13.10.2015
Kategorie: Společnost

Chycen, zatčen a uvězněn: Osobní příběh

Sdílejte článek:

JEFREY TUCKER 13|10|2015

Byl to krásný den, většinu z něj jsem však strávil ve vězení. Z minuty na minutu jsem byl ze zdánlivě svobodného zatknut a zadržen. Každý, kdo někdy zažil podobnou věc, přesně ví, co mám na mysli. A pokud jste to nikdy nezažili, doufám, že nikdy nezažijete.

Může to být nejlépe popsáno jako ztráta nevinnosti, plus nové vědomí, že vše, co na tomto světě milujeme a opatrujeme, visí na vlásku. Jazýčky vah se mohou vychýlit, ať už z důvodu, nebo bezdůvodně, pouhým lehkým dotykem úředníka vymáhajícího právo v této zemi.

Je to podruhé, co jdu do vězení – poprvé to bylo kvůli nezaplacené vstupence – takže jsem nebyl úplně překvapen opětovným zjištěním, že člověk úplně ztratí možnost volby a je zcela závislý na ostatních kolem, kteří si ho vůbec neváží. Byl jsem tam, a to poprvé v životě pohnulo mým světem. Nechat ostatní z vás vysát vše, čím se považujete za lidskou bytost, je psychologickou výzvou a nezapomenutelným traumatem.

Podruhé bylo jednodušší to vidět i z druhé stránky. Co tito lidé chtějí – říkal jsem si – je sebrat mě, zaznamenat si mě do statistiky, aby ukázali, jak nepostradatelní jsou, a pak ze mě vytahat co nejvíce peněz. Pak to skončí.

Ke konci dne bylo po všem. Tedy ne úplně. Tahle událost je u konce. Ale skutečnost, že nikdo z nás doopravdy neovládá svůj život, že žádný náš majetek není doopravdy náš vlastní, a že každým okamžikem můžeme být obětí právně legálního únosu, je stále aktuální. Být zatčen a uvězněn a mít tyto informace z první ruky je děsivé poznání, že neexistuje žádná skutečná svoboda. Ne v rámci stávajícího systému.

Mně se to určitě nestane

Když je někdo zatčen, lidé si pokládají otázku: proč? Pak přichází implicitní úzkost na dotaz: Jak se mohu vyhnout tomuto osudu? Možná, že když nebudu dělat něco hloupého, jako to udělal on, tak se mi to nestane. Chceme ujistit sami sebe, že problém policejního státu je opravdu problémem někoho jiného. Je to přece potíž lidí, kteří žijí na okraji, berou drogy, lidí, kteří jsou “ilegální cizinci”, kteří nevědí, jak mluvit zdvořile na policii, a tak dále.

Jsou to kompletně iluze

No, tady je tedy popis toho, jak se mi to stalo. Existuje nový dopravní zákon, ve většině států nazývá pravidlo “uvolnění místa”. Když policie zastaví na pravé straně silnice, přejedete do levého pruhu a uděláte takhle prostor. Policie se tak cítí bezpečněji. Z mé strany jsem o tomto zákoně nikdy neslyšel a nikdy jsem to při řízení nevyužil. Policie však vytvořila past. Zastavila právě takhle na okraji, aby otestovala dodržování zákona. O trochu jsem uvolnil místo, ale ne dostatečně.

Zableskla za mnou světla a já zastavil. Podal jsem důstojníkovi svůj řidičský průkaz. Přijelo další policejní auto. Důstojník se vrátil, řekl, ať vystoupím z auta, a zeptal se mě, proč byl můj řidičský průkaz zadržen. Byl jsem šokován. Pak jsem si vzpomněl, že jednoho dne jsem se zpozdil s placením parkovacího lístku. Paní u přepážky mi řekla, že by mohl být problém s mým řidičákem, tak mi dala oficiální papír s nápisem “Oficiální oznámení o navrácení řidičského průkazu,” a dala na to oficiální pečeť.

Po tom, co jsem si na toto vzpomněl, jsem policii řekl, že ten dokument najdou v autě. Podívali se sami, protože v tuto chvíli jsem se nesměl pohybovat. Donesli papír zpět a prohlédli si ho. Jeden policista řekl, že je zřejmě legitimní. Druhý řekl: “Ne, to bylo vydáno u městského soudu, nikoli na katedře motorových vozidel, takže ho nemůžeme přijmout.” Protestoval jsem, ale on se řídil dle svého rozhodnutí.

Podíval se na mě a řekl: “Dejte ruce za záda.” Byl jsem spoután a veden k autu. Opět jsem protestoval, protože můj počítač, telefon a všechny ostatní věci byly v mém autě. Na ničem z toho jim nezáleželo. Hledali v mém autě drogy, zbraně, alkohol, nebo cokoliv jiného. Našli jen neoznačenou lahvičku pilulek (lék na ředění krve) a silně mi naznačovali, že mít neoznačenou lahvičku tablet je nezákonné (Opravdu? Já nevím).

