ksc
23.7.2018
Kategorie: Historie

ČSSR … komunistický ráj? Příběh naší rodiny aneb jako to opravdu bylo za socialismu

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (29 votes, average: 3,31 out of 5)
Loading...
Sdílejte článek:

VÁCLAV NOVÝ

Milé děti, povím vám příběh naší rodiny. Bylo po válce. Váš děda právě dospíval a věděl, že bude pokračovat ve firmě svého otce a děda a dalších předků. Po staletí budovali svou firmu. Za války oni málem přišli, protože válka nepřeje ničemu, a vše postupně ničí. Po válce se jejich firmička opět rozjela, a tak váš děda rovnou pokračoval tam, kde málem jeho otec skončil. Měli středně velký statek, řeznictví a obchod.


Vašemu pradědovi se začalo dařit, ale potom přišel rudý únor, a příchod nových pánů. Byli to komunisté. Velké podniky už původním majitelům ukradli, a teď, když získali už veškerou moc, se jim zachtělo i těch menších. Nejdříve vymysleli takové zákony, které měli ty malé podniky, firmy, obchůdky, statky, položit. Většinou se jim to povedlo, ale stále bylo hodně těch statečných, co vydrželi. Mezi ně patřil i váš praděda, který chtěl předat firmu svému synovi, všemu dědovi.

První ukázka nových pořádků přišla hned po únoru 1948, kdy vašeho dědu odvedli. Ale na na normální vojnu, ale k PTP (pomocné technické prapory). To byli vojáci s lopatami, protože komunisté se báli jim dát zbraň. Byli to totiž prapory jen s lidmi, tzv. buržoazního původu. Tedy pro komunisty, lidé horší než zločinci. Ve skutečnosti, lidé z rodin, které byli z části komunisty povražděni, okradeni, zavřeni, vyhnáni z domovů, a později celý život pronásledováni a perzekuováni.

Ještě větší rána bylo, když za vaším pradědou přišli divní pánové, později jsme zjistili, že to byli StBáci, komunistická tajná policie, obdoba nacistického gestapa. A dali pradědovi nůž na krk: buď nám odevzdáš veškerý majetek, nebo zavřeme tebe i manželku, odebereme vám děti, a vyženeme z vašeho domu a z tohoto okresu. Praděda odmítl v domnění, že to jsou nějací banditi, ale to neměl dělat.
Odvezli vašeho pradědu i prababičku, a jen velké štěstí, že zrovna váš děda, měsíc před tím, byl plnoletý, a tak jeho a jeho sourozence, neodvezli do dětských domovů, ale zůstali spolu. Svého otce (vašeho pradědu) děti už nikdy neviděli. Až po roce 1989 se dozvěděli, že ho komunisté zavraždili. Se svou matkou se setkali po deseti letech, kdy začali 60tá léta, a pomaloučku se oteplovalo.

Další ranou bylo, že komunisté neskončili zavražděním jeho otce a uvězněním jeho matky, ani ukradením firmy, ale vyhnali je s jedním kufrem, z jejich domu, do činžovního jednopokojového bytu, se společným WC, sprchou a vodou na chodbě, bez topení a s kamny na uhlí. A už se nikdy nesměli vrátit tam, kde žila jejich rodina po generace, několik století. To se změnilo až asi po čtvrt století, v 70tých letech, ale už se stejně nevrátili. Váš děda musel hodně dřít, celé dny, aby uživili sebe a své dva sourozence. Už ne v rodinné firmě, ale na statku, na druhé straně republiky.

Další rána přišla záhy ještě jednou. Když nový mocipáni, komunisté, i přes okradení velké části obyvatel, prošustrovali ukradené, a začal být znát nedostatek, rozhodli se o megakrádež století, a v tajnosti připravili tuto zlodějnu, na všech lidech naší země. Říkali tomu: měnová reforma.

