4a7629db9f_97703082_o2
23.9.2016
Kategorie: Doporučujeme, Politika

Český osud

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (16 votes, average: 4,75 out of 5)
Loading...
Sdílejte článek:

ALEXANDER TOMSKÝ

Je příliš časně seriózně posoudit uplynulé čtvrtstoletí republiky od památného listopadového převratu, současníkům jsou dějiny skryté, nevíme co z kroniky událostí bylo klíčové, a teprve daleká budoucnost ukáže co, kdy a jaké trendy byly semeništěm dalšího vývoje. Na rozdíl od dnešních starých kňouralů vidím hospodářský a do jisté míry i politický vývoj oněch let v kontextu českých dějin jako značný rozvoj a úspěch. Avšak kulturní a duševní rozvoj společnosti jako velice relativní a do jisté míry nezasloužené fiasko.

Vrátil jsem se natrvalo 1. prosince 1989 z anglického exilu a jako pilný čtenář českého samizdatu osmdesátých let i sovětologických a ekonomických analýz v Keston College, kde jsem pracoval, (existovaly občas i kvalitní nelevicové) netrpěl jsem žádnými iluzemi o centrálně plánované hospodářské devastaci země. Ta byla ostatně na rozdíl od té duševní viditelná na každém kroku. Špinavé, šedivé fasády domů, nehostinné, zašlé a poloprázdné obchody, padající omítky, rozbité chodníky, průjezdy i proluky plné odpadků, dokonce i z chodeb novějších činžáků se linul podivný, zatuchlý pach. Hustý, zimní smog a když pražské vinohradské divadlo zatopilo, nebylo pro sirný kouř vidět na druhou stranu ulice.

A ty zaplivané, zakouřené výčepy a hospody třetí, čtvrté cenové skupiny, jak se tehdy říkalo! A jako nevěřící anglický turista jsem zíral na ty dávno zapomenuté lidové jídelny nazývané lahůdkářství nebo masny, kde se v mastné atmosféře a na stojato mačkali lidé a cpali do sebe chlebíčky či vepřové koleno. Nejděsivější byly ale veřejné záchodky, onen symbolický důkaz upadlé civilizační úrovně. Jako by se tu za těch třiadvacet let mé nepřítomnosti zastavil čas. V přízračném svitu špatně osvětlených ulic hlásaly plakáty premiéry klasických kasaštyků mého mládí Gogolova Revizora, Čechovův Višňový sad, Verdiho Nabucco a z rozhlasu na mě večer zaječel tenor Karla Gotta a pisklavý hlas Heleny Vondráčkové jako v létě mého od-chodu v roce1968.

Téměř celý průmysl zastaral, domácí finanční kapitál byl nulový, podnikatelské schopnosti manažerů neznalých angličtiny i tržní dynamiky zvláště zahraniční jistě bídné a západní trh saturovaný. Pomyslel jsem si: tržní transformace do posledního podniku zestátněného hospodářství bude naprostý makroekonomický průšvih, nutně povede ke společenskému rozvratu. Služby snad: holič, knihkupec či hokynář, ale průmysl? Jako svědek thatcherovské přísně řízené a pouze částečné privatizace s předkupním právem zaměstnanců v tradičně silném právním státě, jsem si neuměl představit, jak lze zabránit šílené korupci (příležitost století), inflaci a bídě. Jak mohou exkomunistické soudy rozlišit obchodní a hospodářské delikty od běžné manažerské neschopnosti! Samozřejmě jsem věděl i o psychologické závislosti většiny obyvatel na ubohé životní jistotě zaopatřovacího státu. Kde vezmou lidé odvahu riskovat svůj skromný majetek a ti nepodnikaví snášet zaměstnanecké příkoří nelítostného či jen primitivního chování novopečených kapitalistů či rentiérů bez kultury starých peněz? Najde vůbec politická reprezentace shodu tolik potřebnou k restitučním a privatizačním krokům? Konec regulovaného nájemného zdraží činže, objeví se rozdíl mezi luxusní lokalitou a periférií, důchodci a rodiny s dětmi nebudou mít na nájem. Miliony lidí ztratí víru v kapitalismus. Existuje vůbec nějaká cesta z marasmu komunistických let?

Ukázalo se, že se nalezla, navzdory šestaosmdesátníkům utopické, budovatelské třetí cesty a Havlovy nepolitické politiky, a rozpoutala živelnou konzervativní revoluci tržní svobody umožněnou liberalizací cen a zahraničního obchodu. Kuponová privatizace nadchla davy, starší nebo ti netrpěliví vydělali za pár měsíců někdy i desetinásobek či více té tisícikorunové knížky. Ti trpělivější, co vsadili na budoucnost, se většinou později zklamali. Projevil se totiž rozdíl mezi privatizací a výkonem vlastnických práv.

