 procent na 31 procent už v roce 2000 a na devatenáct procent v letech 2010 až 2013.

Systém sociálního a zdravotního pojištění nicméně zůstal stále stejným otesánkem. V roce 1993 platil zaměstnavatel z objemu mezd 27 procent a v současnosti platí 25 procent. Zaměstnanci pak klesl odvod z devíti na 6,5 procenta, což je sice politicky fajn, ale problém dlouhodobě velmi vysokého odvodového zatížení práce to neřeší. Zásadním problémem je pak fakt, že na rozdíl od všech ostatních vyspělých zemí jsou u sociálního pojištění v současnosti stropy pro výběr až na čtyřnásobku průměrného příjmu a pro zdravotní pojištění stropy vůbec nefungují. Standardně se pojištění ve světě nevybírá od dvojnásobku průměrné mzdy, v Německu třeba od jeden a půl násobku. To jednak výrazně narušuje pocit sociální spravedlnosti u kvalifikovanějších pracovníků, ale především zdražuje nepřiměřeně vysoce kvalifikovanou pracovní sílu a je jedním z důvodů toho, že jsme stále do značné míry zemí montoven s nekvalifikovanou pracovní silou. A samozřejmě to brzdí i neinflační růst mezd. Nebylo a podle všeho ani není síly, která by nás tohoto komunistického dědictví zbavila.

Šoupání s DPH

Logické by bylo rozpočtově kompenzovat žádoucí snížení mzdových odvodů firem navyšováním nepřímých daní, zejména DPH. Ta se v roce 1993 zrodila se sazbami 23 a pět procent. Ty držely velmi dlouho. Jen základní sazba se snížila do roku 2004 ve dvou krocích na devatenáct procent. Když v roce 2006 vyhrála ODS volby s konceptem rovné daně, bylo na stole i sjednocení sazeb DPH na úrovni 15 procent. Protože však vyšel tak brutální fiskální dopad, došlo jen k postupnému sbližování sazeb až na patnáct a 21 procent. Výnos DPH tak po úvodním poklesu vyvolaném cenovým šokem v době recese masivně narostl.

Ke snížení zaměstnavatelských odvodů však už nedošlo, peníze spotřebovaly rozpočtové deficity. A navíc toto směřování nepřímých daní dlouho nevydrželo a nastal reverzní pohyb, kdy místo cesty k jedné sazbě na místo dvou nám za Sobotkovy vlády přibyla sazba třetí, desetiprocentní na léky a nějaké další malé položky. Celkově však váha DPH v daňovém mixu zůstává víceméně konstantní a prostor pro kompenzaci snížení sociálního a zdravotního pojištění neexistuje ani v uvažování jakékoli současné politické strany.

Současná vláda v demisi i ta, která by měla nastoupit, naopak počítají s dalším přesouváním výše daněných položek do nejnižší desetiprocentní sazby a za reformu považují zrušení superhrubé mzdy, která ještě dále sníží zdanění mezd s drastickým fiskálním dopadem v podobě výpadku příjmů v rozsahu 25 miliard korun. K tomu by měl být úplně zbytečně oddělen důchodový účet od státního rozpočtu, což ještě zvýší rigiditu současného vysokého pojistného a povede k tlakům na jeho navyšování místo snížení.

Takže nás čeká zase další reforma mimo mísu.

Autor: Pavel Páral, euro.cz

 


 


Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2019: *****

Jiří Kubát 100,- Kč, Miroslav Hloušek 111,11 Kč, Rudolf Roedling 1000,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, František Šmíd 600,- Kč, ing. Jan Dvořák 400,- Kč, Vladislav Vydra 100,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Eva Pilařová 200,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, Martin Vojtíšek 200,- Kč, Roman Foff 500,- Kč, Ilja Baudyš 1000,- Kč, Jiří Sieja 200,- Kč, ing. Jiří Nevrkla 300,- Kč, Pavel Janeček 500,- Kč, Jan Bezděk 1000,- Kč, Pavel Šána 107,- Kč, Miloš Kořínek 100,- Kč, Miloslav Konopiský 200,- Kč, Martin Vavrinka 100,- Kč, Libor Heidler 200,- Kč, David Bezděk 250,- Kč, Marek Janičko 200,- Kč, Nezn. dárce 222,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, Květa Sekyrová 200,- Kč, Ladislav Adamec 100,- Kč

Celkem za měsíc: 9 390,11 Kč
Vybráno 26.82%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Po blokaci Pravého prostoru můžete sledovat novou stránku PP na facebooku.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 566 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (7 votes, average: 3,86 out of 5)
Loading...
Loading...
loading...
politicon-eshop voxpopuliblog
4 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.