Černý únor: 25. února 1948 převzala moc nad zmatenými občany lůza zorganizovaná Sovětským svazem

TOMÁŠ GUTTMAN

V roce 1948 získali komunisté hladce moc nad obyvatelstvem, které jim v předchozích téměř demokratických volbách dalo 38,0%. Připomíná to 37,2% hlasů, které dostali nacisté v německých demokratických volbách v červenci 1932, krátce než se zmocnili vlády a demokracii zrušili. V západním Německu byla demokracie přerušena na 12 let, v Československu na 41 let.

Komunisté v Česku popravili přes 200 politických odpůrců, na útěku z republiky zabily přes 200 občanů, ve vězeních ubili či nechali zemřít přes 4000 politických vězňů, trestnými tábory a uranovými doly prošlo přes 20 000 vězňů, z nichž tisíce později zemřeli na následky věznění. Přes 200 000 lidí z politických důvodů emigrovalo, 200 000 lidí spolupracovalo s STB a donášelo na své sousedy, milióny lidí strávilo desítky let svého života ponižováním sebe a druhých. Miminka modrala z dusitanů ve vodě, lesy rezavěly z kysličníků ve vzduchu, lidé umírali o 10 let dříve než v západních zemích, obyvatelé trávili velkou část života ve frontách na všechno včetně pitné vody pro miminka, toaletního papíru a základních potravin.

Proč lidé v roce 1948 tak snadno ustoupili? Předchozí pronacistická vláda mnoho lidí zlikvidovala, zahnala do emigrace či morálně zlomila. Po válce lidé hledali na východě něco nového a nechápali, že nový systém nebude na zkoušku ale napořád. Pamětníci vymírají, ale dost lze vyčíst například v knize Únorová tragédie od jednoho z účastníků oněch událostí, Huberta Ripky, který byl Benešovým spolupracovníkem po mnoho let a který byl ministrem v jeho vládě v celém kritickém období 1945-1948. Jako pravý socialista, Ripka věřil s ostatními politiky kolem Beneše na učení o sociální spravedlnosti, která je nadřazena zdravé ekonomice a osobním svobodám, a také věřil, že šikovnou diplomacií se podaří zachovat demokracii i přes úzké vtahy se Sovětským svazem.

Ripka věřil, že všechny vrstvy obyvatelstva měly oprávněně k Rusku přátelský vztah, a doufal, že se ČSR vyhne komunizaci, když povede vůči SSSR pozitivní politiku. Chlubil se, že Čechoslováci byli s Ruskem ve výborných vztazích, na rozdíl od Poláků, kteří chovali vůči SSSR jakousi nepochopitelnou rezervovanost. Ripka hrdě konstatoval, že všichni členové londýnské vlády byli nakloněni znárodnění. Od počátku přijímala Benešova vláda ještě v emigraci požadavky komunistů, po válce odsouhlasili komunistům zrušení agrární strany a zrušení volebního práva pro část voličů pod záminkou, že kolaborovali s Němci.

Když Ruský medvěd ukázal zuby, Ripka si nepřiznal chybu a napsal: „Nezmýlili jsme se v politické linii: byla jediná možná, ale podcenili jsme dynamičnost ruského imperialismu…“. Divné klišé. Trvá na svém: „Kam nás mohla dovést politika málo přátelská vůči Rusku? Mohli jsme vyprovokovat konflikty se všemocným sousedem, když jsme nemohli počítat s podporou západních mocností?“, a hořekuje: „V Československu ujařmili zemi, v níž reakcionářské menšiny nepřátelské sociálnímu pokroku vůbec nebyly“. Je tak podoben Dubčekovi, kterého také ruští kamarádi zklamali. Zajímavé je, jak buržoasní demokrat Ripka používá zcela vážně komunistickou hantýrku, včetně výrazů jako „reakcionáři“, „nepřátelé pokroku“, aj. Těžko se můžeme divit, že takové buržoasní demokraty jako byl Ripka, považovali komunisté za úplné – samozřejmě že užitečné – idioty. Jak Národně socialistická strana tak Sociálně demokratická strana aktivně komunistům pomáhaly. Při jednáních s Moskvou o přijetí či nepřijetí amerického Marshallova plánu, Jan Masaryk telefonoval z moskevských jednání a vehementně žádal československou vládu, aby přijala Stalinovy podmínky a aby odmítla Marshallův plán. Moskva jednala s českými vyjednavači velmi urážlivě, ale Ripka souhlasil s presidentem Benešem a celou vládou, že nezbývá než se podřídit. „Odhodlali jsme se k tomu se sebezapřením a s pocitem ponížení“, píše Ripka. Jan Masaryk se dokonce svěřil Ripkovi, že se červenal hanbou; dodal: „Opravdu jsem měl co dělat, abych se udržel.“ Ale udržel se, nezvedl prst ani hlas proti agresivitě komunistů a čekal, až ho přišli vyhodit s okna. Protože byl synem Tomáše Masaryka, lidé si jej zidealizovali a mluvili o něm jako o Honzovi Masarykovi; vytvořili kolem tohoto alkoholického žvanila mýtus lidového aristokrata.