Váš děda byl velmi spořivý, a tak dokázal našetřit pár korun i přesto, že byl sám, bez rodičů, s dvěma malýma sourozencema na krku. Ale jednoho dne se probudil, a zjistil, že nemá naspořeno skoro nic a s balíčkem peněz v kapse, si může koupit akorát suchý chleba. A když si chtěl stěžovat, bylo mu pohrozeno, že může být hůř. Může být zavřen, vyhozen z práce, a jeho sourozenci dáni do dětského domova. Nebyl takový hrdina, jako jeho otec (váš praděda), a tak se mlčky vrátil domů, rudý zlostí a vztekem, ale nic nemohl dělat. Tehdy on i jeho sourozenci, pocítili hlad a bídu. A trvalo to pár měsíců, než se dostali z nejhoršího.

Když na přelomu 50tých a 60tých let, se mladší sourozenci rozhodovali kam půjdou po škole, bylo jim jasně sděleno, že rozhodně ne na školu, ale jen na učiliště. Nejlépe do dolů. Když se váš děda ptal proč, bylo mu zděleno, že jsou z buržoazní rodiny, a není tedy pro naši socialistickou vlast žádoucí, aby takový živlové studovali. Děda by už z toho opravdu střílel, ale držel svůj vztek na uzdě, a rozkřičel se až doma. A začal ten rudý režim, k smrti nesnášet.

Dědovi sourozenci šli tedy na učiliště, i když měli všichni na to jít studovat. Váš děda se o studium nesnažil, protože musel živit sourozence, tak šel pracovat, ale jeho sourozenci už mohli studovat. Jenže jim (ani jednomu ze 3 dětí) to režim nedovolil. Jedinou útěchou jim bylo, když se jim vrátila z komunistického lágru, maminka. První vánoce s maminkou, po dlouhých 10 letech, byly prý ty nejkrásnější. Tedy, kazilo to jen to, že otec ještě nebyl doma. To ale ještě netušili, že byl komunisty zavražděn před 10 lety.

Díky mamince se mohl váš děda věnovat i svému osobnímu životu. Maminka, už nemocná, protože přišla o zdraví v komunistickém lágru, se mohla starat o domácnost, o sourozence, a tak váš děda měl čas i na sebe. A protože vaše prababička nedostávala, jako buržoazní živel, žádný invalidní ani starobní důchod, tak musela pracovat. Ale zdraví jí už moc nesloužilo, tak byla oficiálně jako žena v domácnosti, ale na černo si přivydělávala pletením a šitím pro známé a jejich známé.

Takto finančně pomáhala, než i oba mladší sourozenci vašeho dědy, ukončili učiliště, a šli si vydělávat. Už bylo polovina 60tých let, a začalo se zdát, že bude lépe. Komunistický režim slábl, dědově rodině se také začalo dařit. A děda si konečně našel i vaši babičku. Měli se hodně moc rádi, a tak se vzali. Byl rok 1968, a začalo se blýskat na lepší časy. Začali se i prošetřovat komunistické zločiny z 50 let. Zločiny, o kterých se ještě před nedávnem, nesmělo mluvit, vypluly na povrch. V ten rok se odvážil váš děda s jeho maminkou, zeptat na osud jeho otce (vašeho pradědečka). Slíbili jim, že to prošetří. Bylo léto, a vaše babička oznámila krásnou zprávu. Že váš děda bude tatínkem. Čekali mě.

Tuto nejkrásnější zprávu přehlušil zvuk jedné strašné noci. Byl 21.srpen 1968. Byl to jeden z nejhorších dní v dějinách republiky. Zákeřně nás přepadli, v noci, vojska našich spojenců. SSSR, PLR, MLR, BLR, NDR. Přišli, pozvání komunisty, aby se krásně rozvíjející život v naší zemi zastavil a vrátil se před začátek tohoto procesu. Jak všichni byli šťastní z dosavadního vývoje ve společnosti, tak strašně moc byli všichni naštvaní, znechucení, povedení. Deset dní se společnost, semknuta a jednotná, bránila nenásilnou formou okupantům. Potom je vláda, i když pod tlakem ruského vůdce Brežněva, zradila, a krásné jaro skončilo, a začala Ruská zima.

