RASIN
8.10.2018
Kategorie: Historie

Blesky bijí do vrcholků hor

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (18 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
Sdílejte článek:

HANA LIPOVSKÁ

Dr. Alois Rašín se stal během prvního století republiky zploštěným učebnicovým heslem, jež lze – zastíněno postavou Tomáše Garrigua Masaryka – vtěsnat do pouhých tří bodů: Muž 28. října, první československý ministr financí a tvůrce měnové reformy. Sklerotická paměť národa je v tomto případě kromobyčejně nespravedlivá k muži z masa a kostí, jehož smyslu pro humor, břitkosti, tvrdosti a ostrosti se příčilo každé klišé. Nebyl „Tatíčkem“, nechtěl „ztatíčkovatět,“ chtěl pouze vytvořit na troskách první světové války hospodářsky schopný, svébytný, suverénní stát, který přežije v politicky nepříliš přátelském prostoru střední Evropy 20. století.

Chceme-li poznat Rašína živého, chceme-li vidět jeho člověčenství, musíme zalistovat jeho vlastními Paměťmi, které psal během svých vězeňských pobytů. První z jeho věznic – plzeňské Bory – se začala stavět v roce 1893, Rašín tak byl o pouhý rok později prvním z dlouhé řady významných vězňů. Ostatně takřka devadesát let poté, co si budoucí ministr financí zapsal do deníku ironickou poznámku „Plzeňské v lahvích je výtečné!“, tajně sloužil v borské věznici půlnoční mši stejně osamělý mukl, budoucí kardinál Dominik Duka.

Rašínovy vězeňské zápisky si v ničem nezadají s jiným trestancem císaře pána – Karlem Havlíčkem Borovským (kterého ostatně na samém konci svých borských elegií cituje). Verš „tlučte a bude vám otevřeno“ s povzdechem mění v politicky přesnější „Tlučte a bude vám natlučeno“. V únoru 1895 pak poznamenává k česko-německým vztahům “My Čechové jsme zvláštní národ. Jsme jako ovce, které chtějí plnou svobodu pro vlky, aby mohly být “svobodně” a “dobrovolně” dáveny.”  Obavy z našeho západního souseda jej nikdy zcela neopustily. Již jako významný státník bude v roce 1919 hřímat před Národním shromážděním: „Každé sesílení Německa znamená národní nebezpečí pro nás. Každé sesílení, každé jeho znovuvybudování na takovou velmoc, jak bylo dříve, bude nás národnostně ohrožovati. A všichni ti, kteří o tomto jsou přesvědčeni, všichni ti, kteří dají ještě něco na zvláštní individualitu našeho malého národa, musí se báti každé politiky, která by byla způsobilá a schopná, opětně posíliti Německo.“

Borské zápisky končí těsně před propuštěním velmi aktuální úvahou o nebezpečí autocenzora, který sedí v hlavě každého autora: „Je to zvláštní cit, že člověk nemůže volně psát, když se mu někdo dívá přes rameno do pera. I možnost tohoto dívání ruší naše myšlenky a jich volnost. Tu člověk pochopí, jak veliký hřích proti svobodě a pokroku mají ti, kdož zavedli censuru. Pisatelé učili se myslit dušemi censorů. Kdo to přivedl k velké dokonalosti, stali se placenými námezdníky, kdo byli nedokonalí a psali, jak mysleli, umřeli na hranici nebo seděli v kriminále. A přece mají ti „nedokonalí“ větší zásluhy o pokrok lidstva než ti placení námezdní pisálkové. Také mají větší slávu, poněvadž co napsali, bylo jejich myšlenkou, kdežto námezdníci promítali svou duši cizí duší a psali cizí myšlenky.“

Žaláře během první světové války využívá jednak k psaní dalších zápisků, tentokrát z vídeňské Věže smrti, především však k přípravě první moderní české učebnice národního hospodářství. Své „Národní hospodářství“ psal během přísné samovazby, ve psaní pokračoval dokonce i po vynesení trestu smrti provazem. Pravomocný rozsudek potvrdil Nejvyšší soud 20. listopadu 1916. Smrt Františka Josefa v úterý 21. listopadu a následná amnestie vyhlášená novým císařem Karlem I. tak zachránila Československu nejen prvního premiéra Karla Kramáře, ale především prvního ministra financí.