A tak národ politice fandil, viděl v ní cestu k západnímu blahobytu. Vláda zvládla i nevyhnutelné dělení státu a udržela makroekonomickou rovnováhu. Pamatuji se na restituenty, kteří masivně prodělali, protože nevěřili koruně a byli ochotni prodat jen za cizí valutu a drželi ji navzdory poklesu v domnění, že musí nad českou měnou vyhrát. Dočasný ráj veksláků. Samozřejmě se malé i velké privatizace chopili šíbři, protože vymahatelnost majetkového práva dlouho neexistovala (vyhrál jsem osm soudů a nejenže nedostal ani vindru, ale ani zloděj nebyl potrestán), málokdo ovšem tehdy chápal, že reforma nezávislého soudnictví (a morálka soudců) je úsilí na generace, za to pouhé zavedení destruktivní a kreativní neviditelné ruky trhu (v našich přece jen západních podmínkách na rozdíl od postkomunistických východnějších sousedů Polska či Maďarska) nelítostně zlikviduje neschopné podnikatele a zkrachlé podniky s potenciálem nahradí novými majiteli. Bylo to divoké jak na Klondiku.

Chodíval jsem jako čerstvě zbohatlý nakladatel do zbrusu nové, luxusní vinárny a žasl nad osudem těch nepoctivých, chamtivých živnostníků, často bývalých šéfů státních podniků, kteří si zprivatizovali většinou neperspektivní podniky nebo uchvátili nějaký dobrý kšeft jako byl Večerní (-k) Praha, obratem vydělali velké peníze, ale buď podnikat neuměli, nebo se nestačili v závratně se měnících podmínkách trhu včas orientovat. Pamatuji jednoho, který jako první v roce 1990 dovezl z Německa několik desítek tun obnošeného šatstva, vydělal miliony, koupil si vilu, bourák a novou manželku. Za rok byl „sekáč” na každém rohu, za dva obchod zanikl, žena se vypařila. S výjimkou známých miliardářů, jimž privatizace neuměla zabránit, a kteří získali suroviny, polomonopolní firmy, veřejné podniky (public utilities) či později z Unie dotovaný byznys, z těch původních tunelářů kapitalisté nevznikli. Mluví-li se dodnes o rozkradení republiky, je třeba mít na paměti, jak předpotopní byla technologie státních továren. Bez cizího kapitálu, zahraničního vedení a hlavně distribuce se zachránit nedaly. Západ tu naštěstí viděl velkou příležitost a investovat chtěl.

Nemám po ruce makroekonomické ukazatele let devadesátých, ale jistě celková životní úroveň také vzhledem k míru, blízkosti Západu, atraktivní Praze a zahraničním investicím stoupala byť ne každému. Zchudli důchodci a rodiny s více dětmi a jedním příjmem. Porodnost se propadla. Svoboda podnikání samozřejmě rovnostářská není, ale privatizační miliardáři nepodnikatelé jako oligarchové v Rusku, ti myslím u nás vzniknout neměli. Naštěstí jich není mnoho.

Česko se na čas stalo ekonomickým premiantem střední Evropy a je smutné, že po té grunderské dekádě svůj potenciál tak prošustrovalo. Daně i státní správa bytní dodnes a z nepochopitelného důvodu přibývá i policistů. Ani dnešní sociální vláda v tandemu s potravinářským velkopodnikatelem nesnížili DPH na potraviny, jak byli před volbami svatosvatě slíbili, ačkoli jde o nejefektivnější sociální politiku. Růstu malé a střední podnikatelské vrstvy vehementně brání zaváděním zbytečných kontrol a byrokracie. Původně mnohem chudší Slováci, Poláci a Maďaři nás už dohánějí.

V roce 2007 se objevily první hospodářské potíže. Propad HDP a restriktivní fiskální politika vlády zklamaly veřejnost nadšenou polistopadovým doháněním životní úrovně Západu a její tolerance vůči privatizační korupci se vyčerpala. A když se zdálo, že se přestěhovala do politiky a prozradili se někteří pochybení sponzoři Občanské demokratické strany (ODS), lidé začali považovat politiky za podnikatele se státním majetkem a křehký, ještě nezakotvený stranický systém se hroutil. Zatímco největší privatizační skandál levice s prodejem severočeských dolů se dodnes nevyřešil, korupční kauzy během jednoho desetiletí téměř zlikvidovaly pravici, zmizely ODA i Unie svobody, nesoudržné, neprogramové, antikorupční strany „Věci veřejné” a „Ano” se dostaly na čas do vládních koalic. Korupce je nepochybně největší brzdou hospodářského rozvoje, jak názorně ukazuje pořadí států podle HDP a míry kleptokracie v žebříčku Transparency International. Zamezit jí může jen vytrvalý odpor občanů, nepodnikatelská, transparentní státní správa, viz české fiasko s bu-dováním dálnic, přísný a spravedlivý, neformalistický právní řád. K puritánské severní Evropě budeme mít asi vždycky daleko, nejsme však ale ani Východ ani Sicílie a potřebujeme nekorupční nikoli antikorupční strany. Přestože se nýmandů hledajících obživu v politice nikdy nezbavíme, je optimismus na místě.

