Chvála pochybnosti I.

Nemám-li dobré téma ke zpracování, občas hledám na sociálních sítích, co mě trkne. Tentokrát ani hledání moc dlouho netrvalo. Už nějakou chvíli uvažuji o tom, co napsat k tématu „fact-checkingu“, zaváděného teď Facebookem. Téma pochybování a pravdy je ale daleko širší. K dnešnímu článku mě definitivně popíchla tahle výměna na Twitteru.

Předem upozorním, že nechci řešit otázku voleb do Rady ČT, která mi přijde jako absurdní bouře ve sklenici vody. Nikoliv nepodobné té explozi, která svého času provázela třicetikorunové poplatky u lékaře. Televize obecně je pozvolna umírající médium, které za dvacet let buď nebude existovat vůbec, nebo se změní k nepoznání. A v situaci, kdy se v Bruselu diskutuje o mechanismech přerozdělování stamiliard eur, mi tahle konkrétní personální záležitost přijde jako málo významná a zbytečně odvádějící pozornost od něčeho, co bude určovat podobu Evropy na desítky let dopředu.

Ale ten princip, o kterém se oba diskutéři baví, ten vůbec banální není. Ten je naopak pro naši další civilizační existenci naprosto zásadní.

Tak tedy: chvála pochybnosti. Díl první, protože to začalo být moc dlouhé. Budou i další díly, tohle téma se nedá zredukovat na pár řádků.

Jedna z nejhorších věcí, která může nějakou civilizaci potkat, je dogmatismus. Přitom se do něj upadá strašně snadno. Tak snadno, že je žádoucí naopak cíleně kultivovat nějaké mechanismy disentu, aby se vám společnost pozvolna spontánně nesunula po šikmé ploše do pekel.

Lidstvo má tendenci do dogmatismu zabředávat co chvíli, a to z mnoha důvodů. Za zmínku stojí minimálně čtyři.

První důvod: kulturní univerzálnost. Je nápadné, jak naprosto odlišné společnosti skončily historicky v té samé pasti, začaly-li hledat Jednu Pravdu a potírat Lži Zákeřných Nepřátel. (Protože tyhle dvě věci jsou od sebe stejně neodlučné jako Pat a Mat.) Severní Korea, Islámský stát a münsterská anabaptistická komunita jsou, respektive byly, založeny na různých věroukách, ale dopracovaly to rychle do značně podobného stavu, ke kterému patřilo i znepřátelení si zbytku světa.

Zrovna Evropa měla takových epizod ve svých dějinách docela dost. Asi by bylo lépe si připustit, že vůči tomu nejsme imunní, a to ani dnes. Jeden z nejhorších druhů pýchy je ten, kdy si říkáte, že nějaké X se vám rozhodně stát nemůže, protože jste přeci dostatečně vzdělaný, moudrý, poučený z historie atd. Takový stav duševní samolibosti úplně volá po tom, abyste vlezli do stejného problému znova, jen v trochu jiné podobě.

Druhý důvod: do mocenských pozic se v disproporční míře dostávají psychopati, pro které zrovna potlačování názorové plurality – ať už jakkoliv líbivě zdůvodněné – představuje jeden z užitečných způsobů, jak se tam zacementovat. To je zase jednou vlastnost celého lidstva, tudíž i Evropy roku 2020.

Tohle si zaslouží více detailů, vrátíme se k tomu ve druhém dílu.

Třetí důvod: nelze přehlédnout, že ve válečných taženích se historicky občas stávalo, že zvítězila právě ta fanatičtější strana. Takoví první islámští chalífové se vynořili ze zaprášeného, zapomenutého kouta Arábie a dokázali buď oslabit, nebo úplně ovládnout daleko starší a vyspělejší civilizace (Byzantskou říši, předislámskou Persii). Samozřejmě to byla trochu komplexnější událost, ale zrovna ve válkách může být určitá míra dogmatismu a fanatismu spíš výhodou. Výrazně to platilo hlavně v předmoderních dobách, kdy se nebojovalo průmyslovými prostředky.

Tyhle už zapomenuté války nás formovaly po celá tisíciletí a dnešní civilizace jsou vesměs právě ty, které se nakonec dokázaly svým nepřátelům nějak ubránit. Těžko tomuhle kolektivnímu duševnímu dědictví uniknout. Všimněte si, jak často i dnes ve veřejné debatě pojem „válka“ padá. I pro situace, kdy se nestřílí.

Bohužel to s sebou nese riziko přepnutí k válečné mentalitě, jejíž součástí je i paranoia, co Nepřítel zrovna chystá a kdo jsou jeho posluhovači. Tím neříkám, že se to reálně nikdy neděje; děje, ale mám za to, že „léčba“ je v tomhle případě horší než nemoc.

Čtvrtý důvod: nějaká část lidí chce mít „klid na práci“ a moc nepřemýšlet, což je přesně to, co vám dogmatická společnost zajistí. Ve všem je jasno, Emmanuel Goldstein je nepřítel a naše neotřesitelné hodnoty jsou X, Y, Z. Dosaďte si třeba komunismus nebo lidská práva, dogmaticky se dá pojmout úplně cokoliv.