Rašínovo působení na ministerstvu je spokojováno s heslem „Pracovat a šetřit!“ Práce mu ostatně pomáhala přežít i dny po vynesení rozsudku: „Ještě že v práci to ubíhá a v práci se zapomíná. Proč má být práce trestem? Mně zdá se naopak, že bez práce by byl život k nesnesení.“ Příslovečná šetrnost pak má kořeny už v rodině. Rád vzpomínal, jak dědeček vytkl jeho rodičům koupi luxusního perského koberce. Když mu oponovali, že koberec bude „nadosmrti“, připomněl jim, o kolik přijdou na úrocích, které by získali z oněch 115 zlatých. Stejný smysl pro spořivost projevil také mladý Rašín dokonce i ve chvíli nejvážnější – během prvního zatčení. Bylo zvykem, že si zatčený musel sám zaplatit dopravu (ve společnosti policie) do vazební věznice. Stráž chtěla povolat kočár, ovšem šetrný právník razantně zavelel: „Takový luxus neprovozuji, půjdeme pěšky!“

Díky poctivé práci a spořivosti ostatně dokázal jeho otec, byť pouhý pekař, zabezpečit sedm dětí – dva synové vystudovali techniku, jeden učitelský ústav, sám Rašín práva, dva jeho bratři dostali základní vklad do obchodu a sestra obdržela značné věno. Rašínovské principy se zrcadlí i v  dopise, který adresoval Edvardu Benešovi 4. ledna 1919. Naše mladá republika podle listu čerstvého ministra financí trpěla třemi chorobami: úplným zlenivěním a zlenošením obyvatelstva, vírou v omnipotenci státu, a především chorobnou smyšlenkou, že svoboda předpokládá neposlušnost.

S takovými zásadami si dokázal úspěšně vyrobit nepřátele mezi socialisty a komunisty, anarchisty i českými Němci. Druhým heslem si proti sobě postavil řadu politiků či legionářů, kterým opakoval nekompromisní heslo „Za službu vlasti se neplatí!“ Sám však za službu zemi zaplatil cenu nejvyšší – platil dvojnásobným vězením, trestem smrti vyneseným rakouským soudcem a konečně trestem smrti, který bez soudu vykonal mladý komunistický anarchista. Stejně tvrdý osud čekal i celou rodinu. Jeho manželka Karla (sestra objevitele krevních skupiny prof. Jana Jánského) odešla po druhé světové válce do brazilského Rio de Janeira. V Brazílii žila i Rašínova jediná dcera Ludmila, která se provdala za polského diplomata a protinacistického bojovníka Witolda Adama Korszaka. Také Rašínův mladší syn Miroslav vstoupil do diplomatických služeb, po roce 1948 však komunistické vládě vypověděl poslušnost a stal se členem Rady svobodného Československa, která usilovala o návrat k předúnorovému demokratickému režimu. Nejstarší syn Ludvík následoval osud svého otce – i on vystudoval právnickou fakultu, i on byl zvolen poslancem Národního shromáždění, také on se stal, bezprostředně po německé okupaci Československa, členem odboje a v prosinci roku 1939 také politickým vězněm. Stejně jako otec i on byl odsouzen k trestu smrti, stejně jako otci byl i mu trest zmírněn na patnáctileté vězení, ve kterém však také těsně před koncem války zemřel.

Když Dr. Alois Rašín umíral, přivítal v sanatoriu své nejbližší Horatiovým citátem „Blesky bijí do vrcholků hor“. Skutečně: byl vysokým vrcholkem, horou, která během celého života přitahovala blesky všech uzurpátorů svobody. A přesto, díváme-li se na jeho osud, čteme-li jeho texty prodchnuté humorem a laskavostí, nemáme před očima hrozivé vrcholky Himalájí, ale spíše náš legendární symbol naděje a vytrvalosti – český Blaník.

Rašínova poslední slova určená zemi a národu proto platí dodnes, stejně jako jeho odkaz dobrého hospodáře a státníka: „Budeme-li všichni držeti k sobě, udržíme republiku…rozejdou-li se strany ve všeobecném vzájemném boji, ztratíme samostatnost.“


Autor: Hana Lipovská

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2018: *****

Rudolf Roedling 1000,- Kč, Jan Klíma 100,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Ladislav Adamec 500,- Kč, Milan Černý 500,- Kč, Helena Novotná 200,- Kč, Václav Tykvart 200,- Kč, Oldřich Smejkal 1000,- Kč, Jakub Malinovský 111,11 Kč, Lukáš Vašíček 200,- Kč, Miroslav Meder 300,- Kč, Přemysl Hrůza 1000,- Kč, Karel Kubela 50,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Vlastimil Běhan 50,- Kč, Pavel Šebek 50,- Kč, David Bezděk 150,- Kč, Tomáš Foldyna 754,35 Kč (30,- euro)

Celkem za měsíc: 6 865,46 Kč
Vybráno 19.61%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
loading...
politicon-banner
9 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.