Redakce týdeníku Echa mi zadala otázku, jak se mění společnost, kam kráčí Česko a zda není na jakési pomyslné křižovatce dějin. Chápu novinářské otázky a vím, že často vedou k odpovědím, jež by bez nich nebyly. Přestože čtu denní tisk i netisk denně, nemohu postihnout tak složitý organismus jako společnost v jejím celku. Vnímám jen zarážející aspekty, srovnatelné se zkušeností doby minulé. Řekl bych, že v porovnáni s léty devadesátými je většina dnešních dvacetiletých docela spokojena s tím, co má, polovina z nich co nejdéle studuje, jako by nechtěla pracovat, a to převážně žvanivé, humanitní obory. Netouží jako jejich rodiče podnikat ani vynikat, nespěchají zakládat rodinu (30 % mladých mužů do pětatřiceti žije s rodiči, většinou s matkou), rádi cestují a pokud je nelákají „neziskovky” nebo politický aktivismus, smíří se s teplým místem ve státní správě. Jsou spokojeni a zpohodlnělí z dobrého bydla, často obézní a zpravidla jim chybí ambice, bez níž především v duševním smyslu nemohou mít po promarněném mládí spokojený život. Ke ztrátě společnosti ti nejschopnější bohužel emigrují, ale ze všech středoevropských národů zůstávají jediní Češi převážně doma nebo se po čase z ciziny vracejí. Přesto je mladá inteligence kosmopolitní, zmíním-li někdy exil, tak se diví, nechápe patriotismus a proč jsem vůbec vydával v Londýně zakázané české knihy. Na rozdíl od šedesátých let dnes nemáme jediného významného spisovatele. Po pádu cenzury začali masivně vycházet zakázaní autoři vnitřního i vnějšího exilu, veřejnost ze zvědavosti místo společenské poptávky nakupovala de facto literární reflexi o zápasech doby minulé, doby jasně definovaného nepřítele. Jak mohla tahle literatura oslovit novou generaci, ale i společnost s jejímy novými problémy? Možná ta záplava zastaralé literatury utlumila chuť zabývat se současností, možná, že náhlá privatizace majetku vedla k privatizaci osobní, kdy seriózní společenský román nahradila líbivá komerce (Viewegh). Národ je entita duchovní.

Nevím, ale děti nečtou a kdo nečte, špatně myslí, kdo špatně myslí, špatně jedná. Nářek učitelů zvěstuje, že si s tím neradí.

Česká obec má štěstí, nevymírá, protože měla možnost absorbovat za ta popřevratová léta více než milion nám blízkých cizinců, Slováků, Ukrajinců, Rusů a Poláků. Polovina všech slovenských vysokoškoláků studuje u nás a mnoho se z nich domů nevrací.

Nápadná je atomizace společnosti, čili ztráta mezigenerační soudržnosti a národní kultury, jež by všechny, tak jako kdysi náboženství, spojovala. Dnes i v přecpaném metru nebo v železničním kupé se každý chová, jako by byl na poušti a slovně ne-dotknutelný, cizí lidé spolu nehovoří, dokonce i líbající se páry se cítí v naprosté intimní izolaci na dvacet centimetrů od souseda. Jaký kontrast proti Varšavě, kde můžete každého směle oslovit, nejlépe oním nekontroverzním úvodem o počasí, jenž otevírá cestu k vážnější rozmluvě a někdy i k přátelství. Zaniká-li národní souručenství, hroutí se sociální kapitál i politika.