Opět se komunisté mstili na všech, kdo se aktivně podíleli na demokratizaci společnosti a kdo nechtěl přijmout nové pořádky a souhlasit s okupací. Přišla normalizace. Tedy stav, kdy komunisté opět zavládli pevnou rukou, zrušili vše, čeho společnost dosáhla v 60tých letech, a zavedla mírnější, ale přesto tvrdý režim. Tedy cenzura, perzekuce nepohodlných. Místo kriminálů a poprav, přišli s vyhnáním za hranice státu.

Já se už narodil do tvrdé normalizace. Babičku si už moc nepamatuji, protože záhy po mém narození, zemřela. Život ji zkrátilo i týrání v komunistickém vězení a režim v komunistickém lágru. Děda a strejda s tetou (sourozenci vašeho dědy, mého táty), byli moc prima. Všichni, celé rodiny, všichni bratranci a sestřenice, jsme se setkávali na společné chatě. Té chatě, kde žili naši předkové. Dům naší rodiny, si mohla naše rodina dovolit (bylo jí to dovoleno) koupit zpět, až po 30 letech. Společně se na to složili všechny tři rodiny.

Zdevastovaný, ale všichni ho s radostí opravili a zabydleli. Bylo nám tam krásně a každé prázdniny i vánoce jsme tam trávili. Za hranice naše rodina, pro komunisty stále buržoazní, a proto nepřátelská rodina, nemohla. Byli jsme pod bedlivým dohledem StB. Bylo to až k smíchu, když při naší návštěvě rodného domu, naproti přes ulici, stála okamžitě malá dodávka s černými skly. Všem bylo jasné, kdo v ní sedí.

My, já, sestra, sestřenice a bratranci, už jsme sice mohli studovat, ale nesměli jsme otevřeně kritizovat režim, ani se zmiňovat o osudu naší rodiny. To by naše studia skončila. Prostě, i když už nebyla 50tá léta, museli jsme mlčet a pokud ne rovnou se vším souhlasit, tak alespoň proti ničemu se neprojevovat. Celý národ žil dvojím životem. Veřejným a soukromým. Tedy, co se doma povídá, to se nesmí říkat venku, veřejně. Fakt divná doba. Do střetu s režimem, malérem s nedozírnými následky, vás mohl dostat i nevinný vtip na režim, natož skutečná kritika.

Vzhledem k 40 letům komunistického režimu, naše země zchudla natolik, že se z prvních příček světových ekonomik, pomalu propadla do ekonomik rozvojových. Což bylo znát na šedi a špíně měst a obcí, zaostalosti a zastaralé výrobě, nedostatku všeho zboží, nefungující infrastruktuře a služeb. Vše ovládající korupci a známostech, aby se dalo něco sehnat, dostat, zařídit. Byli jsme min. o 20 let pozadu za západem.

A když už ekonomika viditelně kolabovala, přišel závan naděje ze země, kde by to nikdo nečekal, ale zase, bez které by se neosvobodila východní Evropa. Ze SSSR. Přišel Gorbačov. Ne, nechtěl bortit komunistickej systém. Ale chtěl ho reformovat. Nevěděl, že je už tak ztrouchnivělý, že když se na něj sáhne, rozsype se na prach. A než to zjistil, tak se tak stalo. Komunistický režim padl. Přišla svoboda. Ve východní Evropě, která je vyspělejší než Rusko a bývalé sovětské republiky, se svoboda a demokracie udržela a pokud nepřijde nějaká katastrofa, tak se udrží. Ale v zaostalém Rusku a asijských sovětských republikách ještě zdaleka nemají vyhráno.

A jak vypadala ta komunistická ekonomika? Byl tragický nedostatek všeho. Jen v Praze a Bratislavě (hlavním městě Čech a Slovenska, kde byla koncentrace turistů, tak jim bylo třeba ukázat, že i v socialismu je dostatek, ve zbytku republiky neznámý) a v Ostravě (městě horníků, protože komunisté potřebovali uhlí a ocel, tak chtěl do dolů a hutí, nalákat lidi. A to šlo jen tak, aby jim dali dostatek, ve zbylé republice neznalý). Ale nemyslete si milé děti. Ani zdaleka to nebyl takový dostatek, jako dnes.
Zapomeňte na výběr z mnoha druhů pečiva, mléčných výrobků, masa, ovoce, zeleniny…..
A zapomeňte na to, že se dalo nakoupit po celý den. Kdo si nenakoupil po otvírací době, nejdéle dopoledne, tak už nic nesehnal. Nebo musel oběhnout více obchodů. A všude si vystát frontu. A i tak nesehnal všechno, protože často neměli ani ty základní potraviny, už při otevření obchodu. A na vesnicích a malých městech, si museli zboží objednat týden předem, jinak tam neměli vůbec nic. A i tak nedostali vše.