Vedle pocitu ponížení popisuje Ripka také, jak se na veřejných shromážděních snažil přesvědčit posluchače o skutečných výhodách, které sovětské dodávky pro Čechy znamenaly, a divil se, že mu lidé nevěří. Schizofrenie? Beneš se zdál koncem roku 1947 optimistický a věřil, že komunisté ve volbách prohrají. Krátce před komunistickým pučem sdělil Ripkovi, že se mu zdá, že komunisté si nejsou svou věcí jisti, mají strach a že za ním přišli prosit o ochranu. Naivita či idiotství? U méně informovaného člověka bychom zdvořile připustili naivitu, ale u člověka, který se věnoval celý život diplomacii a politikaření, nelze mluvit o naivitě. Komunisté, za nepochopitelně pasivního přihlížení všech ostatních, se zmocnili již dávno před únorem všech nitek moci a před pučem za ně začali tahat. Desítky sovětských poradců komunistům asistovalo, komunisté vytvořili ozbrojené skupiny po vzoru nacistických bojůvek SA, bránili přístupu do rozhlasu oponentům, nutili dělníky manifestovat a mlátili ty, kteří se vzpírali. Papírny odmítly dodat papír nekomunistickým novinám. Komunisté rozdělovali svým bojůvkám zbraně a začali zatýkat příslušníky jiných stran.

Komunisté se sice zmocnili značné části policie, ale armáda byla údajně připravena jít v drtivé většině za Benešem. Komunisté sice strašili odpůrce tím, že Rusové jim přijdou na pomoc, ale ruská armáda na našem území nebyla a Stalin údajně s intervencí v Česku nepočítal. Ripka s dalšími demokraty vyzvali v únoru Beneše, aby se komunistům konečně postavil na odpor, ale Beneš ustrašeně namítal, že příchod Rusů nemůže vyloučit a ptal se: „A co budeme dělat pak?“. Ripka řekl: „Je jasné, že bychom byli poraženi, ale celý svět uvidí, že komunistický režim nám byl vnucen a že Československo se stalo obětí agrese.“ Na to reagoval Beneš hysterickou tirádou o ruské agresivitě a zrádnosti; takže Beneš nebyl takový naivka a ani hlupák? Poslanec Stránský se podivil: „To říkáte vy, který jste udělal více než kdokoli na světě pro uskutečnění spolupráce se sovětským Ruskem?“ Beneš se prý jen smutně usmál.

Demokratičtí politikové očekávali od presidenta Beneše, který měl obrovskou autoritu v celém národě, nějakou akci, ale ten zaujal zcela pasivní postoj, byl v kontaktu s komunisty a jejich vůdcem Gottwaldem, ale demokratickým vůdcům se před převratem začal vyhýbat – opustil je a zradil je. Ano, nešlo jen o idiotství, ale i o zbabělost a zrádnost. Ne jen „Francie sladká a hrdý Albion“, jak píše o francouzské a anglické zradě Halas, ale i naši vlastní vůdci zradili, a taková zrada je destruktivnější než vnější zrada. Komunisté tlačili na Beneše, a chtěli s jeho podporou získat legitimitu v očích národa i světa. Beneš s nimi tu hru hrál. Pár dnů před pučem komunistům řekl, že se nestaví proti jejich požadavkům, a že socialismus je způsob života, který si přeje většina národa („a rejeme držkou v zemi“, zpíval Kryl).