U jednoho policisty se zdálo, že jsem mu mírně sympatický, protože mi mé léky nechal. Pak řekl, že mi udělá laskavost. Odemkl pouta – byla velmi těsná a bolelo mě z nich zápěstí – a dal mé ruce dopředu, kde je znovu spoutal, teď ale volněji, což byl oproti rukám vzadu velký rozdíl.

Moje auto bude odtažené na odtahové parkoviště, vysvětlil mi. Kdybych se dostal ven na kauci, zaplatím si, abych ho dostal zpátky. Bude pak parkoviště ještě otevřené? Ptám se. Policista na to neměl žádnou odpověď. A teď přijde vlastně to, co si uvědomíte. Jakmile jste zatčen, jste jak chycené zvíře. Na ničem jiném nezáleží. Už nejste spotřebitel, občan, osoba s pracovním místem, normální člověk. Nyní jste jen materiál, věc, kterou můžou použít, jak uznají za vhodné.

Představa, že budete mít alespoň nějaká práva, jakmile jste zatčen, je dobrý vtip. Co se dále stane, je zcela na rozhodnutí věznitelů.

law-legal-book-ss-1920

Hledání

Policejní auto se mnou uvnitř vyrazilo a během patnácti minut jsem už byl nahý prohledáván. Sahali důkladně do každé kapsy, neměl jsem vůbec tušení, co hledají (Zjistím to později).

Pak jsem byl ve vězení. Kompletně špinavé WC, nějaký hrubý vodovodní kohoutek a lavička. Po přibližně 45 minutách mi bylo dovoleno na pár minut použít telefon. V tuto chvíli jsem si všiml zlehčení postoje ze strany svých věznitelů. Mluvili ke mně a trochu mi posvítili na věci.

A tak mě nechali se točit okolo telefonu. Bylo to nezbytné, standardní telefon je stará technologie. Dnes si lidé posílají spíše zprávy. To z vězení udělat nemůžete. Nemáte žádný smartphone. Nemáte nic. Musíte si zavolat z klasického telefonu. V dnešních dobách lidé často nezvedají skrytá nebo neznámá čísla. Zvedáme telefon jen když vidíme jméno volajícího. Což znamená, že volajícímu zanecháme zprávu a doufáme, že se ozve zpátky.

Byla to hodně podivná situace. Musíte si obvykle najít někoho, kdo vás ve vězení vyzvedne. Pokud nenajdete, můžete být zavřeni docela dlouhou dobu. A to je přesně to, co se mi stalo. Můžete taky sami zaplatit kauci. Pak vás pošlou ven na ulici. Žádné auto, jste zmatený. Nedovedu si ani představit osud někoho bez kreditní karty, náhradní hotovosti a podobně.

Po mně byl přiveden hispánský muž, tak jsem viděl, jak s ním ostatní zachází. Měl spoutané ruce vzadu, velmi pevně. Byli na něj během prohledávání mnohem hrubší.

Pak se něco pozoruhodného stalo. Našli u něj něco, co vypadalo jako malá palička marihuany v kapse, ne více než ¼ čajové lžičky. Důstojník okamžitě změnil obvinění ze “zmeškání soudu” – muž totiž zmeškal soud pro řízení dopravního přestupku – na trestný čin: nošení zakázaných látek do nápravného zařízení. Jakmile se to stalo, důstojník zavolal na každého s velkou radostí: “Máme zločince!” Všichni okolo si plácli. 

Ten muž byl v mé cele. Je to báječný člověk, teď ale se zlomeným životem. Najednou jsem si uvědomil, jaké štěstí jsem měl, nebo, jaký jsem byl – použijme to slovo: privilegovaný. Jsem bílý, stejně jako zatýkájící důstojníci. Měl jsem na sobě oblek. Byl jsem klidný a dobře jsem mluvil. Ano, byl jsem zadržen a téměř finančně vydrancován, ale uvědomil jsem si, že jsem ještě nezažil to nejhorší.

Na konci dne jsem vězení opustil, ale tento hispánský muž tolik štěstí neměl. Měl tetování, přízvuk, a obecně se zdál jeho regulátorům jako postradatelný. Zdálo se, že je chudý. Bude zapletený do tohoto zmatku několik měsíců, možná větší čas, možná i roky. Znělo mi to jako doopravdy zničený život, a to vše jen kvůli malé paličce v kapse.

Jinými slovy, to je důvod, proč mě prohledávali tak důkladně. Chtěli najít další výmluvu, proč zvyšovat poplatky a šířit tak podobná utrpení. Jeden ze strážců se zdál z těchto postupů méně nadšen než ostatní, a zeptal jsem se ho, jak se může dívat na to, co se dnes stalo, každý den. Řekl mi, že si na to člověk prostě zvykne.

Funkcionáři

“Dělám jen svou práci.” Musel jsem tu větu slyšet během dne snad patnáctkrát. Policisté ji používají. Úředníci ji používají. Stráže ji používají. Celý systém funguje na tomto principu. Každý dělá jen to, co má dělat. Zdá se to trochu jako válka, kdy vojáci dělají hrozné věci každý den, často i morálně problematické věci, ale vyrovnávají se s tím, protože nemají žádnou skutečnou volbu. Dělají jen to, co mají dělat.