Zapomeňte na to, že byste měli v obchodech tak čisté ovoce a zeleninu, jako dnes. Ta byla špinavá, často prohnilá, a i s listím, kamením, hlínou, drobnými větvičkami. Tak že, z kila ovoce a zeleniny jste půl kila, doma vyhodili.

A zapomeňte na to, že když jste si koupili mléčné a masné výrobky, že vám vydržely týden v lednici. Mnohdy byli zkažené, ještě ten den, ale určitě by jste je mohli třetí den vyhodit. A často byly už v obchodech jogurty a pacholíky, tvarohy, nafouklé, mléko sražené, máslo žluklé. Sýry a uzeniny už ztrácely barvu a vůni. A mezi vajíčkama byly často i pukavce (zkažená vejce). To dnes vám potraviny vydrží v lednici i týden, některé i týdny. Bez změny barvy, chuti a vůně.

Abyste něco sehnali, a to nebylo něco mimořádného, ale obyčejný toaletní papír, lepší maso, než byl na pultech, dámské vložky a další, dnes běžně dostupné zboží, museli jste se vyznat. Vědět, kde si s kým, vytvořit známosti, vědět, kolik máte dát úplatek (korupce), vědět, kde včas stát a být. A hlavně, vědět, co sami můžete nabídnout, aby jste měli šanci na nějaké známosti. No a také, mít včasné informace, kde co a kdy je, a být tam včas.

A sehnat auto, vybavení domácnosti, to byl vůbec oříšek. Na to byly pořadníky, na které jste museli vystát ještě delší frontu, než na toaletní papír. Mnohdy i spát ve frontě pár dní.

Jó milé děti, nakupování nebylo tak snadné, jako dnes. To bylo velké dobrodružství, mnohdy se špatným koncem. I když jste měli známosti, úplatky, informace kde, kdy, co, a byli jste u toho včas, tak to ještě neznamenalo, že to seženete.

A určitě jste slyšeli, jak jak jsme dříve byli ve všem soběstační, potraviny byly zdravější, bylo vše levnější a další pohádky, tak se jich zeptejte:

  • Tak proč tedy dnešní potraviny vydrží déle, a to bez změny barvy, chuti a vůně. A proč přes tu soběstačnost, byl všeho nedostatek. A proč si musely vaše babičky, hodně rozmýšlet, co koupit a co ne, když bylo tak levno. Ono je to trochu jinak. Ano, rohlík stál 50 hal, chleba 3 Kč, mléko 2 Kč, máslo 10 Kč…, ale průměrný důchod byl kolem 1000 Kč, průměrná výplata kolem 3000 Kč. Ale to byl průměr. Který neměl každý, jako ho nemá každý i dnes. Drtivá většina důchodců, brala kolem 700 Kč, a drtivá většina pracujících, měla plat kolem 1500 Kč. Tak v přepočtu na platy a ceny tenkrát a dnes, je dnes vše levnější.
  • Tedy pravda, krom bydlení, vstupenek, jízdenek. Ale i pohádka o tom, jak měl každý svůj byt, je lež. Byty byly dost nedostatková komodita. Nejsnáze se k bytu dostali komunisté a jejich děti. Dále ti, kdo věděli, v kterém zaměstnání dávají byty. On totiž každý podnik byty nedával. Ale pozor i to nebylo tak snadné. Museli jste si o ten byt říci už před podepsáním smlouvy, aby vám byt zapsali už do smlouvy. Na pozdější žádosti už se vám vysmáli. To byl případ mého bratrance. Zjistil asi po roce v zaměstnání, že podnik dává byty. Ale měl smůlu, neměl to ve smlouvě.
  • A krásná je i pohádka o tom, jak bylo všude bezpečno, jak se všichni obyvatelé milovali, jak si pomáhali. Ani nemuseli mít klíče, div že ne dveře, jak bylo bezpečno. Nikde nikdo nikoho nepřepad, neokrad, nepodved, a vraždy byly jen v TV. Milé děti, tohle snad vám nemusím vysvětlovat, že je to pitomina. Ano, možná jsme se cítili bezpečněji. Ale ne proto, že by nebyl zločin (kriminalistické a soudní statistiky z té doby, by vám to vyvrátily), ale proto, že se o tom nesmělo psát, mluvit, nebyli toho plné zprávy v TV. Maximálně jsme se dozvěděli, že se někdo hledá. Ale bez popsání zločinů, které spáchal. A jak jsme se všichni milovali, to by vám také vyvrátili statistiky policie, soudů a i národních výborů (dnes úřadů), pokud to řešil jen úřad.
  • A ano, lidi nemuseli mít obavy z budoucnosti, o práci, o byt, ale jen pokud neremcali, nekritizovali režim, komunisty, socialistický blok, katastrofální systém zásobování, služeb, a vůbec, celé to hospodářství. To potom nevěděl dne a hodiny. A potom se to s ním vezlo celý život. Vyhazovy z práce (školy), perzekuce, pronásledování, nemožnost svobodného pohybu a jet za hranice ani náhodou. A pokud se neshrbil před komunistickou mocí, tak se nakonec za hranice dostal, protože ho tam vystěhovali. Bez možnosti návratu a styku s rodinou, příbuznými, známými.