Toto je docela pohodlný způsob života pro lidi, kteří jsou duševně líní. Ti mu budou z principu fandit a hlasovat podle toho.

Hlavní důvod, proč těmhle trendům vzdorovat, je ten, že dogmatická společnost za svoji zdánlivou stabilitu zaplatí ohromnou cenu. Ona ta zdánlivá stabilita je ve skutečnosti zkostnatění; skutečná stabilita vyžaduje nějakou míru pružnosti. (Zkuste si představit, jak by se vám žilo, kdybyste měli srostlou páteř. Děsivě. To samé platí o ztuhlém cévním řečišti apod.)

V praxi se tenhle problém začne projevovat odlivem mozků. Nejkreativnější jedinci, právě těch pár procent lidí, kteří táhnou vývoj světa dopředu, vesměs v takovém prostředí nedokážou prosperovat. Buď nějak přežívají, ale jejich potenciál je nevyužitý, nebo utečou někam, kde mohou volně dýchat.

Úplně klasický případ je v tomhle směru nacistické Německo. Hitler získal moc ve státě, který byl na technické i vědecké špici tehdejšího lidstva. Během dvanácti let existence své tisícileté říše to dokázal dokonale prošustrovat, mimo jiné proto, že vědci a jiní vzdělaní lidé před jeho verzí společenské utopie utíkali po tisících.

Netýkalo se to jenom Židů, ale i „rasově čistých“ Germánů, jako byl třeba dánský jaderný fyzik Niels Bohr. Bez evropských utečenců s doktoráty by Spojené státy určitě nepostavily první atomovou bombu během několika málo let. Opačný pohyb ale prakticky neexistoval, a to ani ve 30.letech, kdy byl ještě mír. Německo pod hákovým křížem nebylo přitažlivé ani pro vědce, kteří odpovídali příslušnému etnickému profilu, a to jich přitom v Anglii, Americe či Švédsku bylo docela dost.

Toto se nejspíš bude opakovat znovu a znovu. Myslím si, že to dožene i Čínu a že právě její ideologické uspořádání je důvodem, proč to soupeření o světový vliv jednoho dne prohraje. Který chytrý a tvůrčí člověk by se chtěl dobrovolně hrbit před aparátem jejich Strany, pokud má nějakou jinou možnost? Moc jich nebude, akademické prostředí Číny je pro lidi ze zbytku světa nepřitažlivé. Jsou věci, které nevyvážíte ani tunou zlata a dokonale vybavenou laboratoří.

Tady je přitom dobré si uvědomit, že ti kreativní jedinci jsou zároveň dost často „pošuci“ a že jejich naprostá brilantnost v jednom oboru může být vyvážena naprostým podivínstvím v jiných oblastech života.

Isaac Newton strávil mnoho času studiem okultismu, což i jeho současníkům přišlo trochu divné. Johann Wolfgang Goethe byl posedlý teorií barev, kterou považoval za svůj nejdůležitější příspěvek lidstvu. Richard Stallman, jeden z hnacích motorů hnutí za svobodný software a vývojář kompilátoru GCC, se prý chová v osobním styku neuvěřitelně divně a párkrát jsem narazil na tvrzení, že při jídle si vytrhává vlasy z hlavy, dělá z nich kuličky a háže si je do polévky. (Jeden zdroj.) A z Twitteru takového Elona Muska si občas jeden není jistý, jestli mu nehráblo. Nemluvě o tom, že se teď pokusil pojmenovat své novorozené dítě „X Æ A-12 Musk„.

No, dost bylo příkladů, ne nadarmo existuje stereotyp šíleného vědce. U umělců je to snad ještě výraznější.

Podstatné v tomhle případě je, že pokud ty lidi označíte za heretiky, nepřátele společnosti či pitomce jen proto, že neodpovídají nějakým standardům projevu a chování, přijdete i o ty jejich dobré stránky. A pokud funguje aspoň trochu nějaká svoboda pohybu, tak vám utečou. Výsledky jejich práce sklidí někdo jiný, kdo bude ochoten jim poskytnout prostor k životu. Dost možná to bude nějaký váš konkurent, ne-li nepřítel.

A to nutně znamená potřebu tolerovat i existenci pošuků pravých a úplných, kteří ničím produktivní nejsou. Ona se mezi těmi dvěma kategoriemi nedá položit žádná čistá hranice a jsou i jedinci, kteří průběžně přecházejí z jedné strany na druhou.

Tolik pro dnešek. V dalším díle se bude psát o politické svobodě slova a o populismu, který často slouží jako strašák vhodný k jejímu omezování.

Na fact-checkery se dostane nejspíš až ve třetí kapitole. Tohle téma mě vnitřně oslovuje tak, že nevím, zda ty kapitoly nakonec nebudou čtyři. Uvidíme, řekl slepý.

• MARIAN.KECHLIBAR