 Beneš dal souhlas se složením vlády navržené Gottwaldem. DemokBeneš se pak již s demokratickými politiky nesetkal; už za svého života udělal tolik svinstev, že by se nestyděl, jen by mu to bylo nepříjemné.ratičtí politikové nechápali, co se s Benešem stalo; nenapadlo je, že si jen chtěl v klidu dožít. Gottwald mohl oznámit národu, že dědic Tomáše Masaryka dal komunistům své požehnání. Část demokratických politiků spáchalo sebevraždu, část uprchla do zahraničí a část byla popravena či uvězněna. Ne náhodou navrhli komunisté a sociální demokraté v roce 2004 v parlamentu Lex Beneš – zákon, jenž stanovil, že se Edvard Beneš zasloužil o stát.

Ripka byl zdrcen Benešovou zradou a celým vývojem, ale navzdory všemu stále hájil přátelský postoj vůči Sovětům a utěšoval se, že socialismus v Česku byl již na dobré cestě, a že nebýt únorové tragédie, málem by se podařil, jakoby se to vše zvrtlo nějakou nešťastnou náhodou. Znovu to připomíná Dubčekův pláč nad srpnovou tragédií. Ti profesionální politikové a úředníci nechápali, že nejde o socialismus ale o svobodu. Neviděli problém v tom, že Beneš již v roce 1945 podepsal Košický vládní program nadiktovaný komunisty a Moskvou, který zlikvidoval pravicovou opozici a nasměroval Československo na socialistickou dráhu. To neznamená, že nešlo v roce 1948 již nic dělat, ale od Beneše by bylo směšné cokoli čekat. Chceme-li poučení, pak je to opět rada: bojuj, pokud máš volné ruce – až tě svážou, žádné analýzy situace nepomohou. Ano, mělo se bojovat již v roce 1938. Byly by velké ztráty, ale asi by Němci nedostali do ruky celou českou zbojní výrobu, neovládli by tak snadno celou Evropu, nepostavili by v Polsku vyhlazovací tábory, a nezatáhli by ruského medvěda do střední Evropy – asi by žádný černý únor nepřišel. Jenže i v onom roce 1938 o kapitulaci rozhodl socialistický diplomat Beneš. Takže co dál v historii opravit? Kdyby, kdyby. Snad, kdyby v magických osmičkových letech 1938 nebo 1948 vystoupil nějaký generál nebo jiný vůdce, který by získal širokou důvěru a vedl národ k obraně.

Zdá se být téměř zázrak, že Česko přežilo jako samostatný stát všechny ty tragédie. I dnes jsou v Evropě i v Česku šikovní diplomaté a politikáři, kteří tvrdohlavě sledují své teorie zcela odporující realitě, pracují na zvýšení všeobecného dobra, i když většina obyvatel o takové dobro neusiluje, a vytrvale se snaží znemožnit obranu národních států proti novým nebezpečím, tentokrát spojeným s expansivním islámem. Nezapomínejme, že politické novinky, které nám nabízejí pohrobci Chamberlaina a Beneše na vyzkoušení, tady nebudou jen dočasně a na zkoušku, ale téměř napořád.

Autor: Tomáš Guttman

• About
• Latest Posts

Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc únor 2019: *****

Milan Tahovský 1000,- Kč, Jakub Malinovský 55,- Kč, Petr Macura 500,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Helena Novotná 200,- Kč, Jitka Rytířová 800,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Libor Heidler 200,- Kč, Milan Černý 500,- Kč, Věra Heyduková 200,- Kč, Karel Kubela 50,- Kč, Vlatimil Běhan 50,- Kč, David Bezděk 150,- Kč, Tomáš Foldyna 751,44 Kč (30 eur), Jan Slába 200,- Kč, František Kašpárek 100,- Kč

Celkem za měsíc: 5 456,44 Kč

Vybráno 15.43%

Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Sledujte PP

Latest posts by Redakce (see all)

• Ischiasem (alkoholem) postižení - 23.2.2019
• Má být trest smrti pro lidské zrůdy? - 23.2.2019
• Jak se baví internet: Stahujte si uprchlíky - 23.2.2019

(14 votes, average: 4,43 out of 5)

Loading...

loading...