K velmi zásadní proměně společenské mentality došlo také otevřením hranic a vpádu západní, dominantní, politické ideologie tzv. kulturního marxismu, posílené politikou Evropské unie. V letech devadesátých byla mládež po zkušenosti s reglementovanou společností upadajícího totalitního státu liberální a pravicová, to se postupně mění, politická korektnost nabízí aktivistické politické náboženství (víru) a mnohdy i kariéru. Proti ní stojí často bezradný, zdravý leč statický rozum, případně konzervativní skepse, naštěstí ve střední Evropě stále ještě většinová. Otázka je, jak ji změnit na pozitivní nejen obrannou energii. Když o nás mluví západní pokrokáři jako o zaostalcích z Východu, měli bychom si uvědomit, že jsme dnes Západ my, dědici starého Rakouska. Měli bychom znát skutečné západní civilizační hodnoty, mezi něž patří svoboda racionálního diskursu, schopnost neplést si víru a omezený rozum, pokorné uznání fakt i vědomí transcendence, umět rozlišovat lidská práva (svobody) a občanská politická práva (nároky a povinnosti), nedat se zmást podvratnou multikulturní tolerancí a antidiskriminační ideologií. Ta je namířena proti samé podstatě lidské přirozenosti a heterogenní sexualitě (považuje ji za pouhou sociální konstrukci), prosazuje promiskuitu v sexuální výchově dětí, napadá autonomii rodiny, meritorní soutěživé školství i meritorní společenskou hierarchii. Odmítá konkurenci a newspeakem (znásilněním jazyka) se snaží budovat společnost skupinových práv a kvót, příkladem může posloužit inkluze postižených ve školství, zakazuje diskusi a balamutí rozum umělými problémy a konflikty. A to vše na bázi jakési nadkřesťanské lásky k člověku a univerzálnímu lidstvu, ve skutečnosti jde o kult bezuzdného individualismu a odpor vůči většinové normativní společnosti. Evropskou unii postavila jako integrující ale ve skutečnosti destruktivní projekt směřující k multikulturní společnosti antagonistických etnických menšin bez domova národního státu.

V každé evropské zemi dnes zeje propast mezi stále ještě agilním intelektuálním establishmentem a zmatenou méně studovanou, méně verbálně zdatnou polovinou národa zdravého instinktu, která se cítí jako v polepšovně a teprve čeká na své oprávněné mluvčí. Monumentální problém, protože na okraji společnosti z uražené zuřivosti a špatně pochopené ctnosti patriotismu povstávají v obraně domova extremisté a někdy i zločinci. A samozřejmě i radikální, pomatené strany zleva i zprava.

Konfliktů bude přibývat a měli bychom vědět, že za to neštěstí zodpovídají výlučně správci a propagátoři utopické, evropské unifikace, té dnešní politické oligarchie, jež se nachází v hluboké, neřešitelné krizi vlastní legitimity. Vytvořením společné měny rozdělila Evropu na sever a jih, povzbuzením masové imigrace (zvláště muslimů), rozeštvala nejen Západ a Východ, ale i každé stále ještě národní společenství. Pragmatickou Británii přiměla k opuštění nefunkčního, ideologického spolku a svou existenční krizi prohloubila.

Nacionalistické strany dnes naštěstí netrpí žádnou nenávistí vůči evropským národům, usilují o spolupráci svobodných zemí po anglickém příkladu, o likvidaci Unie a obranu před islámem.

Co v téhle rozjitřené situaci může dělat malý český stát? Z geopolitické nutnosti být aktivním členem NATO a zavést pro jistotu brannou povinnost. Budeme chudší, ale rozmazlené mládeži, která ani neví co je to pořádný tělocvik, neriskuje drsný pobyt v přírodě a na skautský tábor nepojede bez mobilu, by to jen prospělo. Vlády by měly podporovat rodiny s více dětmi a patriotismus. Nezapomínat na státní svátky, slavnou minulost, zvláště ve škole. A také pevně stát za svými zdravě skeptickými občany, nejen v otázce nepřípustnosti eura a masové imigrace, neboť vůle lidu, když jakobínská elita podléhá nebezpečnému utopismu, je v zásadních, životních otázkách správná. Konzervativní revoluci proti Unii jako v Anglii u našinců nečekám, ale stát by měl hledat spojence mezi národními státy zaniklé podunajské monarchie. Máme s nimi mnoho společného.

ZDROJ: Alexander Tomský

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc říjen 2018: *****

Václav Komrska 3000,- Kč, René Chrobok 50,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Vladimír Janeček 100,- Kč, Zdeněk Pernický 300,- Kč, Helena Novotná 200,- Kč, Milan Tahovský 1000,- Kč, Jiří Kolátor 100,- Kč, Jan Vokáč 100,- Kč, Svatava Visser 200,- Kč, Karel Kubela 50,- Kč, Vlastimil Běhan 50,- Kč, Jan Bezděk 2000,- Kč, David Bezděk 150,- Kč, Anonymní dárce 288,21 Kč (0,0020 BTC)

Celkem za měsíc: 8 288,21 Kč
Vybráno 23.68%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
politicon-banner
164 komentářů
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.