A tak to je dnes pro celý systém trestního soudnictví v Americe. Každý dělá jen to, co má dělat. Žádný jediný člověk není zodpovědný za posuzování morálky nebo spravedlnosti toho všeho. Jedná se o systém a lidé v něm pracují. Nemohou to změnit. Spolupracují s ním. Žijí podle knihy. A je to kniha sama o sobě násilnická.

Právo je hloupost

Běžně hodnotíme soudní systém jako monopol “státu”, ale nemohl by jen tak fungovat bez soukromého sektoru. Policejní auta jsou vyráběna soukromým podnikem. Zbraně a oblečení, které policie nosí, jsou vyráběny soukromě. Pouta a taser jsou produktem kapitalismu. Vězení je postaveno soukromými dodavateli. Ocel na tyče taky. Společnost, která odtáhla moje auto: soukromá. Nevolník: soukromý.

Čím více se podíváme na systém nazývaný “stát”, tím více je zřejmé, že většina toho všeho je postavena na moci a produktivitě tržní ekonomiky. Každý, kdo je součástí tohoto systému, každý dodavatel a příjemce, má zájem na svém vlastním pohodlí. Všichni chtějí, aby systém i nadále fungoval a jsou připraveni ho bránit, protože obhajoba tohoto stavu je to samé jako obhajoba svých životních podmínek.

Takže, co dělá stát jinačím? Co je to za věc, které říkáme stát? Nakonec je to o zákonu samotném. Jak se říká, zákon je jako zuby. Zákon je to, co umožňuje, aby nám stát udělal to, co si nemůžeme udělat sami mezi sebou. Zákon má velmi mimořádnou věc, a to úplný monopol na použití síly proti agresivní osobě a majetku. Stát je jediná agentura ve společnosti, které je povolena naprostá donucovací kontrola nad všemi ostatními.

A kdo vytváří tento zákon? Nějaká elitní skupina osob. Mohl by to být regulátor. Mohl by to být politik. Mohl by to být nějaký administrativní dekret. Soudce, možná. Je možné, že všichni zodpovědní za právo v době jeho založení už dlouho nejsou na této zemi. Tento zákon stojí jako živoucí monument mrtvých myšlenek, mrtvých lidí, mrtvé minulosti. Ale přesto stojí. A činí tak z důvodu složité sítě zájmových skupin, které z něj těží.

Kdo jsou vykořisťovatelé?

Je to systém vykořisťovatelů a vykořisťovaných, přesně tak, jak vysvětloval sám Marx. Ale rozdíl je v tomto: zákon je vykořisťovatelem a obyvatelstvo je využíváno. Není to složité. Ale špatná identifikace toho, kdo je kdo – chyba, která charakterizuje staletí politického myšlení – může mít hrozivé následky.

Politika naší doby je celá o určování vykořisťovatelů. Socialisté říkají, že vykořisťovatelé jsou kapitalisté. Trump tvrdí, že vykořisťovatelé jsou imigranti. Bílí rasisté říkají, že problémem jsou černoši. Teokraté říkají, že jsou to nevěřící a ateisté. Neonacisté říkají, že Židé. Válka mezi pohlavími sleduje stejnou cestu. Obecně platí, že pravice říká, že problém je u levice, a levice říká, že to je problém pravice. A masy lidí následují tato tvrzení a tlačí své agendy, které jsou vždy o budování zákonů, vyšších, silnějších, tvrdších, víc a víc hrozných.

A přesto, každý zákon končí na straně malé elity, která vás zadržuje, drancuje a nakonec zabije. Každý přírůstek zákonů zesiluje násilí.

Poté, co jsem byl propuštěn – ale samozřejmě ne skutečně osvobozen – a vyzvedl si své auto, skončil jsem u McDonald’s, kde jsem byl uvítán jako hostující hodnostář, i když neznali moje jméno a nikdy mě neviděli. Okamžitě mi byly nabídnuty zdarma hranolky a pití a byl jsem vyzván k objednávce hamburgeru z mých snů.

Tam to bylo v živých barvách, úžasný kontrast mezi vězením a restaurací rychlého občerstvení. Prvně jmenované je peklem, vytvořeným podle zákona. To druhé, produkt vznikající ze společenského řádu a civilizovanou výměnou a obchodem, je nejbližší věcí k ráji, co tento svět nabízí.

ZDROJ: mises.cz

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc duben 2020: *****

ing. Jan Dvořák 400,- Kč, Jakub Malinovský 36,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Hana Rohlíčková 200,- Kč, Vladislav Vydra 100,- Kč, František Šmíd 600,- Kč, Petr Andres 500,- Kč, Jaroslava Kováříková 100,- Kč, Václav Tykvart 200,- Kč, Zdeněk Palička 500,- Kč, Ladislav Adamec 100,- Kč, Jiří Sieja 200,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, Roman Dubravský 500,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Martin Vojtíšek 200,- Kč

Celkem za měsíc: 4 736,00 Kč
Vybráno 13.53%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Po blokaci Pravého prostoru můžete sledovat novou stránku PP na facebooku.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 26 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (8 votes, average: 4,25 out of 5)
Loading...
loading...

Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.