Jo milé děti, tak takhle to bylo, v tom komunismu. (podle vzoru nacisté =nacismus. Tedy je logicky správné říkat, komunisté =komunismus) Ještě je naštěstí hodně pamětníků, kteří si to pamatují. A proto poslouchejte ty pamětníky, a pamatujte si, co říkají. Jinak vás budou pohrobci komunismu přesvědčovat pohádkami o tom, jaký to byl ráj. Ptejte se tedy:

  • Proč byly zadrátované hranice, hlídané z naší strany, když tu bylo tak krásně. Tak by nikdo neutíkal, ne? Naopak. Měli je zadrátovat a hlídat, ti na druhé straně, aby jim lidi neutíkali z toho pekla, do našeho ráje?
  • Proč nebyly svobodné volby. Vždyť by museli komunisté stále vyhrávat, když tu byl ten ráj?
  • Proč byla cenzura. To se báli pravdy? Proč? Přeci každý musel být spokojen, tak by jen chválil?
  • Proč byly trestní zákony, proč policie, proč prokurátoři a právníci, proč soudy, a proč věznice, když tu nebyl zločin, všichni se měli rádi, a tak se ani nehádali, natož aby se soudili?
  • Proč utíkali lidi z toho ráje a ne naopak? Neemigrovali sem lidi z toho prohnilého západu?
  • Proč byl všeho nedostatek, všudy přítomná korupce a známosti, když jsme byli ve všem, tak strašně soběstačni?

To jsou asi ty hlavní, nejdůležitější otázky, vyvracející komunistům, jejich pohádky o ráji na zemi (hlídané zadrátované hranice, neexistence svobodných voleb, cenzura, trestní a občanský zákoník, policie, soudy, vězení, právníci, nedostatek všeho).

Až tu nebudeme my, poslední pamětníci, tak bude záležet na vás, jestli se ten zločinný komunistický režim vrátí nebo ne. Nezapomínejte, jako my nezapomeneme.

ZDROJ: Václav Nový, fb

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc říjen 2018: *****

Václav Komrska 3000,- Kč, René Chrobok 50,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Vladimír Janeček 100,- Kč, Zdeněk Pernický 300,- Kč, Helena Novotná 200,- Kč, Milan Tahovský 1000,- Kč, Jiří Kolátor 100,- Kč, Jan Vokáč 100,- Kč, Svatava Visser 200,- Kč, Karel Kubela 50,- Kč, Vlastimil Běhan 50,- Kč

Celkem za měsíc: 5 850,00 Kč
Vybráno 16.71%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Loading...
politicon-banner
246 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.